Říká, že o sobě celý život pochybuje, ale pochybovat opravdu není o čem. Mnohé její filmové, televizní a divadelní postavy se staly nezapomenutelnými. Ostatně jen málokterý ze starších fanoušků české kinematografie by si nevybavil, že to byla „její“ Doubravka v Létu s kovbojem, kdo pronesl: „Chceš chleba plesnivej, nebo mokrej?“
FASCINACE DIVADLEM
„Když se nás paní učitelka ve školce ptala, čím chceme být, řekla jsem, že maminkou. Pak jsem si přála být zdravotní sestrou.“ Bylo jí devět, když ji maminka, která pracovala v karlovarském divadle, „půjčila“ do pohádky Císařovy nové šaty. „V první polovině představení jsem byla kuchtíkem a v druhé holčičkou, co křičí, že císař je nahý,“ vzpomínala herečka. Tehdy její představy o budoucím povolání dostaly konkrétní tvar. Úplně divadlu propadla. Fascinovala ji rekvizitárna, maskérna, všechny ty šminky, voňavky...
Vystudovala sice ještě gymnázium, ale pak už její kroky neomylně směřovaly k herectví. V roce 1968, kdy končila studia na DAMU, už měla za sebou hezkou řádku rolí. Byla mladá, svěží, neokoukaná. „Když vás vypustí z divadelní fakulty, chcete hrát, ale zjistíte, že nic nevíte. Na začátku je každý emotivní trdlo, a jak jdete životem, začnete emoce krotit a více používáte rozum. V divadle musíte s emocemi hospodařit,“ uvedla v rozhlasovém pořadu Host do domu.
Divákům se vryla do paměti především jako častá partnerka Jaromíra Hanzlíka (Léto s kovbojem, Noc na Karlštejně…). „Dali nás dohromady nejprve v divadle a pak se to nějak přirozeně přeneslo dál.“
Z její filmografie, ale stojí za zmínku mnoho dalších snímků. Na samotě u lesa, Setkání v červenci, seriály Nemocnice na kraji města a Život je pes, filmy Tmavomodrý svět, Kawasakiho růže… Bylo by však nefér připomínat jen velké role, protože coby učitelka Maxová v Obecné škole jasně přesvědčila, že i ty relativně malé zvládá mistrovsky.
MEZI BARDY
Více než čtyři desítky let strávila v Divadle na Vinohradech. Do prestižního souboru nastoupila už dva roky po DAMU. Ocitla se uprostřed hereckých bardů… „Byli tam Josef Bláha, Vlastimil Brodský, Ilja Prachař, Jiří Pleskot, byli to skvělí kolegové, originální osobnosti. To se málokdy stane, aby se jich tolik setkalo v jedné generaci, a já měla to štěstí tam s nimi být.“
Na vinohradském jevišti si zahrála v různých žánrech. Jaké hry měla nejraději? „Ty s obsahem, které nekloužou jen po povrchu. Pak není podstatný žánr: konverzační komedie, tragikomedie, drama…“
Ale všechno někdy končí. Rozhodla se na Vinohradech neprodloužit smlouvu, protože se jí tam některé věci znelíbily. Třeba příliš velký počet hostů… Opustila dlouholetý druhý domov, její divadelní kariéra se tím ale zdaleka neuzavřela.
NA CHVÍLI V POLITICE
Krátce po revoluci se z divadelních prken přenesla do politiky. Podobně jako mnozí její kolegové, v čele s Rudolfem Hrušínským, doufala, že pomůže narovnat socialismem pokřivený svět. Jenže… „Jakmile se rozdělilo Občanské fórum a profilovaly se nové strany, lidé, kteří se chovali normálně, se najednou přestali zdravit a ocitali se v nesmiřitelných táborech. Vždycky jsem si říkala, že boj o moc v Richardu III. William Shakeaspeare geniálně napsal jako hodně velkou divadelní zkratku, která v reálném životě trvá daleko déle. Ale mně se pak něco podobného odehrálo před očima téměř přes jednu noc,“ vracela se v rozhovoru pro Týdeník Květy k porevolučnímu dění.
RODINA JE ZÁKLAD
Mužem jejího života byl herec a režisér Jiří Ornest (†70). Do manželství s ním vstoupila dokonce dvakrát. „Řekněme, že manžel nebyl poprvé na manželství dostatečně připravený,“ vysvětlovala.
Vychovali spolu dva syny. Šimona, který pracuje v Jedličkově ústavu a vede známý soubor The Tap Tap, a mladšího Matěje, jenž se věnuje počítačům. „Snažili jsme se s mužem, aby trošku sportovali, chodili do skautu, i když se to tehdy tak nesmělo jmenovat, vedli jsme je k muzice: začali s flétničkami, postupně si Šimon přibral klarinet a saxofon. Matěj inklinoval k bicím, a když sem vtrhly počítače, zapálil se pro ně. Byla jsem sama zvědavá, co si vyberou. Přála jsem si jenom, aby si zvolili něco, co je bude těšit. Respektuju, co si vybrali.“
Daniela Kolářová dnes žije poklidněji než dřív a jak říká, užívá si to. Hraje s lidmi, které má ráda, repertoár, který ji zajímá, věnuje se charitě, je nadšenou babičkou a v neposlední řadě má konečně více času pobývat na milované chalupě u Nového Knína. „Neumím moc odpočívat, ráda chodím po lese, po horách. Krásně si při tom vyčistíte hlavu a dojde vám, že jste jen malou součástí světa. Je mi tolik, kolik mi je, a nemůžu předstírat ani sama sobě, že tomu tak není. Beru život i stárnutí tak, jak je.“
Herečka Daniela Kolářová
TAK ŠEL ČAS
1946 - Narodila se 21. září.
1968 - Absolvovala DAMU.
1969 - Ve snímku Slasti otce vlasti se před kamerou poprvé setkala s Jaromírem Hanzlíkem.
1971 - Plejádu svých nezapomenutelných rolí začíná v seriálu Taková normální rodinka.
1973 - Noc na Karlštejně.
1976 - Na samotě u lesa.
2006 - Vratné lahve.
2009 - Získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli v dramatu Kawasakiho růže.
2016 - Skvěle ztvárnila vyšinutou ženu v hororu Polednice.
Řekli o ní:
ZDENĚK SVĚRÁK:
„Setkali jsme se pracovně několikrát a můžu tedy říct, že Daně daly sudičky do kolébky vrchovatý koš hereckého talentu, který nepromarnila. Když napíšu dialog, věty v jejích ústech rozkvetou. Má úžasný smysl pro humor, ale jsou věci, jako je třeba občanská čest, které bere vážně. Je to bytost obětavá, je to člověk první jakosti.“
LADISLAV FREJ:
„Poprvé jsme se sešli, když jsem přicházel do tehdejšího Divadla S. K. Neumanna v Libni a Dana odtamtud odcházela na Vinohrady. Dělal jsem si z toho tehdy legraci, když jsem jí říkal, že je doslova v rozpuku, protože tehdy hrála Puka ve Snu noci svatojánské. Pak jsme se nějakou dobu neviděli, až jsme se sešli na Vinohradech. Byl jsem tam 20 let, Dana dokonce dvojnásobně dlouho, a tak jsme toho spolu odehráli hodně a sešli jsme se samozřejmě i před kamerou. Mám Danu jako herečku moc rád. Je citlivá, zdatná, ve výkonu stoprocentní a má na jevišti kontakt s partnerem. Vždycky totiž říkám, že jsou herci, kteří mají na jevišti,oko‘, a herci, kteří koukají skrz vás. A Dana má,oko‘.“
JAN ŠŤASTNÝ:
„Znal jsem ji jako dítě třeba z filmu Léto s kovbojem nebo ze seriálu Taková normální rodinka, ale potkat se s ní v jednom divadle, poznat ji, to je něco jiného. Je to skvělá kolegyně a výsostná profesionálka, ale i báječná ženská, vtipná, správná. Až se mi nechce věřit, že jí je už sedmdesát. Vážně je? Naposledy jsme se setkali na jevišti vinohradského divadla ve hře To byla moje písnička. Mým přáním je, abychom se ještě jednou setkali, a raději na jevišti než před kamerou, protože na jevišti je to intenzivnější zážitek.“
ŽANETA FUCHSOVÁ TOMÁŠKOVÁ:
„S Danielou Kolářovou jsem hrála jako malá ve filmech A zase ta Lucie a Lucie, postrach ulice. Je to už přes 30 let, takže si všechno nepamatuju, ale na Danielu Kolářovou samozřejmě ano. Hrála mi maminku a byla moc hodná. Pamatuju si, že jsem jí tehdy říkala mami nejen při natáčení, ale i mimo ně. Už nevím proč, asi mi to přišlo přirozené.“