Andrea Tögel Kalivodová: Dnes je moje zdraví zase v pořádku

Andrea Kalivodová
Prohlédněte si všechny fotografie (7)

Už řadu let patří Andrea Tögel Kalivodová (41) na špičku českých operních interpretek – svým zpěvem i vzhledem je to prvotřídní operní diva, jaké mají v našich končinách dlouhou a slavnou tradici. Teď je šťastně vdaná, v 37 letech se jí narodilo vysněné dítě o dva roky později druhé, zpívá Carmen a další nádherné kusy operního repertoáru – přímo září štěstím a překypuje životní radostí!  

Pocházíte z jižní Moravy – jaké písničky jste si tam zpívala jako dítě, co byl váš oblíbený žánr v době dospívání?

V dětství jsem s nadšením zpívala úplně všechno, hráli jsme na kytary, byli jsme často v přírodě a zpívali nejraději u táboráku. Měla jsem samozřejmě ráda i pohádky, a tak není divu, že první pěveckou soutěž svého života – ve třetí třídě základní školy – jsem vyhrála s písničkou Rozvíjej se, poupátko. Učila jsem se hrát na kytaru v LŠU, zpívala jsem ve sboru: prostě nádherné časy. Od těch dob miluji moravské písničky, které jsou přece jen jaksi hezčí, melodičtější a emotivnější než jiné; trochu se jim blíží jen slovenské. Tady vidíte, že osobnosti typu Leoše Janáčka nemohly vyrůst jinde než právě na Moravě. Kouzelné třeba je, jak se nátisky běžné mluvy projevovaly v jeho skladbách – i proto je dnes ráda zpívám. V dospívání ale u mě převládaly skupiny Oceán a Shalom, vždycky jsem také měla ráda Karla Gotta a Olympic.

Jak se k vašemu rozhodnutí věnovat se zpěvu postavila vaše rodina?

Babička byla ze Slovenska, doma jsem si s ní pořád zpívala, měli jsme i jakýsi napůl legrační rodinný kvartet, který muzicíroval třeba u vánočního stromku. Hudbou a hlavně mým zpěvem naštěstí žila celá rodina – rodiče mě nejen podporovali, ale dokonce mě do zpěvu přímo nutili: přece jen jsem jako každá dospívající holka měla víc zájmů a málo času. Hlavně maminka chtěla, abych něco dokázala; snad se to povedlo…

Vaši pěveckou kariéru zdobí řada úspěchů – kterého z nich si nejvíc vážíte a proč?

Rozhodně nejvíc toho, že mohu zpívat na prknech Národního divadla v Praze roli Carmen, to je myslím můj pocitově největší úspěch. Z mezinárodních akcí pak asi svého vystoupení na koncertu Welcome to Union ve slavném Konzerthausu ve Vídni. Je to jeden z nejprestižnějších sálů v Evropě. Teď ovšem do zahraničí moc nevyjíždím – mám děti a těm podřizuji své role. Naštěstí se to dá zvládnout, už v Adriánkových třech měsících jsem třeba bez problémů zkoušela Borise Godunova. Hlavně si ale chci užívat syny – nabídky do zahraničí vesměs odříkám.

Andrea Kalivodová

Máte nějakou vysněnou roli, která vám stále uniká?

Ano, roli Dalily v opeře francouzského skladatele Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila. Je taková sofistikovaná, má v sobě spoustu tajemství, prostě úplně jiný žánr než třeba Carmen.

Jak hodnotíte současnou úroveň opery u nás?

Velice pozitivně, hlavně je tu hodně mladých talentů. Dnes můžeme na operních jevištích vidět krásné lidi, kteří nejen dobře zpívají, ale i dobře vypadají. Celkově si myslím, že máme na to být v evropské špičce. Hodně snobů je skeptických a šíří různé mýty. Ale třeba ve Vídni taky není každý den posvícení, i tam jsou velmi průměrná představení. U nás v Praze, Ostravě, Plzni a Brně je teď ale opera na velmi vysoké úrovni.

Domníváte se, že moderní operní útvary u nás mohou vzbudit zájem širšího publika, nebo zůstane jen u klasiky?

Moderní pojetí opery si hledá své příznivce postupně i u nás. Já osobně se modernímu pojetí nebráním. Nejsem sice úplný fanoušek současné opery, na druhou stranu ale může pozitivně překvapit. Byla jsem dlouho věrná interpretka Petra Ebena, to je ale spíš komorní tvorba. Teď že bych studovala současnou operu, to ani ne – i když vlastně Liška Bystrouška už moderní taky je. Lidé jsou ale asi na moderní operu zvědaví, jak dokládají úspěchy Rudé Marie v Národním divadle či Války s mloky ve Státní opeře. Stará škola operních sólistů je z toho trochu zděšená, má oči navrch hlavy: v každé tvorbě je ale důležitá svoboda. Pro mě je opera především stylizace, útěk do jiného světa, do pohádky. Je to romantický příběh z jiné doby – proto mám tak ráda Pucciniho, Bizeta, anebo třeba Dvořáka.

Je u nás vůbec dost posluchačů, kteří dovedou ocenit kvalitní operu? Neškodí jí záplava přihlouplých muzikálů, jež snadněji nacházejí sponzory?

Naše publikum je opravdu inteligentní, umí si vybrat a já ho vůbec nepodceňuji, myslím, že mu rozumím. A všechny muzikály nejsou špatné, to se tak nedá říct. Mám ráda muzikály na Broadwayi, klasiku – Kočky, West Side Story, teď jsem nadšená z Fantoma opery, nejvíc ale miluju Muže z kraje La Mancha. Ráda bych si v něm jednou zazpívala Dulcineu. A aby nebylo mýlky – třeba Michal David je velmi šikovný skladatel a dodává na pódia pěkné kusy.

Dříve bývala opera tradičně podporována vzdělanými a kultivovanými mecenáši. Objevují se dnes opět lidé tohoto typu?

Jsou, všichni si jich upřímně vážíme a jsem moc ráda, že někteří z nich jsou i mými přáteli. 

V roce 2012 jste prodělala nádorové onemocnění. Jak změnilo váš pohled na lidi kolem vás a vůbec na svět?

K tomu se už nerada vracím, raději koukám vždy dopředu. Dnes je moje zdraví zase v pořádku, všechno bylo podchyceno včas a já jsem zcela zdravý člověk; cítím se lépe než před zákrokem. Choroba ale určitě změnila pořadí mých hodnot, to je normální u každého člověka. Z každého negativa se snažím vzít si něco pozitivního – v souvislosti s chorobou jsem si uvědomila, že v životě je hlavní zdraví, štěstí a životní pohoda, až pak přijdou na řadu pracovní úspěchy. Základ je mít v pořádku osobní život, to vás dobíjí a dává vám sílu. A také zůstávat nad věcmi – když netlačíte na pilu, většina záležitostí lépe vychází. Zažívala jsem stresy pracovní i osobní, vedla jsem velmi hektický život, trávila Vánoce a svátky po letištích – byla to krásná léta, ale náročná, a už jsem se jich nasytila. V současné době si více užívám a vážím běžného života, lásky svých blízkých, setkání s přáteli a vůbec „drobných radostí“. Jsem věřící křesťanka a děti jsou pokřtěný. Nechodíme sice do kostela, ale žijeme podle Desatera.

Při vašem vytížení je jistě obtížné současně „hrát roli“ dobré manželky, zpěvačky a matky. Nicméně se vám to daří. V čem je tajemství?

To je pro mě dost obtížná otázka – snad by na ni měl spíš odpovídat můj manžel. Ale podle mě jde v zásadě o jednoduchou věc: za všechno vděčím své ustavičně pozitivní náladě. Já si zkrátka všechny ty tři role pořádně užívám, mám z nich obrovskou radost, dodávají mi energii!

Mateřské radosti

Můj malý Adriánek je do zpěvu celý divý! Nejraději poslouchá ukolébavky, ale už si se mnou i docela dobře zazpívá Halí belí.

Víc si užívám života

V současné době si více užívám a vážím běžného života, lásky svých blízkých, setkání s přáteli a vůbec ‚drobných radostí‘!

TAK ŠEL ČAS

1977 24. listopadu se narodila v Kroměříži.

2001 Mezinárodní zkušenosti získává na roční stáži na univerzitě ve Vídni, stává se laureátkou velké pěvecké soutěže v Londýně. Ve stejném roce poprvé stanula na prknech Státní opery Praha. O rok později se stává i sólistkou Opery Národního divadla v Praze.

2004 Triumfální úspěch čekal Andreu ve Vídni v rámci galakoncertu ke vstupu ČR do EU.

2008 Monumentální provedení opery Carmen v pražské O2 areně, Andrea zpívá titulní roli.

2014 Andrea Kalivodová se vdává za Radka Tögela, podnikatele ve fitness a v pohonných hmotách. Mají spolu syny Adriana (5) a Sebastiana (2).

2015 Zpěvačka dlouhodobě pracuje v charitativních projektech – zejména ve prospěch pacientů s plicní arteriální hypertenzí a po poranění mozku.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky