Libuše Šmuclerová: „Riskujeme s manželem, že dcera odejde za hranice.“

Libuše Šmuclerová: „Riskujeme s manželem, že dcera odejde za hranice.“

Pokud je někdo zosobněním úspěšné emancipované ženy, která ovšem nerezignovala na rodinu, pak generální ředitelka jednoho z předních tuzemských vydavatelství a vlivná osobnost ve světě komerční televize Libuše Šmuclerová.

Diskutujte: Dá se podle vás sladit kariéra s mateřstvím?

Libuše Šmuclerová dokazuje, že všechno jde, když se chce. Spokojeně žít v dvoukariérovém manželství s úspěšným mužem (lékař a moderátor Roman Šmucler), vychovávat dceru i mít hezký domov. O dceři Justině (a zdaleka nejen o ní) Libuše mluvila v rozhovoru pro týdeník Vlasta a www.vlasta.cz.

Kudy se bude ubírat její cesta?

Tvrdí, že chce být, jak ona to pojmenovává – „žurnalista“. Nejsem si zcela jistá, co si pod tím pojmem představuje, co za ním vidí, ale tvrdí to. Manžel by ji rád navedl svým směrem – co kdyby ta medicína...? O ní ale Justina nemluví. Všichni se shodují, že je velmi muzikální, chodí do Dismanova rozhlasového souboru, bere hodiny zpěvu, ale to je spíš její osobnostní rozvoj, na povolání to nevidím.

Libuše Šmuclerová: „Riskujeme s manželem, že dcera odejde za hranice.“

Třeba vás překvapí a jednoho dne se přihlásí do pětadvacátého pokračování Česko-Slovensko má talent.  

Tak to bychom ji s manželem asi rychle vyprovodili z domu. Jeden zprava, druhý zleva. (smích) Nevím, vážně netuším... Zatím je malá, za rok dva může být vše úplně jinak. Stejně se nakonec rozhodne sama.

Je svébytná, už jste připravená na ten okamžik, kdy se před vás postaví a řekne: „Mami, tati, odcházím.“?  

Kupodivu možná víc, než se zdá. Samozřejmě rozumově, ne citově. Justina chodí na britskou školu. Tisíckrát jsme s manželem toto rozhodnutí revidovali, v podstatě každý rok znovu a znovu. Nejde jen o angličtinu, ale o to, že školou zvyšujeme právě riziko, že nám odejde nejen z domu, ale i za hranice. Jisté je, že z domu tak jako tak, jednou ten den přijde. Ovšem – jak to celé proběhne?

Libuše Šmuclerová: „Riskujeme s manželem, že dcera odejde za hranice.“

Je zatím ve hvězdách...

Z citového hlediska by se nemělo nic stát, z fyzického je to úplně jiná míra. Ale se současnými technologiemi řešitelná. Snažím se být neopičí matka, neopičí partner, kolega... Nemyslím, že je možné připoutávat k sobě ostatní jen proto, abych je měla na dosah. Mé štěstí není nadřazeno jejich. Svět se změnil, je možné být v dotyku i na dálku. Lidé si mohou být cizejší v jednom městě, milovat se méně v blízkosti, než jsou-li například na druhém konci Evropy či na jiném kontinentu.

Když byla malá, kdo jí četl pohádky?

Do práce po porodu jsem se vracela, když byly Justině tři měsíce. Veškerý můj čas „po práci“ patřil pouze a jen jí. Každý den jsem ji uspávala až... no skoro dodnes. Dnes se bráním, měla by být samostatná, pak udělá oči... a je to jako vždy... Pohádky? U nás spíš převládá povídání. Co bylo přes den nejhezčí, co nejhorší a proč. Velmi ráda naslouchá a nejraději příběhy, které se staly v rodině. Ty hororové obzvlášť.

Záměrně jsem se ptal na pohádky, protože vím, že psaní pohádek bylo jedním z vašich snů, když jste byla mladá...  

To byly skutečné začátky, osmnáct dvacet mi bylo? Roli hrálo hledání, chuť psát, Podkrkonoší, odkud pocházím. Moje maminka pracovala v tamním muzeu, všude kolem kopce, s nimi spojené pověsti, historie různých pohádkářů, písmáků... to všechno ve vás musí zanechat stopy. Tehdy jsem začala psát pohádky, i nějaký pokus o rozhlasové pohádkové hry tam byl... Pak to doba vzala a už nikdy jsem se k nim nevrátila.

Generální ředitelka největšího vydavatelství u nás, předtím zástupkyně generálního ředitele nejsledovanější televize... Pokud by vůbec neexistovala média, kde byste dnes pracovala? 

Libuše Šmuclerová: „Riskujeme s manželem, že dcera odejde za hranice.“

Kdyby nebyla média... Pro ně jsem se rozhodla, protože mě bavila spousta věcí a média tvoří jejich jakoby průnik. Odmalinka mě přitahovalo vše kolem výtvarného umění, dokola jsem stále něco kreslila, chtěla jít na umělecko-průmyslovou školu. Znamenalo by to jít ve čtrnácti na internát, a to naši zakázali. Na gymnáziu mě bavilo tisíc (i protilehlých) věcí – čeština, fyzika, psychologie, těžko se mi rozhodovalo. Takže média byla nakonec řešením, jak mít z každého trochu. A bez médií? Kupodivu to vím – architektura. To by byla velká vášeň. Tvořit, opět pro lidi, opět s potřebou průniku mnoha oborů. No a navíc s bonusem, která média nemají – že je architektura hmotná, trvá. Na rozdíl od médií, která vzápětí jakoby mizí...

Takže na média padla volba kvůli té jejich všestrannosti...

Ano, přesně. V médiích jsem přes 25 let a postupně si je prošla takříkajíc od píky. Když dnes stojím před studenty, vidím, že si myslí, že generálním ředitelem se stáváte přes noc. Ano, pokud se vrhnou do podnikání, budou generálním ředitelem sobě i týmu, budou se sami na sobě postupně učit. Ano, i já mám velmi ráda mladé lídry, dokonce s dovětkem, že na věku nezáleží. Do velké míry se jimi vlastně rodí. Ale s nutným předpokladem, že si osvojí dokonale řemeslo. Zkušenost z řadových pozic je výhodou, kterou bych za sebe neměnila. Koneckonců ono také není těžké, dokonce i v nadnárodním kontextu, rychle poznat „manažera obecného“ a „manažera od fochu“.

Nedivím se studentům, že takto přemýšlejí, stačí se podívat, co se v tomto státě děje, že na vysoká místa se někdo dostane ze známosti... Vždyť není problém si nechat natisknout vizitku, kam si dáte iks titulů, aniž by dotyčný vůbec kdy o té či oné škole slyšel...

Ale i opačně – mohou o tu vizitku, pomyslný titul zase rychle přijít. A právě proto se snažím studentům i kdekoli jinde na přednáškách říkat, ať na vizitky zapomenou, že vizitky jsou to poslední, na čem záleží. Že základní je výraz a hodnota jich samých. To, s čím se narodili, jak byli vychováni, jaké mají znalosti, zkušenosti, jak s nimi zacházejí... atd. atd. Vizitka je možná pomoc, ale slaboučká a vratká. Já jako člověk musím být stejná, i kdyby tady na mých dveřích bylo napsáno NIC. To je ta hodnota, na kterou sázím a s níž počítám. Snažím se, aby ji měla v hlavě Justina, ale i tady mí kolegové. Aby to ze mě bylo cítit. Snažím se, aby mi všichni říkali Líbo. Někdy se mi to daří, jindy ne, někdy slyším argument, že si to k mé autoritě neumějí dovolit. No vidíte, a to nepochopím.

Ale ne všichni si to uvědomují. Nemají to nastavené spíš tak, že při vyslovení vašeho jména mají strach? Že jsou sklíčení, zamotaní do sebe... Rozumíte mi? 

Máte pravdu v tom, že neumím zařídit, aby si každý z našich více než 500 lidí ve firmě myslel to, co bych si přála, a s každým z nich jednotlivě se nedokážu potkat.

Což může být pro někoho na škodu věci... 

Zkrátka to nejde, to není v mých silách a časových možnostech. Řekla bych ale, že všichni, s nimiž osobně do styku přicházím, vám potvrdí, že nikdy k ničemu nepřistupuji z pozice síly. Chci, aby kulturou firmy bylo pomyslné partnerství, kde každý může říct úplně cokoliv a naopak. Oceňuji otevřenost a vlastní názory, mám ráda setkání, kde se názory doslova vaří. I za cenu, že se v tu chvíli někteří kolegové do sebe doslova zaklesnou a jiskry létají..., ale tak, že všichni jdou za principem, ne za prosazením sebe sama. Tady se nehraje na to, kdo je šéf, zde je prioritou produkt, a tím pádem čtenář. A všechno ostatní – vizitky, pozice... to je úplně jedno.

Celý rozhovor si přečtete v aktuálním vydání Vlasty, které právě vychází, nebo na www.vlasta.cz

 

Kromě zajímavého rozhovoru s Libuší Šmuclerovou si ve Vlastě například přečtete:

  • Kde vzít štěstí a jak si ho udržet
  • Příběh: Miluji ženatého muže, ale je mi líto jeho ženy
  • Téměř nekonečný příběh zpěvačky, která nezpívá - Iveta Bartošová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


John Cusack: Sympaťák z Hollywoodu

Mluví se o něm jako o jednom z nejvšestrannějších herců Hollywoodu. John Cusack (46) je také příkladný sympaťák, tajnůstkář, skandalista, úspěšný…