Že bude showman, bylo u chlapečka z Mostu jasné, ještě než začal chodit do školy. Oblíbenou rodinnou historkou je, jak se pětiletý Vláďa na dovolené ztratil a maminka ho našla u hospody na barelu obráceném dnem vzhůru - vyprávěl vtipy za pamlsky. „Lidi řvali smíchy a já byl přecpanej, až mi bylo špatně,“ vzpomíná na svůj vstup do showbyznysu. Ve škole pak měl nálepku třídního klauna.
Toužil studovat herectví. „Na DAMU mě přijali napodruhé, ale nechtěli mě pustit z ,pajdáku‘ (pedagogická fakulta - pozn. red.), který jsem začal studovat, abych se vyhnul vojně. Natruc jsem odešel a musel narukovat.“ Pak působil jako učitel, loutkoherec mosteckého divadla, amatérský herec, diskžokej, rozhlasový moderátor. „Vyzkoušel jsem si v dřevních dobách showbyznysu úplně všechno a teď z toho těžím.“
Vladimír Hron
VYSTOUPAL JSEM NA OLYMP
Mluví o štěstí, že vždycky narazil ve správnou dobu na správné lidi. „Maminka mého kamaráda mě přesvědčila k účinkování v talentové soutěži Liga gagů na Nově. Viděl mě muzikant Standa Procházka mladší, díky kterému jsem jel na Haškovu Lipnici (festival satiry a humoru se zde koná od roku 1958 - pozn. red.). Stal jsem se tam Objevem roku a Standa pak pořád chodil za Františkem Polákem, aby se na mě podíval.“ V roce 2001 to matador televizní zábavy udělal a Vladimíra pak opakovaně angažoval do pořadu Šance a do televizního silvestra.
„Opravdu nadšený jsem byl z nabídky vystoupit v nové řadě pořadu Možná přijde i kouzelník. Protože v deseti jsem Kouzelníka miloval a před celou třídou jsem drze prohlásil, že tam jednou budu vystupovat. A taky že budu zpívat s Gottem. Spolužáci si ťukali na čelo.“
Největší porci televizní práce si imitátor, moderátor a zpěvák užil, když připravoval pořady Jsou hvězdy, které nehasnou, Hvězdy letí do století a Abeceda hvězd. „Vyrůstal jsem na písničkách Yvetty Simonové, protože maminka a babička byly její fanynky. Právě s ní jsem natáčel první duet. Bylo to báječné, stejně jako s Evou Pilarovou, Yvonne Přenosilovou, Karlem Gottem, Štědrým, Hálou, Černochem, Zichem, Petrem Mukem... Když se mě někdo ptá, jestli nejsem naštvanej, že to skončilo, říkám, že jsem za šest let stihl tolik, co jiný nestihne za celý život.“
Vladimír Hron s Jiřinou Bohdalovou
Vladimír Hron prý nebyl v první okamžik ani tak zaskočen vlastními pocity, jako spíš reakcí diváků. „Jejich podpora byla fantastická a ještě teď, po letech, jim za ni děkuji. Nejsem naštvaný, vždyť jsem si splnil téměř všechny dětské sny! Vystoupal jsem až na pomyslný televizní Olymp a zpíval s těmi největšími hvězdami - co víc si mohl obyčejný kluk z Mostu přát? Po televizní práci i po lidech, s nimiž natáčel, se mu stýská. „Ale věřím, že není všem dnům konec.Televize je v současné době vůči ,klasické zábavě‘ nepřátelská. A to zcela plošně. Zkuste se podívat do zahraničí a všimnete si, že podobné zábavné formáty přežívají v různých reinkarnacích zcela bez úhony. Věřím, že brzy i v Čechách pochopí, že bez estrády, ač se toto označení zdá mnohým pejorativní, to prostě nepůjde. Dá se dělat na úrovni.“ Lidi baví dál, protože objíždí republiku se svými pořady.
„Někde si přejí večer v italském stylu, jinde pořad ve stylu 30. let, Elvise Presleyho či Oldřicha Nového. Když někdo chce skládačku se spoustou hostů, připravím mu ji. Jsem spíš jukebox než člověk, který jezdí s konkrétním pořadem,“ směje se a dodává, že nikdy nebyl tak docela nohama na zemi. „Řekl bych, že právě díky tomu se mi podařilo vyletět vysoko. Mým heslem bylo Není malých cílů… Asi i proto jsem se později z té ,opravdové popularity‘ nezbláznil. Díky Bohu!“ Libuje si, že si užívá šťastný rodinný život s manželkou, dvěma dětmi, a těší se z dalších výzev.
„Nedávno mi jeden přítel řekl kouzelnou větu: ,Tady už máš hotovo, zkus to venku.‘ Tak jsem se do toho pustil. Už jsem byl několikrát zpívat a bavit v Rusku, Německu, USA, Itálii, Maďarsku a samozřejmě na Slovensku, na dalších angažmá se horečně pracuje. Začínáme spolupracovat s jedním renomovaným evropským agentem a připravujeme něco na podobné bázi i v USA. Člověk se nesmí bát nových věcí a publikum mě bude bavit vždy a všude. Vždyť kvůli tomu jsem šel do televize - ne vydobýt si slávu, ale získat co nejvíce diváků, které pak budu moci navštěvovat. Živé vystupování je totiž to, bez čeho si život opravdu nedovedu představit. Aspoň prozatím.“
Co říká odborník
Uznání je víc než popularita. Manažer a producent Janis Sidovský patří k nejuznávanějším tuzemským odborníkům v oblasti PR showbyznysu.
* Jak na člověka zapůsobí popularita, jak ho změní? Popularita bývá příjemná, je potvrzením, že je o člověka zájem. Mění se ale i jeho okolí, je pravidlem, že na slavné lidi se nalepí spousta hochštaplerů. Pro hvězdy je důležité, aby neopouštěly kamarády, které měly ještě před slávou - ti jsou většinou upřímnější než ti noví a drží populárním osobnostem kontakt s realitou. Kdo se obklopil jen nohsledy, obyčejně končí špatně.
* Musíte mladým umělcům připomínat, že po vzestupu může přijít pád? - Řada hvězd si v okamžiku dosažení vrcholu myslí, že to tak zůstane napořád. To se ale nepovedlo nikomu na světě, i Madonna měla období, kdy prodávala méně desek, Karel Gott byl léta bez hitu. Ale stali se legendami a jejich pozice je neochvějná. Díky pracovitosti, ale i velké dávce štěstí a týmu kolem nich.
* Co je podle vás měřítko úspěchu? - Uznání, to je víc než popularita. Respekt nestojí na publicitě v obrázkových časopisech, ale na kvalitě tvorby a vytrvalosti.
* Pokud už někdo „netáhne“, není o něj zájem, jak to přijme? - Je to velmi individuální. Někdo se najde v úplně jiné profesi, jiný sáhne po alkoholu a zatrpkne.
* Trvá dlouho, než se celebrita s ústupem ze slávy smíří? - Záleží na založení osobnosti a jejích hodnotách. Bez slávy se dá žít, umělec se může úspěšně realizovat i bez titulních stran. Popularita je ale návyková, takže musí podstoupit „odvykací kúru“. Hodně záleží na okolí, rodině a přátelích…
* Věříte na comebacky? - Ano. V zahraničí se dokázala vrátit Cher, když už si všichni mysleli, že zůstane jen legendou, nikoli aktuální hvězdou hitparád. A v Česku měla úžasný návrat Iveta Bartošová, když nazpívala Tři oříšky. Z hvězdy 80. let se stala ikonou nové dekády.