Lenka Vlasáková: Místo čtyřicítky řeším miminko

Zdroj:

Vizážistka jí vysekne poklonu, jak báječně vypadá, a Lenka Vlasáková (39) se směje, že to jsou mimikry. Výraz úžasný je její nejpoužívanější slovo, a když nadšeně vypráví, jak si užívá čtvrté miminko, působí jako reklama na mateřství.

Jednu z hlavních rolí seriálu Život je ples jste odehrála těhotná a těsně po porodu. Co bylo dřív: těhotenství, nebo nabídka?

Měla jsem doma scénáře, natáčet se mělo začít na podzim a já si o prázdninách uvědomila, že se děje něco zvláštního. Když se potvrdilo, že jsem těhotná, první, komu jsme volala, byl pan režisér Slavík.

Abych mu nekomplikovala situaci a měl čas tu roli přeobsadit. Neudělal to, byl přesvědčený, že se to dá zvládnout. Seriál byl rozdělený na dvě poloviny. První se točila před porodem, druhá po něm.

Takže z vašich čtyř mateřských dovolených byla ta poslední nejkratší?

Ano, před kameru jsem se vrátila, když byl Johanovi necelý měsíc. Měla jsem ho s sebou v karavanu s maminkou, na place byli všichni v pohotovosti. Nazkoušeli obraz, já jsem si musela všechno připravit doma, na poslední chvíli mi řekli, odkud kam mám jít a točilo se. A když Johan začal hodně plakat, natáčení se stoplo a šla jsem kojit.

Další tři děti jste měla doma. Zapojil se víc váš partner Jan Dolanský do rodinného kolotoče?

Ještě před stěhováním do Počernic jste u babičky a dědečka bydlela s rodiči, bratrem, tetou a strejdou. Jaké to bylo?

Úžasné. Vzpomínám na to jako na hřejivou část dětství. Teta se strejdou jsou sourozenci mého táty, ani jeden nemá děti, takže se nám hodně věnovali. Strejda měl autodráhu a papouška, teta, protože je geoložka, zajímavé kameny.

Učila nás angličtinu a malovala krásné obrázky. Ten byt byl obrovský, asi pětipokojový s dlouhou chodbou… Pod námi bydlely dvě rodiny s dětmi, mohli jsme vyběhnout na zahradu, na nedaleký plácek jsme chodili sáňkovat a bobovat… Děda s babičkou, protože byli za normalizace odesláni do důchodu, na nás měli také spoustu času.

Prarodiče ještě žijí?

Bohužel ne. Měla jsem dvě babičky a dědečka. Babičky zemřely, když jsem čekala Maxmiliána, dědeček pak tři týdny po porodu. Duben, květen, říjen - byl to šílený rok, výměna generací.

Jak na ně vzpomínáte?

S obrovskou láskou, byli úžasní. Dožili se krásného věku. Babička z Podolí 88 let, prarodiče Vlasákovi, ti ze Střešovic, zemřeli, když jim bylo 93. V poměrném zdraví, do poslední chvíle nepotřebovali, abychom se o ně starali, byli soběstační, hlava jim fungovala. Děda pracoval do 92 let.

Jako bývalý ministr z doby pražského jara doháněl normalizační odstavení?

Ano. Po revoluci byl místopředseda vlády, pak dělal poradce kdekomu. Kdykoli jsem přišla na návštěvu, děda byl na nějakém ministerstvu. Byl skvělý. Sofinka si oba užila hodně, babička ji ještě hlídala. Amálka si je taky pamatuje. Oba byli velmi vzdělaní, dodnes si vybavuju úžasné rozhovory s nimi.

Znamenají pro vás čtyřicetiny důležitý zlom?

Ani ne. Napadalo mě, že už mám půl života za sebou, že člověk už by se nemusel tolik snažit: někam dospěl a měl by být v klidu sám sebou. Z fyzických sil v budoucnu moc čerpat nemůže, takže by měl pracovat na duchovním bohatství.

Na co vás upozorňují starší kamarádky?

Mám pocit, že všechny, kterým je přes čtyřicet, si život užívají. Pěkně dozrálé ženy, nepřijde mi, že by je věk traumatizoval. Většina z nich má větší děti, takže mají čas na sebe.

Já víc než čtyřicítku vnímám, že Johan je poslední miminko, takže si užívám kojení, přebalování, mazlení, absolutní nadšení dítěte, když mě vidí. Jsem z toho úplně okouzlená; dostal mě stejně jako kdysi první dítě, Sofie. Považuju to za největší zázrak. A Honza taky, oba jsme nadšení z každého Johanova pokroku.

Neťukají si děti na čelo?

Ne, dělají totéž. „Mami, podívej, Johan stojí.“ - „Jé, on dělá paci, paci!“ Jsme z něj všichni na větvi. Kdokoli přijde domů, praští taškou do kouta a běží za Johanem, něco mu nosí, olíbávají ho. Má se dobře, je obdivovaný a omazlený paša. (smích) Takže já neřeším čtyřicítku, ale ročního chlapečka.

Co vás čeká v létě?

Doufám že volno. Honza měl dva roky za sebou Letní shakespearovské slavnosti, takže jsme ho vůbec neviděli. Letos snad tatínka mít budeme a pojedeme k moři. Tři roky jsme tam nebyli.

Mluvila jste o natáčení pohádky. Čeká vás i návrat do Ulice?

Budu se vracet i s „manželem“ Andym Hrycem. Nevím zatím, na jak dlouho z Francie přijedeme, jestli je to opravdový návrat do Čech, nebo budeme jenom jezdit za dětmi. Uvidíme.

Vaše role jsou velmi pestré. Který režisér vás svou nabídkou nejvíc překvapil?

Režisérka Karin Babinská: v Pusinkách jsem měla scénu lesbického sexu na záchodě. Pak jsem sama sebe překvapila, když jsem zjistila, jak mi dělá dobře, že se mi lidi smějou – měla jsem totiž pocit, že v komediích hrát neumím. Ta důvěra a nabídky ve filmu i v divadle byly velmi milé.

Třeba Musíme si pomáhat v Divadle Na Jezerce?

Určitě. A taky ve hře Na dotek máme s Jirkou Macháčkem několik dialogů, které vyznívají velmi směšně. Jednu roli alternuje i Honza.

Jak se vám spolu hraje?

Výborně. Občas mě napadne, jestli se na nás diváci dívají jenom jako na postavy, nebo na partnery, jestli se jim daří zapomenout na to, že k sobě patříme. Je pro nás příjemné spolu hrát, on je v prožitku velmi intenzivní, pravdivý a vnímavý. Někteří kolegové mají potřebu strhávat pozornost na sebe, to on nemá.

Ještě studujete sociální akademii?

Teď mám přerušeno, ale ráda bych se co nejdřív vrátila.

Máte ji jako zadní vrátka?

Spousta lidí, kteří mají vystudovanou tuhle školu, zakládají chráněné díly a pracují s postiženými. Já se na to necítím, studuju ze zájmu, kvůli sobě a dětem. Arteterapii, muzikoterapii, přednášky o barvách, dějinách, tajných vědách… Baví mě to.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky