Ilona Svobodová (58): Po smrti manžela jsem rok bojovala se známými firmami

Ilona Svobodová
Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Povídat si s Ilonou Svobodovou je jako sejít se s dlouholetou kamarádkou. Je otevřená, upřímná, žádné hvězdné manýry, na které by se svou kariérou měla nárok. Je to takový docela obyčejný holčičí pokec. Sešly jsme se v creperii vedle Divadla Bez zábradlí.

Všichni vás tu znají, vypadá to, že jste tu jako doma. 

Je to taková moje kancelář, cítím se tu domácky. Skvěle tu vaří, můžu si tu nechávat texty, zvát sem kamarády, odpočívat. Slavila jsem tu padesátiny i smutnila, když zemřel manžel.

Co si tu dáváte?

Cokoli, protože všechno je výborný. Pan šéf vaří poctivě, často ze surovin, které si sám opatří. Když rostou houby, jde je sám nasbírat a udělá houbové menu, když je čas na kachny, jde je nastřílet, na svatomartinské hody připravoval domácí paštičku, polévku, sádýlko…

Jakou kuchyni máte ráda?

Doma vařím víc francouzskou než českou kuchyni, protože knedlíky a omáčky pro mě moc nejsou, a navíc mám bezlepkovou dietu, takže je ani jíst nemůžu. Francouzská kuchyně splňuje všechna moje chuťová kritéria, jen strašně dlouho trvá a je docela náročná. Moje děti se vždycky diví, že vařím na všech plotýnkách a ještě v troubě. Na talíři je to ale úchvatné a jsou tam krásně promíchané chutě.

Kdo ve vás tenhle gastronomický koníček probudil?

Babička, která mě vlastně vychovávala. Odmalička jsem s ní vařila a pekla cukroví. Když umřela, maminka láskyplně nechala vaření na mně a já u toho už zůstala. Vaření může i za to, že jsem se naučila francouzsky. Abych si totiž mohla přečíst všechny ty úžasné kuchařky, musela jsem se jazyk naučit.

Čím ještě vám Francie imponuje?

Líbí se mi svým požitkářstvím, stylem života. Dědeček, na kterého často myslím, mluvil německy a francouzsky, a do smrti se udržoval ve znalosti jazyků tím, že si přečetl odstaveček německy, odstaveček francouzsky, k tomu si dal dobré víno, kouřil čibuk a udělal si hezké odpoledne. Říkal mi, že stačí naučit se každý den jedno nebo dvě slovíčka, ale musí se to dělat pravidelně, a právě ta pravidelnost u mě pokulhává.

Ale jazyky se učíte.

Učím, já si u toho totiž odpočinu. Francouzštinu jsem se začala učit sama. Když jsem pak měla svoji první učitelku, zeptala se mě, kolik slovíček umím a já na to, že asi sto, a ona, ať tedy mluvím. A tak jsem začala mluvit a od té doby se všemi učitelkami, které jsem kdy na francouzštinu měla, mluvím a mluvím. Díky tomu jsem ztratila zábrany, nebojím se, že něco řeknu špatně. Mnohokrát už mi na stole přistál džbánek s vínem jenom proto, že jsem mluvila francouzsky, že jsem se nebála.

Ilona Svobodová

Angličtinu vás učí dcera. Posloucháte ji?

My jsme to nejdříve měly obráceně. Před pár lety jela učit do Tunisu a poprosila mě, jestli bych jí nedala pár lekcí francouzštiny. Pak jsme si to vyměnily… Pravda, první dvě tři hodiny jsme se málem zabily, ale pak se to uklidnilo. Já jsem docela pokorný žák. I když zrovna včera mi říkala, že se všemi svými studenty tu hodinu ukočíruje, jen se mnou ne, tak nevím. (smích)

Máte v plánu naučit se ještě nějaký jazyk?

Až budu mít čas, což si říkám už mnoho let, chtěla bych oprášit němčinu. Kdysi jsem se ji učila na jazykovce a dokonce jsem četla Goetha a Schillera v originále. Jenže to už je dávno a moc mi z toho v hlavě nezbylo.

Máte práce nad hlavu, bylo to tak vždycky? Měla jste někdy nedostatek rolí?

Před mnoha lety jsem dala výpověď v Divadle v Dlouhé, protože jsem měla pocit, že mám ještě hodně sil, ale málo příležitostí. Ze školy jsem sice od svých profesorů Adamíry, Dítětové, Vinkláře byla naučená, že každý herec má být v angažmá, ale doba byla jinde, a tak jsem si dovolila ten přepych a dala výpověď. Měla jsem pocit, že mě všichni budou chtít, ale ono se tak nestalo. Ani v Ulici pro mě v tu chvíli nebylo tolik prostoru, takže jsem najednou nevěděla, co dál. Tehdy jsem se rozhodla, že pojedu do Francie a budu studovat. Bylo to těžší, než jsem si myslela, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala a nevrátila se domů.

Co se stalo?

Bylo to složité, nešlo to dál. Odešla jsem ze školy i z rodiny, v níž jsem tam bydlela, ale protože se nerada vzdávám, odjet jsem nechtěla. Pronajala jsem si v nejlevnějším penzionu pokoj a pustila se do vlastního poznávání Francie. Nejvíc jsem se naučila v hospodách. Všichni se divili, proč tam jsem, a když jsem jim vysvětlila svoji situaci, poradili mi, kam se mám jít podívat, co se kde dozvím. Díky tomu jsem viděla spoustu zajímavých míst. Byla to taková škola života.

Když jste se vrátila, nabídky na role přišly?

Najednou přišly, a teď nevím, co dřív.

Učíte herectví na Pražské konzervatoři. Jaká jste profesorka?

Mými profesory byli Jiří Vala, paní Adamová, pan Lukavský, Brabec, Pistorius, to byli skvostní lidé a díky nim mám na školu skvělé vzpomínky. Já jsem taková volnomyšlenkářská. Tvrdím, že umělecká škola nemůže být jako gympl, vychováváme herecké osobnosti, které už dneska hrají a točí, nemůžeme je svazovat. Učím společně s Honzíkem Potměšilem. Jsme kamarádi, jedeme na stejné vlně, doplňujeme se. On jim to vysvětluje ze svého vozíku a já vyskočím a jdu to názorně předvést. Nevím, jestli umím učit, jenom říkám směr, co je dobře a co špatně. Bývalí studenti se ke mně hlásí, tak bych řekla, že mě měli rádi.

Vaše děti se ale na hereckou dráhu nevydaly…

Dcera chvíli studovala DAMU, ani mi neřekla, že jde na zkoušky, že ji vzali. Nakonec se ale rozhodla jít jinou cestou a syn taky.

Co dělají?

Normálně pracují, ale vedle toho se pustili i do společného projektu. Filip píše básničky a vyšla mu sbírka Zlost na pobřeží života. Dcera mu k ní dělala grafiku. Na křest mě pozvali jako hosta. Jsem na ně pyšná.

Ilona Svobodová se svým současným partnerem

Před pěti lety vám zemřel manžel...

Navenek vypadám, že jsem silná, ale to je zdání. Upřímně řečeno, stát vám v takové situaci nepomůže, po všem, co se vám stalo, vás v tom úřady ještě pořádně vymáchají. Zákony jsou v tomhle naprosto debilní. Nevím, kdo je vymýšlí, ale musí to být někdo, kdo v takové situaci nikdy nebyl. Hodně záleží na lidech. Jsou organizace, kterým pravidelně platíte, mají krásné reklamy, z nichž nabudete dojmu, jak se o vás kdykoli s radostí postarají, ale ve finále se chovají jako hovada bez empatie. Rok jsem se s takovými firmami dohadovala, a pak jsem jednou šla na vodárny a tam byla paní, která mi obyčejně lidsky vyšla vstříc. Postupovala, jak měla, ale šlo o přístup, o jednání. Jsem zvyklá se starat sama o sebe, nejsem žádná křehotinka, ale bylo a je to těžké, občas mě to dost mele.

Kdo vám pomáhá?

Děti, přátelé, kamarádi. Jsem ráda, že je všechny mám, ale stejně se cítím sama. Psychologové by můj stav vysvětlili, že na tom není nic divného, že daná událost je nejtěžší právě až po roce. Chodím taky ke kartářce. Vždycky k ní jdu s tím, že tomu nevěřím, a ona mi pak řekne věci, které nemohla vědět, nemohla si je „vygůglovat“, a já si řeknu, že na tom něco je. Vlastně mě to hrozně baví, nabíjí, stabilizuje, uklidní. Většina lidí tím pohrdá, ale já tomu v něčem věřím. Je to trochu psychologie.

Vůbec bych to do vás neřekla, že jste prožívala těžké období, vypadáte vyrovnaně, optimisticky.

Já jsem optimistický člověk a na většinu lidí působím stejně jako na vás. Málokdo předpokládá, že mi zrovna není nejlíp. Když mi bylo nejhůř a stěžovala jsem si kamarádovi, že jsem všechno ztratila, říkal mi, ať si vzpomenu, co krásné jsem prožila, že někdo nemá ani to. Měl pravdu, samozřejmě, ale je to těžké. Jsem sama, co na to říct. S manželem jsme měli úžasný vztah, milovali jsme se, ale já byla vždycky ta samostatná, která dostávala k narozeninám pily a sekačky. Nikdy jsem nebyla princezna. Obdivoval, že si umím se vším poradit, že se klidně seberu a jedu studovat, ale pak přišla nějaká křehotinka, vzdychla, jestli by jí nenapsal písničku – a on se mohl přetrhnout. Říkala jsem si, co to, sakra, je!? Ale chlapi už jsou takoví a já jsem, jaká jsem. 

Asi musíte zkusit být princezna.

Vím, že to funguje, ale já to neumím. V červenci jsem měla takový záchvat, že budeme s dcerou malovat. Nechaly jsme si namíchat barvy a pustily se do toho. A jak jsme tam tak jezdily s těmi válečky po stěně, dcera říká: „To je hrozný, ty jsi mě vychovala moc samostatnou.“ Má pravdu, je jako já. Kamarádka mi říkala, ať alespoň jednou zkusím být za tu křehotinku, že uvidím, jak budu mít najednou deset chlapů, ale já to fakt neumím. Prostě nejsem princezna. Měla jsem pocit, že mě všichni budou chtít, ale ono se tak nestalo. Ani v Ulici pro mě v tu chvíli nebylo tolik prostoru, takže jsem najednou nevěděla, co dál. Tehdy jsem se rozhodla, že pojedu do Francie a budu studovat.

TAK ŠEL ČAS

1960 Narodila se 20. června v Kladně.

1979 Poprvé se objevila před kamerou v televizním filmu Chvíle pro píseň trubky.

1981 První velkou filmovou roli dostala ve snímku Hadí jed režiséra Františka Vláčila.

1983 Ukončila studium na Pražské konzervatoři.

1984 Nastoupila do angažmá v Realistickém divadle, kde zůstala 14 let.

1989 Vyzkoušela si dabing a od té doby propůjčila svůj hlas například Michelle Pfeifferové nebo Sharon Stone.

2005 V roli Jitky Farské nastoupila do nekonečného seriálu Ulice.

2014 Zemřel její druhý manžel, hudebník Petr Skoumal.

2018 Čtyři roky od smrti manžela našla novou lásku a naplno si ji užívá.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky