Lenka Dusilová: Už nejsem drsná rockerka

Muzikantka, která před pár dny už potřetí získala cenu Akademie populární hudby jako Zpěvačka roku, má za sebou léta v roli rockové drsňačky. Nyní ale prý hledá spíš ticho, klid a soukromí.

Lenka Dusilová (33) vtrhla na českou hudební scénu jako nevídaná drsňačka, která si co do životního stylu nezadala s těmi nejproslulejšími rockovými výtržníky. Na pódiu i v zákulisí sršela energií coby zpěvačka kapely Sluníčko a posléze vokalistka legendární Lucie. „Byla jsem asi hodně bizarní mladá dáma, ale k tomu období to patřilo,“ vzpomíná nyní.

Divokou image v duchu hesla „sex, drogy and rock´n´roll“ ale už před časem pověsila na hřebík. Její nejnovější loňská deska Eternal Seekers se nese v duchu zklidnění a zamyšlení. „Drsná rockerka nejsem už léta. Tahle změna přišla tak nějak logicky sama,“ konstatuje.

Lenka Dusilová, Akademie populární hudby Anděl

Nezaškatulkovatelné dítě

Hudba určovala její život už od dětství: „Hrát na kytaru, zpívat a zhudebňovat básničky, to byla jediná věc, která mě bavila,“ říká. Už v osmi letech donutila svou matku a dospělého bráchu, aby s ní účinkovali v rodinném hudebním triu. V deseti získala na folkovém festivalu cenu za vystoupení s Wolkerovou básní, kterou sama zhudebnila. A ve dvanácti se celá rodina přestěhovala z Karlových Varů do Prahy, aby Lenka mohla začít zpívat v (nyní spíš nechvalně) proslulém sboru Bambini di Praga. Tedy, ne že by zrovna tam našla mnoho spřízněných duší: „Já moc stáda nemusím, ani ve škole jsem si nepřipadala nejlíp. Hodně holčiček – to není pro mě,“ vzpomíná.

Její vždy poněkud vyčnívající osobnost možná formoval i fakt, že kořeny její rodiny sahají od západních Čech až do Ruska, odkud pocházel jeden z jejích dědečků. Možná, že právě odtud zdědila svou těžko zaškatulkovatelnou povahu, která se během dospívání při objevování silných vjemů nezastavila téměř před ničím: „Byla jsem nezkrotitelná, jak z divokejch vajec, a máma na mě neměla jedinou páku, jak mě zklidnit. Takže si projela docela peklíčkem a jenom mi držela pěsti a měla otevřenou náruč, když jsem se ve svých katarzích vracela domů.“

Lenka Dusilová

K alkoholu občas přibrala i drogy: „Nebyly pro mě únikem, spíš jsem s jejich pomocí hledala nové věci v muzice,“ vzpomíná. Ovšem aby se občas ustála svůj noční život a současně i intenzivní, vyčerpávající koncerty, musel jejím hlasivkám občas dost pomáhat foniatr.

Nikdy nebudu slavná

Hudba ale nikdy nepřestala být v jejím životě na prvním místě. A je vždy na prvním místě také v jejích písních – přesto, že textaře i texty pečlivě vybírá anebo si je píše sama: „Slovy můžete atmosféru posunout dál, nebo taky úplně rozbořit. Pro mě je nejpodstatnější nálada písně. Myslím, že mi stačí říct jen pár důležitých slov, než brebtat celou desku nesmysly.“ Slova jsou pro ni především materiálem, který dá zaznít tomu nejdůležitějšímu nástroji – lidskému hlasu. „V mých písních je pro mě zvuk hlasu důležitý,“ vysvětluje. „Dech, každé mlasknutí, i když to není čistý, i když to je zvuk, který třeba není moc příjemný, ale vyjadřuje to, co cítím. Aby to malovalo. To je pro mne hodně důležité a dost jsme si na tom dali záležet.“ Pochopitelně, s tímto přístupem se patrně nikdy nestane masově obdivovanou hvězdou pop-music – a taky po tom netouží. Ani si neplánuje, že opustí provinčně zabedněné Česko a vydá se hledat slávu třeba do Spojených států. „Jsem realistická. Fakt to nevidím na to, že bych někde masivně prorazila. Nebudu nikdy slavná. Chci hrát. Kdekoliv,“ konstatuje.

Lenka Dusilová

Obyčejný život

Ačkoliv je to u zpěvačky téměř neuvěřitelné, o jejím soukromí veřejnost neví téměř nic. Teprve docela nedávno prozradila něco málo o svém „manželství na dálku“: její partner Martin žije v Americe, kde vytváří skleněné plastiky. „Ráda bych s ním měla miminko, ale to je věc pána Boha, věřím v přírodu. A pak, člověk nesmí být sobecký," říká Lenka Dusilová. A s překvapivou skromností dodává: „Já totiž žiju obyčejný život.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky