Co se vám vybaví jako první, když se řekne Kajínek?

Mám spoustu vzpomínek, které se mi vracejí, když si vzpomenu na film, který jsme natočili. Ale nejsilnější je obraz Jiřího Kajínka. Jeho utrpení a naděje je něco, co nemůžu zapomenout.

Přijal jste nabídku na tento film bez váhání?

Ano, ta postava mě zaujala. Jenže já netušil, že scénář, který jsem si přečetl, je založen na skutečném příběhu konkrétního vězně. Zjistil jsem to, až když jsem přijel krátce před natáčením do České republiky.

Věděl jste, že vás čeká práce s režisérem debutantem?

Nechtěl jsem na Petra Jákla myslet jako na nováčka. Byl jsem naprosto dojat scénářem napínavého příběhu. A když jsem mluvil s Petrem, zjistil jsem, že je to naprostý profesionál a že se mi s ním bude velmi dobře pracovat.

Koho z českých herců jste si oblíbil?

Je velmi obtížné vybrat jednu osobu. Byla to představitelka „mé“ statečné obhájkyně Tatiana Vilhelmová? Nebo nezapomenutelný Vladimír Dlouhý, který mě často navštěvoval v mém přívěsu? Nebo jeho bratr Michal? Ne, nemůžu jmenovat jen jednoho herce a zapomenout na ostatní.

Jiřího Kajínka jste osobně poznal, byl jste za ním ve vězení…

Setkání s panem Kajínkem byl pro mě velmi emotivní zážitek. Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, být patnáct let uvězněný, každý den muset bojovat s vězeňským světem a netušit, jestli se někdy dostane ven. Žije s neuvěřitelnou vnitřní bolestí, ale je to muž silné vůle. Dělá maximum, aby i v tom drsném světě zůstal sám sebou. Vůbec poprvé jsem měl možnost setkat se s člověkem, jehož představuju, a bylo to pro mě velmi přínosné.

V České republice jste byl poprvé?

Jednou jsem tady už byl, když jsem v devadesátých letech působil jako divadelní herec v experimentálním souboru, který cestoval po Evropě. Ale díky natáčení jsem měl poprvé možnost strávit tu víc než pár hodin. Cítím se velmi dobře v Praze, takže jsem se těšil, že si ji při premiéře filmu užiju.

Jak jste se vůbec dostal k herectví?

Už ve čtyřech letech se mi zdálo, že se stanu hercem. A pak ve škole mi to připadalo víc než jasné: napodoboval jsem scénky slavného ruského komika Arkadije Rajkina a své spolužáky jsem donutil k salvám smíchu.

Jaké zájmy jste měl jako kluk?

Byl jsem velmi pilné dítě. Miloval jsem pocit vydělat vlastní peníze – trhal jsem třeba v kolchozních sadech ovoce. Také jsem se odjakživa snažil sám sebe zdokonalovat. Například jako kluk menší postavy jsem vždycky chtěl být vyšší, tak jsem dokola prováděl speciální cvičení a mrkev jedl po kilech…

Co z vás chtěli mít rodiče? Nezklamal jste je výběrem povolání?

Ne, naši mě nikam netlačili a absolutně mě podporovali ve všem, co jsem chtěl dělat.

Byla cesta k herectví pro syna továrního dělníka z Rostova hodně obtížná?

První kroky jsem udělal díky své starší sestře Konstancii. Řekla mi o konkurzu do rostovského amatérského divadla. A jeho vedoucí, Galina Ivanovna Zigunovová, Týdeník Květy matka dnes slavného herce Sergeje Zigunova, byla moje první učitelka herectví. Díky ní a amatérskému divadlu jsem se stal hercem.

Každá cena dodá člověku spoustu nové energie. Je to důkaz toho, že je vaše práce uznávána, což je velmi uspokojivé. Koho by to netěšilo? Jediná skutečná výhoda mých nedávných úspěchů je, že dostávám spoustu scénářů a můžu si vybrat ty nejlepší projekty.

Jak vzpomínáte na natáčení britského thrilleru Archanděl s Danielem Craigem?

Proběhlo ještě v době, než se z Daniela stal James Bond. Strávili jsme spolu hodně času, povídali jsme si celé hodiny o práci i životě. Je to velmi přesvědčivý herec s velkou schopností koncentrace. Pozoroval jsem ho při přípravě jednotlivých scén: nic nemůže odvést jeho pozornost od jeho stavu mysli. Je skvělý, proto byla pochvala od něj velmi důležitá, vážil jsem si jí.

Co byste řekl své dceři, kdyby přišla s tím, že se chce stát herečkou?

Ksjuše je devatenáct let, zatím o herectví neprojevila zájem. Kdyby ano, nic bych jí nerozmlouval, podporoval bych ji stejně, jako mě podporovali moji rodiče.