Třeba takoví Rolling Stones si nemohou dovolit odehrát koncert, kde by chyběl jejich hit Satisfaction. Potkává taková věc i vás s vašimi nejslavnějšími písničkami?

Ano, a myslím, že se to stává každému. Občas se na to zlobím, ale pak si uvědomím, že když půjdu třeba na koncert Jethro Tull, tak také budu chtít slyšet písničky, které od nich miluju. To samé třeba Rolling Stones, o kterých mluvíte. A je to v pořádku. Musím si říct – zaplať pánbůh, že takové písničky vůbec mám, a mít na vědomí, že když vyjde nová deska, nemůžu ji na koncertě odehrát celou, ale rozmístit novinky mezi písničky, které takzvaně lidé chtějí.

Vy osobně máte ty zmiňované písničky po letech pořád ráda, nebo si třeba někdy říkáte – kdyby ten Malý dům už spadl ze skály do údolí…?

Měla jsem třeba období, kdy jsem na ně měla zlost. Ale pak si uvědomíte, že jsou to písničky, kterým jste za mnohé vděčný. Tak nějak zmoudříte, přenesete se přes to a dojde vám, že právě díky nim můžete třeba lidem nabídnout jiné, novější, které jsou momentálně vašemu srdci bližší.

Když jste vybírala starší písničky na vaši kompilaci, dělala jste to popaměti, nebo jste si je pouštěla?

Některé věci jsem si poslechla celé, někdy jsem si pouštěla začátky a konce, protože jsem si s ohledem na promíchaná různá období potřebovala ověřit, jak ty které písničky budou vedle sebe fungovat.

Prozraďte mi, co byl první a nejzákladnější impulz, že jste se na celý život upsala hudbě?

Prvotní impulz neznám. Muziku jsem měla ráda odmalinka. Zpívala jsem si, hrála si na zpěvačku, brala mámě doma šaty… Mám pocit, že jsem se s muzikou už narodila, nebo že jsem si prvotní touhu přinesla z minulého života. Nevím, každopádně jsem už od dětství věděla, že je to věc, kterou bych chtěla dělat. Jiná otázka byla ta, jestli to osud člověku dopřeje, a tomu už se muselo jít nějakým způsobem naproti. Každopádně ke kytaře jsem začala vzhlížet na skautských táborech, kde se kluci doprovázeli u táboráku, a mně se to strašně líbilo. Na rozdíl od housliček, na které se nedoprovodíte, nebo piana, které si s sebou nikam nevezmete, je kytara malý orchestr, který si můžete vzít kamkoli s sebou. Jeden starší bratr, který tenkrát v mých očích hrál na kytaru jako pánbůh, mě začal učit a po určité době řekl našim, že bych se kytaře měla víc věnovat, že pro ni mám talent. Začala jsem chodit do LŠU a dospělo to až k tomu, že jsem kytaru vystudovala na konzervatoři. Ovšem ke klasice jsem neměla žádný hluboký vztah. Možná je to dáno i mým znamením, že jsem vodnář, byť Lenka Filipová je také vodnář a hraje klasiku do dneška. Ale já jsem měla pocit, že mě svazuje a že mám hroznou trému. Vždycky mi kytara byla bližší jako doprovodný nástroj a můj profesor Arnošt Sádlík, báječný člověk, už tehdy nebyl žádný zkostnatělý klasik. Měli jsme spolu dohodu. Říkal mi: „Já vím, že tě to stejně táhne někam jinam, jsi šikovná a já tě nebudu do ničeho tlačit. Vždycky nastuduješ to, co je potřeba ke zkouškám, a kromě toho si můžeš dělat kytarová aranžmá ke svým písničkám a předvedeš mi je.“ To bylo hrozně fajn a musím přiznat, že i klasika mi na druhou stranu hodně moc věcí dala.

Takže jste si sama sebe nikdy nepředstavovala v dlouhé róbě na jevišti koncertního sálu s klasickou kytarou v klíně?

Ne, nikdy. Mě natolik svazovala tréma z toho, že se ztratím v napsaných notách, že zapomenu, jak je to dál, a nebudu mít šanci se z toho vylhat, někam se rozběhnout dál jako v doprovodech k vlastním písničkám, že mě klasika nikdy nelákala.

Přiznala jste, že vás v dětství hodně ovlivnila trampská a country hudba, ale generačně vzato, třeba v pubertě, nezasáhla vás také rocková muzika, nepředstavovala jste si sebe sama jako rockovou zpěvačku?

Ale ano, milovala jsem rockovou muziku a mám ráda staré rockové kapely, jako Uriah Heep, Nazareth, Deep Purple… Dodnes je to pro mě úžasná muzika, ale současně jsem věděla, že na ni nemám hlas. Dokonce jsem to i zkoušela, ale se sameťákem, který mám, by se v tomhle směru člověk těžko prosazoval. Vždycky se mi moc líbilo, jak chlapi v rockové muzice zpívají falzetem, když Ian Gillan v Child In Time začal řvát nahoře, skákaly mi borůvky po celém těle, ale věděla jsem, že tohle já interpretovat neumím, že mi to není vlastní. Spíš mě to táhlo k šansonu, k baladám, k blues a podobně.

Na sklonku konzervatoře jste se dostala do angažmá ke Gustavu Bromovi. Jaké bylo pro mladou dívku nastoupit do takhle protřelého orchestru?

Bylo to velké vyznamenání a vycházelo mi vstříc i vedení konzervatoře, protože Orchestr Gustava Broma byl i pro ně pojem. Byla to veliká škola ve všech ohledech. I v tom, že pro mě, jako pro mladou holku, nebylo jednoduché pohybovat se v prostředí chlapů, kde hranice, kde končí legrace a začíná něco, co je člověku nepříjemné, byla mnohdy velmi neviditelná, abych to řekla trošku distingovaně. Takže to byla opravdu veliká škola. Navíc Brom byl úžasný muzikant a nesmírně spravedlivý člověk. Ráda na to období vzpomínám a myslím, že mi hodně dalo do života.

A jak z dnešního pohledu vzpomínáte na vaše působení v 80. letech v dívčí skupině Schovanky?

Určitě v dobrém. Člověk už je tak sestrojen, že obvykle na křivdy a špatnosti zapomene, alespoň by měl, protože jinak by se jimi celý život dusil. Na Schovanky vzpomínám ráda. Jenom jsem prostě věděla, že nejsem stádový typ, že jsem už odmala sólista a že tohle působení není tudíž dlouhodobě udržitelné, že budu chtít jít svou vlastní cestou.

Vy jste na turné se Schovankami v roce 1986 pobývaly v hotelu asi pět kilometrů od černobylské elektrárny a shodou šťastných událostí jste odjely 10 dnů před jejím výbuchem. To vás asi muselo hodně zamrazit, když jste se posléze dozvěděla všechny souvislosti…

Samozřejmě. A měly jsme i obavy, jestli nějaké záření neunikalo už předtím, a měly jsme tendence se pozorovat. Ale pak na to zapomenete. To nejde žít celý život v obavách. To je nesmysl. Naopak jsme to pokládaly za veliké štěstí, a bylo to veliké štěstí. Šťastná ruka osudu. Já jsem si vůbec všechny šťastné náhody vybrala plnýma rukama. Když mi někdo říká „Lady Katastrofa“, já naopak tvrdím, že jsem dítě Štěstěny.

Já bych se v našem povídání chtěl vyhnout mnohokrát frekventovaným dotazům na vaši nehodu, nemoc…

Já taky.

Zeptal bych se však v této souvislosti na jednu věc – platí z vašeho pohledu staré české přísloví „Co tě nezabije, to tě posílí“?

Je to trošku jinak. Alespoň já jsem to teď trošku jinak pochopila. Jde o určitá varování. Pochopila jsem, že musím začít poslouchat svoje tělo. To znamená nedotahovat všechno až do padnutí, ale umět si i odpočinout. Pak člověk zjistí, že s plnými silami má i daleko čistší hlavu a všechno jde líp. Posílí to člověka v tom, že si uvědomí, že je třeba občas zabrzdit, odpočinout si, udělat to i v době, kdy se zdá, že to není možné, umět říct ne. Když mě nezabily všechny ty varovné signály, které jsem neposlouchala, posílily mě tím, že jsem si všechno tohle uvědomila.

Když už mluvíme o odpočinku, patří do něj také vaše malování?

To je trochu složitější. Tím, že jsem perfekcionista, až tím občas někomu lezu na nervy, mám to bohužel i v tom koníčku. Nějaký čas jsem nemalovala, a když jsem to teď zkoušela jenom jako relax, nelíbilo se mi to. Nebyla jsem v tom spokojená a rozhodla jsem se nenutit se do toho, nepřemáhat se. Tím ale neříkám, že to nemůže zase přijít.

Kdy jste vlastně začala s malováním a co vás k němu přivedlo?

Bylo to tuším někdy v roce 1994. Měla jsem hodně hektické období, spoustu koncertů, pro Českou televizi jsem točila cyklus Svou káru táhnem dál, k tomu dítě, a já si řekla, že už fakt nemůžu a že si dám dva měsíce pauzu. První týden dva byly báječné, ale pak už jsem myslela, že se zblázním, že to není možné, že nic nedělám. Ovšem já nemám ráda činnosti, po kterých nic nezůstává. Třeba zahrádka, ta se zase zaplevelí, a já měla pocit, že musím dělat něco, v čem po mně něco zbyde. V té době jsem se seznámila přes Františka Nepila s malířem Karlem Frantou, úžasným člověkem. Maluje nádherné obrázky, které jsou plné lidskosti jako on sám. Byli jsme na návštěvě a já mu povídám: „Pane Franta, já vám tak závidím, já bych tak malovala…“ A on mi na to řekl: „No a co vám v tom brání? Tak si kupte štětce, barvy, našepsujte si kus sololitu, kterého se všude válí spousta, a pusťte se do toho.“ No, a mně tohle stačilo jako impulz.

Co nejraději malujete, když se k malování dostanete?

Mám nejradši portréty nebo uličky. Místa, ze kterých něco vyzařuje, něco je z nich cítit. Když jsem hodně jezdila po světě, nafotila jsem si různé uličky a pak je přenášela na plátno. Mám třeba dvě krásné z Rovinji, jednu denní, jednu noční, nebo jsem si namalovala jednu uličku ve staré židovské čtvrti v Třebíči. Jsem moc ráda, že ji mám, protože jsem tam přijela po letech a je tam všechno spravené, činané, už to nemá to kouzlo.

***

TAK ŠEL ČAS

1960 - Narodila se 2. února.

1968 - Začala hrát na kytaru.

1986 - V televizním pořadu Sejdeme se na výsluní představila sólovou píseň Malý dům nad skálou, ze které se stal velký hit. Během své kariéry vydala např. alba Dál jen vejdi, Nejsme si cizí, Půlnoční slunce, Toulavý touhy, Kytarová a Věřím svým snům.

1993 - Narodila se jí dcera Anežka.

2016 - Vychází jí trojalbum Jako dřív, které připomíná 30 úspěšných let na sólové dráze.