Hana Maciuchová: Rodina byla pro mne po těžké operaci uzavřená kapitola

Hana Maciuchová
Prohlédněte si všechny fotografie (8)

Herečka Hana Maciuchová (73) věk nezatlouká, ale rozhodně nepředstavuje v jejích zájmech prioritu číslo jedna. Hraje divadlo, cestuje… a na první pohled poznáte, že ji současný života běh zásobuje energií i půvabem.  

Slyšela jsem, že jste aktivní cykloturistka…

K těm túrám se vždycky spíš přifařím, abych se vyhnula osobní produkci. Mám elektrokolo, takže roviny jsou moje, ale když pak přijdou vyvýšeniny, zapínám první, někdy i druhý stupeň. Pravidelně cestuji s příbuznými. Švagr je skvělý navigátor, má připravený detailní itinerář, odkud se vyjede, kam se pojede, kde zastavíme, co tam uvidíme, kde budeme jíst, kde pít… Projet na kolech třeba jižní Moravu, to je smršť ochutnávek úžasného vína, ale zároveň pýcha, jak máme krásnou zemi, která snese jakoukoli konkurenci. 

Zaujalo mě, co jste prozradila v novinách, když jste se jako profesorka Hejlová proletěla v letadle, že váš tatínek byl také pilot amatér a vy jste mu jako malá tvořila posádku. To nebylo tak úplně obvyklé…

Tatínek byl velký bard. Myslím, že maminka jeho koníčkům tolik nefandila, protože hlavou rodiny byla tím pádem ona. Ona bděla nad všemi povinnostmi nás tří dětí, ona byla strůjkyní všech rodinných oslav, svátků… Tatínek pracoval v olomouckých Moravských železárnách a tam vedl i výuku cizích jazyků. Pocházel ze Sudet, uměl německy jako česky, pak se na obchodní akademii naučil anglicky a sám francouzsky. Kromě toho byl pilotem bezmotorových i motorových letadel a instruktorem žáků, kteří měli stejnou touhu jako on. Nás děti to samozřejmě lákalo, já jsem směla do letadla jako první.

A tatínek vám také předal svůj herecký talent?

Jsem, řekla bych, namíchaná. Tatínek byl skvělý herec, zpěvák, také hrál na housle, tančil a všechny režíroval… Přivedl k divadlu i maminku, která pak ovšem byla publikem stejně vytleskávaná jako on.

Co ještě jste od rodičů získala?

Lásku, vychování, touhu poznávat, „nasolený zadek“, tedy jak stále hledám, kam bych se vrtla a vycestovala, odpovědnost, důvěru v sebe samu…

To není málo. Byli přísní?

Spíš uměli vzbudit respekt. Když sleduju rodiny kolem, tak dospělí pro své děti nejsou autoritou. Když nám otec něco řekl, tak to byl fakt. Nediskutovali jsme o tom a neměli pocit, že o něco přicházíme. Nevím, na jaké platformě současná liberálnost funguje, ale pokud se musejí rodiče dovolávat pozornosti svých dětí, a většinou nemají jistotu, zda ji získají, taková rozvolněnost vztahů je pro mě nepochopitelná. Nepoznala jsem ji a jsem za to vděčná.

Kolik „rolí“ dnes v rodině vlastně máte?

Ještě předloni jsem byla dcera, protože náš tatínek se dožil 97 let! Pak jsem dvojnásobná sestra mých drahých sourozenců, Silvie a Míši, a taky teta, protože mám synovce, kteří už ovšem mají své rodiny. Takže i prateta.

S nadsázkou se o vaší profesi říká – herci nevadí, že nebude žít, ale že nebude hrát. Je to tak?

Někteří kolegové to tak měli. Já nepotřebuji být na jevišti za každou cenu. Pokud bych neměla práci, která mě zajímá, přináší radost a alespoň malinké poselství divákům, tak ji prostě nebudu dělat. A čeho bych se nechtěla dožít? Že by diváci netleskali roli, ale stáří herečky, že vůbec dokázala představení odehrát.

Hana Maciuchová

Jak často bilancujete?

Mám živé vzpomínky, ale nebilancuji, nehodnotím, nesrovnávám. V tom jsem šťastný člověk. Proto také miluji divadlo, inscenace sice skončí derniérou, ale během repríz musí herec pokaždé znovu sebe i svou profesi před diváky obhájit.

Takže ani po letech si nemůžete říct – teď už jsem dobrá, bude klid.

Můžu si říct cokoli, snad bych i mohla nějaké pochvaly, ale klid mít nebudu. Tak to nefunguje. Když jsem přišla na Vinohrady, druhou inscenací, kterou jsem dělala s panem režisérem Dudkem, byla Srpnová neděle. Hrála jsem Zuzanku, dívku mého věku. Pouze jsem musela „umluvit“ obrovský prostor jeviště a hlediště, jinak všechno o té postavě jsem věděla svými pětadvaceti lety. Pak jsem v dalších obdobích hrála krásné role, které mě těšily, i takové, které mě příliš nebavily. Ale byly mou součástí a musela jsem stále kultivovat svůj profesní arzenál, jenž se obohacoval mými životními zkušenostmi – i když některých bych se tak ráda vzdala! Platí však okřídlená věta: Poznej svého nepřítele, dovoluje ti růst a být si vědom svých chyb. Jen tak se může každý vymezit vůči něčemu, co je mu nepříjemné, naučit se překážky zdolávat. Dostala jsem od osudu zajímavou lekci, že pokud člověk hledá jen bezbolestnou, jednoduchou cestu, tak ta určitě nikam nevede.

Uvažovala jste vůbec někdy o jiném povolání?

V Olomouci je Palackého univerzita, filozofická fakulta, lékařská, nevylučovala jsem, že budu studovat právě tam. Jenže už jsem znala divadlo, svého rozkošného koníčka. Když jsem hostovala v Divadle Oldřicha Stibora, prostě jsem na jeviště vlítla nepolíbená trémou a vůbec jsem neměla respekt z toho, že hraju Shakespeara. Byla náhoda, že jsem se přihlásila na DAMU, udělala zkoušky, které se konaly dřív než na ostatní vysoké školy, takže nic dalšího už jsem pak nepodnikala.

Měla jste vedle sebe spoustu skvělých kolegů, atraktivních mužů, kteří o vás měli zájem, ale vyhrál Jiří Adamíra. O 19 let starší, ženatý… Potkali jsme se při práci a jako by to mělo být. Někdo hledá lásku a netuší, jak marná je jeho snaha. My jsme se nehledali, láska našla nás.

Pravda je, že jsme zažili dva velmi problematické roky, kdy jsme se scházeli, rozcházeli, Jiří byl ženatý, uvědomoval si, že má doma 11letého syna, já byla zadaná. Náš vztah nebyl jednoduchý, prožili jsme všechny podoby lásky – úchvat, okouzlení, slast, že jste středem pozornosti milovaného člověka, ale že vedle bezmezné krásy existují také útrapy a hrůzy lásky. Pamatuji se, jak jsem odjela z Prahy, byly prázdniny, Jiří byl s rodinou na dovolené v Jugoslávii, já jsem s maminkou vycestovala do Nízkých Tater. Celých 14 dní jsem ji obtěžovala svými starostmi, předkládala důvody, argumenty, proč vztah ukončím. Že takhle nechci dál. Nebohá, láskyplná maminka vše vyslechla a odkývala mé rozhodnutí.

Jenže vše pak bylo jinak.

Zharmonizovaná jsem odjela do Prahy a s paní režisérkou Věruškou Jordánovou začala točit pohádku Skleněná panna. Poslední natáčecí den se rozrazily dveře ateliéru na Burze a v nich stál Jiří. Všechna rozhodnutí byla v troskách. Zůstali jsme spolu 20 let.

Pan Adamíra byl idolem mnoha ženských srdcí…

Ano, neexistoval žádný věkový limit jeho ctitelek, od dívenek po babičky. Já jsem ho poznala, když mu bylo čtyřicet pět. Mladické eskapády si odžil ve Zlíně, Ostravě, už získal určitý přehled, nadhled, selektoval. Náš vztah byl přes věkový rozdíl, který jsem nikdy nepostřehla, vzácná symbióza. Pokud jsem měla problém a svěřila se mu, s humorem nabídl řešení, které mě okamžitě osvobodilo. Jeho optikou jsem pak nahlížela na všechny věci, co se zdály být zpočátku tíživé a stresující. Když onemocněl, předávala jsem mu energii, plná odhodlání, že to zvládneme. Osud se mi vysmál.

Kdy jste se mu dokázala postavit?

Dlouho ne. Vůbec jsem nedokázala unést, že Jiří zemřel. Byla jsem nezralá a pořád tiskla jeho duši. Utíkala jsem domů a vedla fatální úvahy, proč?, zda ho osud chtěl ušetřit a nedovolil mu zestárnout? Hledala jsem odkazy, volala, prosila, ale odpovědí byla jen tma a ticho. Trvalo léta, než jsem na fakt, že odešel, dokázala přistoupit.

Každému člověku aspoň jedno kolečko v životním soukolí chybí, vy nemáte děti. Nelitujete?

Je to uzavřená . Jistě nejsem jediná, kdo se musel utkat s podobnou situací. Prodělala jsem těžkou operaci a oznámili mi, že nebudu mít děti. Pomohl mi Jiří i moje povaha Střelce – pokud nemohu věci ovlivnit, nechávám je plynout, naopak, když je šance, udělám první poslední, abych našla řešení. Za tímto verdiktem jsem zavřela dveře. Kolem mě byla v rodině spousta dětí, takže jsem žádnou citovou újmu nepociťovala. Za to jsem naopak osudu vděčná.

Jak vlastně při své energii, elánu, vnímáte běh let?

Že je to přelet let! Úprk kolem mě, který vědomě brzdím. Na to, abych spolehlivě zakotvila, potřebuji svůj čas.

Hana Maciuchová

Řekli o ní…

MÍŠA (MILAN) MACIUCH, BRATR: Často se mi vybavuje naše radostné dětství, strávené na Novém Světě v Olomouci. Oceňuji a obdivuji Hančinu práci, ale hlavně je pro mě příjemné mít sestru, o které vím, že se na ni mohu vždycky spolehnout.

SILVIE MARKOVÁ, SESTRA: Hanička je moje spřízněná duše. Jsem její celoživotní obdivovatelkou, fanynkou, ale i kritičkou. Myslím, že máme stejný smysl pro humor, těším se na každou její návštěvu, umí být neuvěřitelně zábavná. Cením si na ní, že je vzdělaná, kultivovaná, a také že ve svých názorech dovede být zásadová a neústupná. Často společně cestujeme, svou dychtivost po nových poznatcích a zážitcích okamžitě přenese na druhé, je v ní tolik energie, že i když jsem o něco mladší, bývám unavená už jen z toho, jak ji pozoruji. Je to sestra, kterou bych přála každému, NAŠE Hanička, kterou nesmírně miluju!

ONDŘEJ MAREK, SYNOVEC: Co se mi vybaví, když se řekne „naše teta Hana“? Určitě výjimečnost a cílevědomost – v chování, názorech, oblékání i v dárcích. Potom je to láska, jiná ve své intenzitě. Na to, co je jí libé a blízké, má totiž jen omezený čas, takže vše a všechny zahrne vždy ohromujícím přívalem své lásky. Když se s ní setkáte, je to, jako když stojíte vedle elektrárny. Cítíte sršení, pulzování, brnění. Nestíháte ji vnímat, natož odpovídat na dotazy, které jsou přímo rafinovaně skryty v zurčivém toku jejích slov a myšlenek. A taky je to její chuť do života. Nechce život jen prožít, ale každé minutě přidat ještě několik sekund navíc, řád a smysl. To je, myslím, naše teta Hana.

TOMÁŠ MAREK, SYNOVEC: Tety Hany si nesmírně vážím za její oddanost a přístup k profesi, který je pro mě hodně inspirující, a bohužel se dnes vytrácí. Mám velké potěšení z každého „střetnutí“ s ní, z našich rozhovorů na různá témata. Svou laskavostí, velkorysostí a vstřícností jen podtrhuje, jak velkou osobností je.

PETR NOVOTNÝ, KOLEGA Z AMATÉRSKÉHO STUDIA: Když to bylo aktuální, tak bych ten fakt neprozradil za nic na světě. Ano, byl jsem do ní beznadějně zamilovaný! Se mnou stejná muka prožívaly ještě zástupy dalších, které jsem si pohrdavě poměřoval, protože já s ní hrál v Tomu Sawyerovi! Jenže… když jsem měl ve hře Haničku lehce políbit, tak strašně jsem se styděl, že jsem si přál jediné – abych náš polibek měl co nejrychleji za sebou. Pak nám Hanka všem (ještě velmi nedozrálým) ctitelům utekla do Prahy, a tak jsem se nakonec lehkomyslně zamilovával do jiných dívek. Se svou první láskou jsem se samozřejmě svěřil i ženě Mirce, která pak vždycky dětem, když Hanka byla v televizi, říkala – tahle paní mohla být vaše maminka! To je nadchlo, ovšem musím říct, že si na tu faktickou maminku nestěžovaly. To spíš já si dnes stěžuju. Podívejte se na Hanku, a podívejte se na mě! Mně přibyla kila, roky, choroby, a jí pouze další dimenze talentu a půvabu. Ale přeju jí to, protože ji mám pořád rád. I celá moje rodina.

MARIE URBANOVÁ, CELOŽIVOTNÍ PŘÍTELKYNĚ: Mám dvě sestry rodné a dvě jako „přidanou hodnotu“ – Silvii a Hanu. Přátelství se nám „nepřihodí“, je nám dáno jako dar. Hana mě inspiruje svou překrásnou nepotřebou nářku, přestože jí život mnohé dal a mnohé nedopřál. Je v ní prasíla ženy s pevností názoru, uchovala si vnitřní svobodu umělecky tvořit, nalézat (a nezalézat). Je to krásná, hrdá žena. A stále je jako roztančené děvče z obrazů Joži Uprky, jako Skácelova báseň, ale i Kerouacův Osamělý poutník. Obohatila můj život o rozměr, který nutí přemýšlet, pracovat na sobě, víc se smát a přestat se jen divit.

MARTIN HOFMANN, SYN JAROSLAV V SERIÁLU ULICE: Hana Maciuchová je pro mě někdo, ke komu se dá z mnoha důvodů vzhlížet. A zároveň ho lze mít velmi rád. Mimochodem – je zábavná! A inteligentní k tomu! Je výsostně profesionální, náročná, a přesto uvolněná, srdečná a vstřícná. Je radost být vedle ní. Je inspirativní. Jako žena je krásná. Vždycky byla. To víte, Haná…, pochází z toho kraje. Je prostě jedinečná! 

TAK ŠEL ČAS

1945 Narodila se 29. listopadu ve Šternberku jako nejstarší ze tří dětí. Mládí prožila v Olomouci.

1960 Poprvé hostovala v Divadle Oldřicha Stibora, hrála i v olomouckém Amatérském studiu.

1971 Po absolvování DAMU nastoupila do Divadla na Vinohradech. Potkala svého životního partnera, herce Jiřího Adamíru.

1974 Hraje ve Večerníčku Krkonošské pohádky. Pak následovaly seriály Chalupáři, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města… a desítky dalších rolí.

1993 Zemřel Jiří Adamíra, rok poté ji opustila i milovaná maminka.

2005 Nastupuje do seriálu Ulice. Za postavu profesorky Mirian Hejlové získala čtyři zrcátka TýTý.

2010 Od prezidenta Václava Klause převzala medaili Za zásluhy v oblasti kultury.

2015 Hraje na několika pražských scénách.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky