Jako malá znala jen chatrče z křovin, stáda velbloudů, koz a ovcí, cesty za vodou a stálé putování po poušti. Vyrůstala v somálské rodině nomádů s 11 sourozenci, z nichž šest časem zabily různé nemoci (starší sestra vykrvácela po obřízce). Hlavou rodiny byl přísný otec. Waris se ho zpočátku bála, ale později našla odvahu mu odporovat. Platila za buřičku a zastávala se i ostatních sourozenců. Rebelskou povahu mladé Waris poznal také její bohatý strýc. Když jí jako odměnu za dlouhou péči o jeho stádo koz přinesl místo slíbených kožených sandálů gumové pantofle, vyskočila a chtěla se s ním prát. „Zuřila jsem a sápala se po něm, strašně mě zklamal. Za tolik práce jen mizerné gumové pantofle! To budu radši chodit bosa, křičela jsem na něj – a budu chodit tak dlouho, až mi poteče z nohou krev, než bych nosila tyhle gumáky,“ vybavuje si už od dětství hrdá, houževnatá, cílevědomá a odvážná žena.

ÚTĚK OKOŘENIL LEV

Právě tyto vlastnosti zřejmě způsobily, že našla sílu opustit domov. Když se totiž ve svých 13 letech dozvěděla, že ji otec možná, aby se jí zbavil, plánuje za pět velbloudů provdat za chromého 60letého vesničana, rozhodla se sňatku vyhnout útěkem. Spojence našla v matce, která jí připravila pár věcí na cestu a ráno ještě za tmy ji vzbudila. Waris vyrazila do pouště a dlouho běžela jako šílená. Pak si uvědomila, že vlastně neví, kterým směrem se vydat. Měla představu, že půjde do somálské metropole Mogadiša k matčině sestře, ale ještě nikdy tam nebyla a svoji tetu dokonce ani jednou neviděla…

„Za to asi mohl optimismus mládí. Ale já cítila, že se mi to nějakým zázrakem podaří, obzvlášť po setkání se lvem, který mě nesežral,“ vzpomíná Waris na děsivé chvíle v poušti. „Lev se na mě díval a přivíral svoje medové oči. Já upřeně zírala na něj. Pak pohled odvrátil. ,No tak si mě vem,‘ řekla jsem mu. Znovu na mě zaostřil, olízl se a sedl si. Pak vstal a přecházel sem a tam. Nakonec se obrátil a odešel. Asi mu bylo jasné, že mám tak málo masa, že by mu nestálo za to se do mě pustit,“ vybavuje si chvíle hrůzy Waris Dirie. Když si uvědomila, že nepřijde o život, příliš se jí neulevilo, byla připravená zemřít. Část další cesty jí „osladilo“ bičování, což byl pastýřův trest za to, že se napila mléka od velbloudice z jeho stáda. Vyhráno neměla ani ve chvíli, kdy se po několika dnech plahočení dostala k silnici a stopla si náklaďák – málem byla znásilněna. Unikla jen díky tomu, že muže několikrát udeřila do hlavy kamenem, který nahmatala na korbě, a pak z vozu vyskočila. Dalším stopem dojela až do Galcaia, kde našla jednoho ze svých strýčků.

Ten ji ale chtěl okamžitě odvézt zpátky domů, a tak mu utekla a po dalších útrapách se konečně dostala do Mogadiša. Neuvěřitelné se stalo skutkem: svou tetu opravdu vypátrala a mimo ní našla i několik dalších příbuzných. Pomáhala v jejich rodinách až do chvíle, kdy zapracovala náhoda – strýc se chystal na práci velvyslance v Londýně a sháněl služku. To byla šance! Waris neváhala a nabídla se. Podařilo se vybavit jí pas a po přistání v Londýně poprvé spatřila sníh.

UKLÍZEČKA FOTILA PRO PIRELLI

Zhruba čtyři roky dřela ve velkém domě svého strýce jako uklízečka a stále doufala, že se jí jednou podaří postavit se na vlastní nohy. Naděje zesílila poté, když se setkala se somálskou modelkou Iman, která přišla za velvyslancem domů. Tehdy Waris začala koketovat s myšlenkou, jak by bylo pěkné pohybovat se v modelingu stejně jako tehdy už slavná Iman. Nejprve dostala nabídku pracovat jako fotomodelka, ale Waris ji nakonec odmítla. Když strýci skončil velvyslanecký mandát, chtěl ji vzít zpátky do vlasti, ovšem Waris Dirie se rozhodla zůstat. Ne že by se jí po Somálsku a příbuzných nestýskalo, ale kdyby se jednou měla vrátit, tak jen jako úspěšná!

Bylo jí 18 let, ještě stále neuměla dobře anglicky. Sehnala si levné ubytování a vzala práci u McDonald´s. „Myla jsem nádobí, drhla plotny i grily a vytírala podlahy ve zbytečné snaze odstranit mastnotu. Když jsem večer přišla domů, páchla jsem po přepáleném tuku,“ napsala později ve své knize Květ pouště. Po večerech začala chodit do školy pro cizince, biflovala jazyk a s kamarádkami občas zašla na diskotéku. Na jedné z nich potkala fotografa, kterého zaujala. Vyfotil ji a portrét poslal do konkurzu na kalendář Pirelli, který měl na starosti vyhlášený módní fotograf Terence Donovan. Za několik dní Warie s dalšími modelkami (mezi nimi byla i Naomi Campbellová) odjela fotit kalendář Pirelli věnovaný Afričankám. To byl její start do lepšího života.

Z BONDOVKY NA HVĚZDNÁ MOLA

Netrvalo dlouho, a dostala nabídku na miniroli v bondovce Dech života s Timothym Daltonem v hlavní roli. Problém se vyskytl, když zjistila, že se má natáčet v Maroku. Waris neměla vízum, a aby mohla odjet, zažádala o krátkodobý pas na jméno kamarádky. Vyšlo to. Jenže to bylo na delší dobu vše. Práce pro černé krásky tehdy v Londýně moc nebylo, a tak poslechla radu přátel, aby to zkusila za kanálem La Manche. Problém s pasem vyřešila fingovaným sňatkem s jakýmsi opilcem a prostřednictvím agentury sehnala práci v Paříži a Miláně, kde se poté úspěšně promenovala po přehlídkových molech. Její hvězda šla nahoru.

Po čase zažádala o vízum do USA, ale úřady přišly na podvod s pasem a rozhodly o její deportaci do Somálska. Na poslední chvíli opět zapracovala náhoda. Její „manžel“ totiž zemřel a kamarádčin bratr se rozhodl, že Waris zachrání před vyhoštěním tím, že si ji vezme. Po svatbě se však do ní vášnivě zamiloval, žárlivě ji střežil a citově i finančně vydíral. Vysvobození přišlo v okamžiku, kdy Waris konečně dostala pas. Do New Yorku odletěla v roce 1991 a práce se jen hrnula.

Atraktivní 26letá černá gazela vystupovala na přehlídkách například po boku Claudie Schifferové a Cindy Crawfordové, pózovala pro značky Revlon, Chanel, Levi´s, nebo L´Oréal, natočila několik hudebních videí, čtenáři ji znali z obálek magazínů Vogue, Elle, Glamour…

Televizní stanice BBC o ní natočila v roce 1995 dokument Nomádka v New Yorku. Díky tomu se Waris Dirie po 15 letech mohla vidět se svojí rodinou. K setkání však nedošlo v Somálsku, kde tehdy zuřila válka, ale na etiopsko-somálské hranici. Brzy po návratu v jednom newyorském hudebním klubu přeskočila jiskra mezi ní a jazzovým muzikantem Danem Murrayem. Za několik dní, už žila s ním a po roce otěhotněla. Uvažovali o svatbě, jenže Waris byla stále ještě manželkou žárlivce, s nímž uzavřela sňatek kvůli vyhoštění. Ten se rozvodu velmi bránil. V roce 1997 přivedla na svět syna Alekího.

ŠOKUJÍCÍ ZPOVĚĎ

Netrvalo dlouho, a na povrch vyplavala její 13. komnata. Časopisu Marie Claire se totiž svěřila se strašlivým utrpením, které zažila jako pětileté děvčátko při ženské obřízce. Genitálie jí ořezali žiletkou a poté zašili pomocí trnu a nití. Pak se několik dní v provizorním přístřeší pod stromem vzpamatovávala. Říkali jí, že Bůh to tak chce… A ona se ptala, proč ji Bůh tak nenávidí. „Obřízka mě strašně poznamenala. Kromě zdravotních problémů, se kterými stále zápasím, jsou mi odepřeny radosti sexuálního styku. Cítím se zmrzačená, nekompletní a z vědomí, že s tím už nemůžu nic udělat, mám někdy pocit naprosté beznaděje,“ přiznala Waris, protože se i přes několik operací nepříjemných důsledků obřízky nezbavila. „Interview jsem dělala, protože jsem chtěla, aby lidé, kteří podporují tohle mučení, slyšeli aspoň od jedné ženy, jaké to je. Ostatní ženy v mé zemi jsou umlčovány… Musela jsem to udělat nejen kvůli sobě, ale především kvůli milionům děvčátek na světě, které to musí podstoupit,“ zdůraznila.

BOJOVNICE PROTI OBŘÍZCE

Poté, co rozhovor oblétl celý svět, ji Populační fond OSN požádal, aby se zapojila do boje proti ženské obřízce. Waris se stala jeho velvyslankyní a s modelingem skončila. Od té doby nahlas kritizuje to, co je ještě leckde považováno za „posvátnou“ věc: „Říkám to jasně – obřízka nemá nic společného s náboženstvím, vírou, kulturou a tradicí. Není to nic jiného než nejkrutější mrzačení žen a cynická forma zneužívání dětí. Žádné náboženství na světě přece nevyžaduje mrzačení ženských pohlavních orgánů!“

Waris Dirie žije se svým mužem a čtyřmi dětmi střídavě v Gdaňsku a ve Vídni (má rakouské občanství) a svou práci pro OSN bere jako poslání. Ovšem na svou domovinu nedá dopustit. „Dětství v Somálsku utvořilo mou osobnost a pomohlo mi, abych nebrala vážně úspěch a slávu, jimiž je mnoho lidí úplně posedlých,“ říká. Jejím snem je mít uprostřed africké přírody vlastní farmu, kde by zaměstnávala africké dívky a ženy a pomáhala jim.

Příšerná rituální praktika Ženská obřízka je úplná nebo částečná amputace genitálií ženy. Obvykle se provádí před první menstruací. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace je ročně takto mrzačeno okolo tří milionů dívek. Kromě intenzivní bolesti a rizika infekce v době „zákroku“ nesou trvalé následky – potíže s močením, porodní komplikace, bolestivost při sexu a infekce, které mohou mít fatální dopad. Obřízka se praktikuje v téměř třech desítkách zemí západní, východní a severovýchodní Afriky i v částech Středního východu.

TAK ŠEL ČAS

1965 Narodila se v Somálsku. Její jméno znamená pouštní květ.

1987 Fotograf Terence Donovan jí pomohl dostat se na titulní stranu Pirelliho kalendáře. Tím vstoupila na dráhu modelky.

1998 Vyšla její autobiografická kniha Květ pouště. Prodalo se jí 11 milionů výtisků. Později vydala Svítání v poušti, Děti pouště a Dopis mé matce.

2009 Podle její prvotiny byl natočen film.

2004 Převzala celosvětové ocenění Žena roku od bývalého sovětského prezidenta Michaila Gorbačova.

2007 Od francouzského prezidenta dostala Řád čestné legie.

2010 Pro tento rok byla Africkou unií jmenována velvyslankyní míru.