O vánočním albu jste mluvili dlouho. Proč jste ho natočili až po 50 letech kariéry?
Václav: Nějak se to nestihlo. Vždycky jsme si vzpomněli pozdě.
Jan: Když jsme si na podzim vzpomněli, neměli jsme písničky, které bychom mohli nahrát, takže jsme si vždy řekli, že příští rok. A další rok to bylo stejné: řešili jsme jiné věci, Vánoce byly v nedohlednu – a najednou byl podzim.
Impulzem k albu byl úspěch Půlnoční?
Václav: Ano, ta nás nakopla.
Jan: S jejím spoluautorem Dušanem Neuwerthem jsme navázali deskou Dobrý časy, ta spolupráce nám vyhovovala, umí všechno ohlídat produkčně a osvědčil se i jako dramaturg. Takže jsme si řekli, že když vánoční album, tak s Dušanem. Původně jsme mysleli, že částečně půjde o osvědčené hity, pak jsme se rozhodli, že desku sestavíme z novinek. Ve finále se nám jich sešlo asi třicet.
Čí nápad byl nazpívat duet s Martou Kubišovou?
Václav: S Martou jsme se domluvili na letní scéně Divadla Ungelt, byl jsem hostem jejího pořadu.
Je pravda, že je to váš první duet?
Václav: Ano, ani v Golden Kids jsme žádný nezpívali. Jenom sbory Heleně.
Jan: Nebo Vašek s Helenou dělali sbory Martě. Nebo Helena s Martou Vaškovi.
Václav: Boban Vondráček totiž tenkrát říkal, že můj a Martin hlas se ideálně nepojí.
Jan: Vypadá to, že už dozrály.
Album se natáčelo obráceně, než je zvykem: nejdřív zpěv, pak teprve muzikanti. Proč?
Jan: Aby to pro Vaška bylo pohodlné. Měl jednoduchý doprovod piana nebo kytary, a natočil svůj part, takže ho nerozptylovala instrumentace kolem, mohl se soustředit na text a melodii.
Václav: Nazpíval jsem si svoje podle svého.
Jan: Pak muzikanti Vaškův zpěv „obalili“. Od začátku jsem album neplánoval jako další řadovou desku s Bacily, preferoval jsem tradiční sváteční zvuk. O aranže jsme se podělili s Markem Doubravou, se Supraphonem jsme měli dohodu, že nahrávání pojmeme velkoryse, takže jsme mohli angažovat smyčcový orchestr a spoustu dalších muzikantů.
Andělé prolínající se několika texty mají zvláštní význam?
Jan: Autorům jsme nedávali žádné zadání. Rolničky zazněly jen v jedné písničce, nenápadně. Andělé se řešili jen potud, aby nebyli ve dvou písních v názvech.
Věříte na anděly?
Václav: Samozřejmě. Měl jsem svého anděla strážného přes padesát let.
Jak si ho představujete?
Václav: Nemusím si ho představovat.
Mluvíte o své ženě?
Václav: Samozřejmě. První písničku jsem nazpíval v květnu 1965, to už jsem byl s Jarkou. Seznámili jsme se v Plzni, stejně jako s Bobanem Ondráčkem a Martou Kubišovou. My jsme byli v angažmá v Alfě, Jarka v Divadle J. K. Tyla. Jednou jsem tam šel, na balet Romeo a Julie, a Jarka tančila Julii.
A hned vás zaujala.
Václav: Líbila se mi, ale seznámili jsme se později, náhodou. Zkoušeli jsme v Alfě a za režisérem Jaroslavem Hejdukem se přišla podívat na zkoušku manželka s kamarádkou. To byla Jarka.
Jak jste ji získal?
Jan: Zpíval jsi jí pod balkonem, ne?
Václav: Tak romantické to nebylo. Neměl jsem kde bydlet a ona měla podkrovní garsoniéru. Dostal jsem žloutenku, u ní jsem si nechal magnetofon a další věci, a když mě pustili z nemocnice, nastěhoval jsem se k ní.
Jedna písnička, Ježíšku z dávných časů, mi přijde jako od Vivaldiho.
Václav: Ta je krásná.
Jan: Když jsem ji skládal, myslel jsem spíš na Mozarta. I když i Vivaldi by šel… A místy Smetana s Dvořákem. Naše dětství je spojené s operou, takže se to v muzice promítá.
Oba jste zpívali v opeře?
Václav: Jenom já. Honza hrál na harmoniku.
Jan: Maminka pracovala v ústecké opeře, my jsme tam vyrůstali.
Václav: Honza hrál na všechny klavíry, co našel v zákulisí.
Jan: No, hrál, zkoušel jsem jejich výdrž.
Václav: A moje operní kariéra skončila s mutováním.
Prý jste chtěl být původně cirkusovým krasojezdcem.
Václav: Protože jsme každé prázdniny jezdili na statek v Mostě, kde bydlel táta.
Jan: Nesměl totiž pracovat v kultuře, po únoru 1948 ho „vyakčnili“ z ústecké opery, kde pracoval s maminkou. Měl na vybranou – buď doly, nebo zemědělství. Já jsem se narodil a táta už s námi nebyl, soudruzi se nám postarali o rodinu výborně.
Václav: Vybral si statek. Pásal jsem tam krávy a koně, takže když jsem byl v cirkuse, zatoužil jsem stát se krasojezdcem.
Jan: Jako Vašek v Cirkusu Humberto. Taky jsme hráli dětem ze sousedství loutkové divadlo. Úplně stejné jako v Koljovi, jen jsme Kašpárkovi nepořádali pohřby. Dodneška ho mám doma.
Čím jste chtěl být vy?
Jan: Muzika mě přitahovala odmalička, foukací harmoniku jsem měl už v kočárku, místo dudlíka. Pak jsem dostal od táty pod stromeček dětskou heligonku. Doma jsme měli piano, tak jsem pořád brnkal a chodil do lidušky. Jeden rok jsem byl v ozdravovně a po návratu pro mě neměli místo na piano a nabídli mi violoncello. Když jsem se rozhodoval, co dál, tak konzervatoř v Praze byla daleko a taky máti na tom nebyla finančně dobře, nakonec ji totiž z divadla taky vyhodili. Tak mi kantor, bývalý vojenský muzikant, poradil vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Tam mě oblékli, nasytili, půjčili nástroje. Jen jsem k hraní musel ještě střílet, pochodovat a přibrat si dechový nástroj. Podívali se mi na zuby a přidělili mi klarinet. V Bacilech mi pak Ota Petřina vrazil do ruky taky kytaru.
Václave, vy jste rovněž chodil do lidušky?
Václav: Krátce, na piano, jenomže co jsem se naučil za dva roky, brácha zvládl za dva měsíce.
Žárlil jste?
Václav: Ani ne. Bylo mi jasný, že takový multiinstrumentalista jako on nikdy nebudu.
Jan: Už tenkrát ho bavilo zpívání, takže žárlit nemusel.
V ničem jste na sebe nežárlili? Ani kvůli holkám?
Jan: Jsme od sebe dost daleko, pět a půl roku, takže každý jsme měli zájem o jiné holky.
Václav: Později možná ano.
Jan: Ale do zelí jsme si nelezli.
Václav: To je pravda. A když jsem našel Jarku, po jiných už jsem nekoukal.
Jan: Na mě naštěstí nemělo důsledky rané dětství – babička si totiž přála vnučku, a jak jsem se narodil jako druhorozený, tak si ji udělala ze mě. (smích)
Václav: Vyrůstal jako Jára Cimrman.
Jan: Do čtyř let jsem dělal vnučku se vším všudy.
I s culíčky?
Jan: Jasně, i s mašlemi. Byl jsem docela hezká holka.
Václav: I sukně a šatičky nosil. (smích)
Jan: Přišel jsem na koupaliště, sundal sukni a pod ní jsem byl chlapeček. Ještě do první třídy základní školy v Ústí jsem šel s dlouhými vlásky. Potkal mě ředitel a ptal se, jestli jsem holka, nebo kluk.
Václav: Tos byl možná jedna z prvních tuzemských mániček.
Jan: Ředitel mi dal tři koruny na holiče, ať druhý den přijdu ostříhanej.
Působíte jako nerozlučná dvojice, skvěle se doplňujete. To kvůli Václavově nemoci?
Jan: My jsme drželi při sobě vždycky. Rozdělili jsme se pouze ve chvíli, kdy brácha šel po maturitě do divadla do Mostu a já studovat do Roudnice.
Václav: To jsme se viděli minimálně. Jan: Pak nás muzika zase spojila. Když jsem nechtěl zůstat na vojně, tak mě Vašek vyplatil, naštěstí to v roce 1969 šlo. Tím pádem jsem nemusel podepsat asi pětiletý úvazek. To bych nepřežil, protože 1. srpna 1968 jsem nastoupil do Milovic k posádkové hudbě, a když přišla „spřátelená“ vojska, předisponovali nás do Topoľčan.
Václav: Tak jsem do bráchy investoval.
Jan: A já mu od té doby sloužím. (smích)
Václav: Ale hned jsme spolu nepracovali. Jarka se tenkrát vrátila z Berlína, kde byla primabalerínou v Komische Oper, nastoupila do baletu k Pavlu Šmokovi a brácha jim korepetitoval při zkouškách.
Jan: Pak museli přestat vystupovat Golden Kids, čekalo se, co bude s Martou. Bydlel jsem u bráchy na Pankráci, mimopražští muzikanti z Golden Kids Ota Petřina a Petr Formánek u nás občas přenocovali. Zjistili, že taky hraju: Petřina se ráno probudil, zapálil si cigaretu a vzal kytaru, já popadl violoncello a jamovali jsme. Vašek rok čekal, jestli Marta bude smět zpívat.
Václav: Pak napsala, ať už nečekáme. Takže na troskách doprovodné kapely Golden Kids vznikly Bacily. A od té doby spolu pracujeme.
Koncertování vás pořád baví?
Jan: Baví, proto s kapelou pořád jezdíme. Taky nic jiného neumíme. A abychom jako důchodci seděli doma, to bychom se ukousali nudou. Že máme pořád chuť hrát, je naše spása.
Václav: Někdy hrajeme dvakrát do měsíce, před Vánocemi jsme měli šňůru dvanácti koncertů. I na Slovensku jsme byli. Zpívání mě pořád baví. A to, že publikum zpívá se mnou.
Jan: Lidi chtějí osvědčené šlágry, zařazujeme i nové písničky.
TAK ŠEL ČAS
1943 Václav se narodil 23. října v Praze, Jan 11. února 1949 v Ústí nad Labem.
1962 Václav nastoupil jako elév do Mosteckého divadla pracujících, po dvou letech přešel do plzeňského písničkového divadélka Alfa, od roku 1966 vystupoval v pražském Rokoku.
1968 Vzniklo úspěšné trio Golden Kids. V roce 1970 Martu Kubišovou postihl (po Modlitbě pro Martu) zákaz zpívání. Rok na ni Václav Neckář a Helena Vondráčková čekali, pak se vydali na sólové dráhy.
2002 Václava postihla vážná mozková příhoda, od té doby má potíže se skládáním slov do vět.
2011 Po hitu Půlnoční z filmu Alois Nebel začali bratři Neckářovi spolupracovat s muzikanty z kapely Umakart – v roce 2012 vzniklo úspěšné album Dobrý časy, v roce 2014 Mezi svými.
2015 V březnu měl v Divadle Broadway premiéru muzikál Mýdlový princ složený z hitů Václava Neckáře.