Nick Vujicic: Když se narodil, otec se pozvracel a matka na něj ani nesáhla

Nick Vujicic
Nick Vujicic

Se svými motivačními přednáškami procestoval takřka 70 zemí a uletěl přes 3 miliony mil. Patří k nejlepším řečníkům světa. Každý den mu na pracovním stole přistanou další desítky pozvánek. Prosím, přijeďte… Setkává se s nejvyššími představiteli i s těmi, kteří ztratili sílu dál žít. On jim ukazuje, jak se nevzdat, byť je nejhůř. Nick Vujicic nemá ruce ani nohy, zato má obrovský dar otevírat lidem oči. A také má úžasnou ženu a čtyři krásné děti.

Narodil se v Austrálii srbským rodičům. Maminka byla zdravotní sestra. Absolvovala potřebná vyšetření, ultrazvuk. Na porodní sál vstupovala s očekáváním zdravého miminka. Její muž stál u ní, držel ji za ruku a porod sledoval. „Už je tady hlavička, podívejte,“ vybídl ho lékař. Jenže za hlavičkou se pomalu objevilo ramínko. Jen ramínko.

Nastávající otec vyběhl ven zvracet. Když se po chvíli vrátil, roztřeseným hlasem se ptal doktora: „Můj syn… on opravdu nemá ruku?“ Lékař na něj pohlédl a pravil: „Nemá ruce. A ani nohy…“

VE ŠKOLE PŘIŠEL STRACH

Maminka byla v šoku a personálu řekla, ať dítě odnesou. Že ho nemůže vidět. Ten, kdo nakonec sebral veškeré síly, byl táta. Ne nadarmo dělal pastora. Přijímat boží rozhodnutí bylo jeho životním údělem. Řekl, že syn je krásný. Že je darem, stejně jako kterékoli jiné dítě, jen v jiném balení. Pak o tom dlouze přesvědčoval svoji ženu, která Nicka nebyla schopná první čtyři měsíce pochovat ani nakojit.

Těžkou zkouškou však nakonec rodina prošla. Chlapec, jinak zcela zdravý, vyrůstal spokojeně a handicapy si příliš neuvědomoval. Na spodní straně trupu mu zůstala malinká zakrnělá končetina s dvěma znetvořenými prsty a tou se dokázal naučit malovat či podávat věci. Když mu v šesti letech nasadili protézy, nedokázal se s nimi sžít.

Paradoxně ho omezovaly ve způsobu pohybu, kterému už přivykl.

Rodiče pak dosáhli toho, že Nick se stal první osobou s vážným zdravotním postižením integrovanou do australského vzdělávacího systému. Byl šťastný, že půjde do školy. Těšil se na ostatní děti, protože kontakt s nimi mu byl do té doby samozřejmě takřka zapovězený. Torzo těla upevněné v invalidním vozíku však ve spolužácích chuť se kamarádit nevzbuzovalo. „Šikanovali mě. Hodně…“ vzpomíná Nick. „Táta s mámou mi pořád říkali, že to musím ignorovat, ale já byl malý a strašně jsem chtěl být jako ostatní. Vše, po čem jsem toužil, byly paže a nohy. Do té doby mi nepřišlo, že bych měl nějak komplikovaný život. Ale tehdy mě ovládl strach. A kdykoli se mi ostatní smáli, kdykoli mě vyloučili z kolektivu, tak se vracel s ještě větší intenzitou.“

VYZKOUŠET VŠECHNO

V 10 letech se rozhodl spáchat sebevraždu. Jenže jak se chcete zabít, když je vám pouhých deset? A když navíc nemáte končetiny?

Našel jediné řešení. - „Pokusil jsem se utopit ve vaně. Nemohl jsem dál, nechtěl jsem být rodičům dál břemenem. Položil jsem obličej do vody. V poslední chvíli mi však proběhlo hlavou, že tím možná rodičům ublížím ještě víc. Že si kvůli mé smrti budou dělat výčitky, říkat si, že nebyli dobrými rodiči, ač byli těmi nejlepšími na světě, že ta bolest bude mnohem větší, než když se musí starat o moje tělo.“ Zbývalo jediné - postavit se osudu.

Nick tak učinil. Nejenže absolvoval základní školu, ale vystudoval střední, nastoupil na vysokou, získal dva tituly v oborech účetnictví a finanční plánování. V 19 letech začal investovat do realit, o tři roky později do akcií. Zakrnělou končetinou dokázal obsluhovat počítač, psát na běžné klávesnici rychlostí 43 úhozů za minutu. Také zvládl telefonování, jízdu na snowboardu, na surfovém prkně, rybaření, hraní golfu či plavání. Nikdy přitom nepřišel o nadhled a smysl pro humor: „Co je těžkého na plavání? Vždyť 80 % mého těla tvoří plíce a moje končetina se chová jako vrtule.“

Zlom v jeho životě přinesla puberta. „Každý teenager chce být nezávislý, jak jen to jde. A máte-li tak fantastické rodiče, jako mám já, řeknou vám, že musíte zkusit vše, jinak nezjistíte, zda to dokážete.“ Nick se nedokáže učesat, vyčistit si zuby, umýt si vlasy, obléknout se. Ale zvládá mnoho věcí jiných. Založil několik neziskových organizací a jezdí po světě, aby svými přednáškami a osobními zkušenostmi motivoval lidi k vyšším výkonům. „Nebojte se vše vyzkoušet a zahodit zbytečné obavy,“ říká. A stejně tak tvrdí, že žít v neúplné rodině je horší než nemít končetiny. Tahle obava ho provázela od dětství. - Že rodinu nikdy nedokáže založit. Že se na světě nenajde žena, která by s ním sdílela život.

CO DOKÁŽOU CIGARETY

Dnes má ženu tak krásnou, jak jen krásné Japonky dokážou být. Setkali se spolu v Texasu a byla to - podle tvrzení obou - láska na první pohled. „Bylo to pozvolné, plné nejistého oťukávání, ale nemohli jsme popřít chemii,“ říká Nick. Po třech měsících vztahu mu došla potřebná sebedůvěra.

Přišla nejistota. Opravdu zvládnu žít se ženou, postarat se o ni, být jí oporou? Stres si vyžádal oběti. Několik jeho podniků se ocitlo ve finanční krizi. Propadl depresi.

Vrátil se strach z dětských let, kdy nevěděl, jak dál, a měl pocit, že pro své okolí je jen jedním obřím břemenem. Kanae, tak se jeho dnes již manželka jmenuje, však nedokázalo odradit nic. Ani stavy, kdy ji ve strachu z budoucnosti od sebe odháněl. Věděla, že její život nebude jednoduchý. Ale zůstala. O rok později jí, už zase silný a odhodlaný, daroval zásnubní prsten. A další rok se jim narodil syn. Zdravý syn.

Ve dvou letech dosahoval výšky po otcovo rameno a mazlení s tátou považoval za tu nejbáječnější věc na světě. Po čase se narodil druhý syn a před dvěma lety dokonce dvojčata holčičky. Nick dál jezdí po světě, píše knížky, vtipkuje. Dospělí někdy odvracejí tvář a nechápou, ale děti a mládež, k nimž má nejblíže, jeho upřímnost přijímají otevřeně a nemívají tolik zábran na ni se stejnou otevřeností reagovat. Když k němu přijde parta teenagerů s otázkou, co se mu stalo, že nemá končetiny, s vážnou tváří odpoví: „To se mnou udělaly cigarety.“ No, nezasmáli byste se taky?

ČEKÁNÍ NA ZÁZRAK

Za své hlavní poslání považuje Nick přesvědčovat lidi o tom, že za žádných okolností není dobré se vzdávat. „Mnoho z nás čeká celý život na zázrak. Ale ten nikdy nepřijde. Všichni máme starosti a všichni s nimi musíme bojovat, jak se dá. Nejsem superhrdina. Jen se dokážu soustředit na to, co je v životě nejdůležitější. Přál bych to všem…“

Nick Vujicic s manželkou Kaneou Miyahara a synem Kioshim.

TAK ŠEL ČAS

1982 - Narodil se 4. prosince v Melbourne.

1999 - V 17 letech začíná vystupovat s motivačními přednáškami, nejprve ve studentských kruzích.

2002 - Získal bakalářský titul na Griffi th University.

2005 - Založil mezinárodní neziskovou organizaci „Život bez končetin“.

2012 - Oženil se s americkou Japonkou Kanae.

2013 - Narodil se mu první syn Kiyoshi.

2015 - Stává se otcem druhého syna Dejana.

2017 - Na svět přicházejí dvojčata Ellie Laurel a Olivia Mei.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky