Petr Vacek: Naštěstí mám o patnáct let mladší ženu, která mě zachraňuje

Petr Vacek
Petr Vacek

Petr Vacek (54) je uznávaný a oblíbený herec. V jeho soukromí se mnohé změnilo. Má druhou rodinu a znovu malé děti.

Také máte pocit, že čas nějak rychle utíká?

Já nemám jen pocit, já myslím, že to je pravda. Starším lidem se prý mění vnitřní hodiny, a proto jim připadá, že všechno strašně utíká. Vymyslel jsem si na to takovou teorii. Jak stárneme, svět by nás mohl začít nudit, a proto pánbůh zrychlil čas, aby nám všechno utíkalo pod rukama a my si uvědomili, jak nám na tom či onom záleží a co všechno chceme ještě udělat a stihnout.

Vy se ale moc nenudíte. Jdete z role do role.

Vůbec se nenudím a závidím lidem, kteří se nudí. Mám toho teď opravdu hodně. Jsem v Ypsilonce a posledních pár let hraju i v Divadle Na Jezerce. Natočil jsem také zajímavý dokument o židovských hřbitovech, což je krásná práce, ale někdy nervy drásající. V dnešní době je ale takové téma potřebné. Zase se šíří nenávist k lidem, kteří jsou jiní, ať už vírou, nebo tím, že jsou homosexuální, že jinak vypadají…

Když mluvíme o židovství – před více než 20 lety jste působil v souboru Mišpacha, který se věnoval právě židovským písničkám. Zpíváte tam ještě?

Mišpacha pokračuje dál, ale bohužel beze mě, protože já na to už neměl čas. Mám druhou rodinu, zase malé děti, a přestože by mě hrozně lákalo tam chodit, tak když celý týden nejsem doma, nemůžu se v neděli večer zvednout a jít na zkoušku. Mišpacha ale rozhodně byla zajímavá zkušenost. Hrozně mě to bavilo, už jen složením – většinou psycholožky a psychoterapeutky, skoro samý ženský, chlapů tam bylo vždycky hrozně málo. Paní sbormistryně Hana už bohužel zemřela, dneska soubor vede její dcera Helenka, která už také není malá, jak si ji pamatuju…

Máte druhou rodinu a znovu malé děti. Jaké je otcovství v padesáti?

Co se týče fyzična, tak to není, jako když mi bylo třicet, tam ten rozdíl cítím. I první děti jsem ale měl relativně pozdě, protože Jonáš se narodil, když mi bylo jednatřicet, Hanďa o rok později, a už tehdy jsem si připadal celkem starý… Naštěstí mám o patnáct let mladší ženu, která to zachraňuje.

Když pořád pracujete, v domácnosti asi moc nepomáháte…

Oproti první rodině se tohle změnilo. První žena hodně pracovala a já v té době neměl nabídky jako dneska, takže povinnosti jsme měli nějak rozdělené. Teď se musím o rodinný rozpočet víc starat já. To s sebou nese, že jsem míň doma, a víc starostí s rodinou a dětmi je tedy na Jiřince. Spadly na ni i takové relativně chlapské věci, jako zařizovat věci kolem domácnosti, vyřízení formalit na dovolenou, Jiřinka také jezdí autem, protože já to neumím.

Stihnete si vůbec děti užít?

Snažím se, protože, jak jsme už říkali, čas rychle plyne a já si moc dobře uvědomuju, jak mi to uteklo s prvními dětmi, a proto si teď vážím každé chvíle s těmi malými, protože vím, že to za chvíli bude pryč. Dneska je hladíte, nosíte, pak se najednou otočíte, a jsou z nich dvoumetroví habáni, kteří na nějaké držení za ruku nejsou zvědaví.

Petr Vacek se ženou Jiřinkou

S dětmi z prvního manželství, které jsou dnes už dospělé, se vídáte?

Málo, daleko méně, než bych chtěl. Ale co se dá dělat. Na druhou stranu jsou ve světě, bydlí se svou maminkou v Bruselu, Jonáš je teď v Maastrichtu na univerzitě, a strašně jim to prospívá. Nejde ani tak o to studovat v cizině, ale o poznání, že jsou jinde jiní lidé a že jsem schopný tolerovat, že někdo mluví jiným jazykem, má jiné životní zkušenosti, že jsem pořád schopný ho brát jako rovnocenného člověka. Tohle je důležité, takový rozhled mnoha lidem chybí.

Ještě pořád se angažujete v ekologii?

Sám toho dělám hrozně málo... Většinou se snažím pomoci tím, co umím, takže třeba moderuju nějakou akci, něco zaštítím svým jménem, pokud tomu samozřejmě věřím. Málo platný, když napíše do novin něco pan profesor z Akademie, pak přestože to je odborník, lidi si toho moc nevšimnou. Ale když tam napíše něco Jordán z Ulice, tak si to přečtou. Třeba mi pak nadávají, co do toho kecám, když jsem jenom herec a vůbec tomu nerozumím, ale povědomí o dané věci tím díky tomu získají.

Máte pocit, že prožíváte vrchol kariéry?

Nevím. Největší vrchol popularity a slávy jsem zažil, když začala Ulice, ale nejzajímavější věci jsem dělal, když byla na vrcholu slávy Ypsilonka. Kolem roku 1989 tam vznikala úžasná představení, která jsou dodnes nepřekonatelná. Já osobně si pak hodně cením Kouzelné flétny, kterou jsme dělali s Milanem Formanem, Adélou Škopkovou, Davidem Nollem a Davidem Hlaváčem. Je to klasická Mozartova opera, kterou pro nás upravil Mirek Kořínek, a my ji hrajeme jen v tomhle malém obsazení.

Ypsilonka je legenda, ale… Neměl jste někdy chuť jít o divadlo dál?

Ypsilonka to měla vždycky tak, že lidé, co tam hráli, dělali i spoustu věcí okolo, takže neměli důvod nikam utíkat. Ale hlavní jsou lidé, co tam jsou. Od nich se vám nechce odejít, protože s nimi prostě chcete být. To je to, co drží Ypsilonku pohromadě. Dodnes hrajeme představení stará dvacet let, a pořád se nám líbí. Teď jsem třeba v Hlavě medúzy o sobě říkal, že jsem pětadvacetiletý mladík, z čehož paní v druhé řadě dostala záchvat smíchu. Tak jsem představení přerušil a řekl jí, že je necitlivá, načež nastala bouře smíchu v celém sále. Tohle si nikde jinde nemůžete dovolit. Jsou tam krásná představení, jako například Babička, nebo Drama v kostce, které dělá Jirka Havelka. Pořád mě to baví.

A jak je to s vaším angažmá v seriálu Ulice?

Ulice pro mě před lety skončila. Ono je opravdu těžké psát jedenáct let dějovou linku jedné postavy. V Americe by to možná někdo uměl, ale tady na to nejsme zařízení, takže je jednodušší napsat nové a aplikovat na ně vzorce chování, které měly postavy předtím. Pro mě byla Ulice obrovská zkušenost nejen pracovní, ale i co se týče mezilidských vztahů. Možná si s tím při výběru hereckého obsazení dali práci, aby si všichni zúčastnění vzájemně sedli, protože věděli, že spolu musíme vydržet dlouho. A vyšlo to. Jestli jsem tam měl za celou dobu dvakrát nebo třikrát nějaký konflikt, tak je to moc, a navíc to nebyl nikdo z hereckých kolegů... Do té doby jsem nikdy nezažil tolik natáčení, a najednou jsme byli na place od rána do večera, točilo se třináct obrazů denně a nebyl čas na nějaké rozpaky a váhání. Naučilo mě to koncentrovat se, s čímž jsem měl do té doby potíže. Tady jsem se musel deset minut před záběrem soustředit, poslouchat a pak udělat, co se po mně chce. Byla to velká škola.

TAK ŠEL ČAS

1965 Narodil se 1. ledna ve Slaném.

1987 Ukončil studia na DAMU.

1989 Stal se členem pražského Studia Ypsilon.

1993 Zahrál si jednu ze svých nejvýraznějších filmových rolí ve snímku Amerika.

1996 V prvním manželství s překladatelkou Danou Obenbergerovou se mu narodil syn Jonáš a o rok později dcera Hana.

2003 Ve filmu Mazaný Filip si zahrál postavu Kennyho Mattela.

2004 Získal roli Tomáše Jordána v seriálu Ulice.

2007 Ze vztahu s herečkou Jiřinou Mencákovou se mu narodil syn Eliáš a o rok později Benjamin.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky