Natascha Kampusch: Co se opravdu dělo v kobce, kde ji osm let věznil šílenec

Natascha Kampusch zažila strašlivé věci
Natascha Kampusch zažila strašlivé věci

Za pár dní to bude už třináct let ode dne, kdy se Natascha Kampusch (31) dostala ze svého vězení. Bylo jí tehdy osmnáct let a uvězněná byla osm a půl roku. Svobody jí zbavil Wolfgang Priklopil. Podívejte se, jak Natasha dnes vypadá a zjistěte, co dělá, jestli už na své trýznění zapomněla a také, zda se chystá založit rodinu.

Dnes je z tehdy zamlklé a jaksi podivně klidné dívky mladá žena, která si hodně věcí o svém životě ujasnila. Podle rakouského časopisu News už působí uvolněně, mluví tichým a měkkým hlasem, ale stále prý jako by postrádala sebevědomí…

Opuštěný dům se zanedbanou zahradou na předměstí Vídně ve Strasshofu ničím nenaznačuje, že se tu odehrálo velké lidské drama. Nezaměstnaný technik Wolfgang Priklopil si zde vybudoval tajnou kobku, v níž uvěznil 10letou unesenou Nataschu. Psychiatři považují za div, že se sexuálně zneužívané dítě týrané hladem i zimou a zavřené 3 096 dnů na pár metrech čtverečních nezbláznilo. „Musí to být mimořádně silná osobnost,“ shodují se. Priklopil ještě ten den, kdy Natascha utekla, spáchal sebevraždu skokem pod vlak.

KOBKA ZALITÁ BETONEM

Než se Natasche podařilo uprchnout, prošla si peklem, jehož všechny hrůzy dodnes nikomu neprozradila: knihy ani film o jejím utrpení některé detaily neuvádějí. Šedivý dům ve Strasshofu (získala ho jako součást odškodného) dnes Natascha navštěvuje, jen pokud je zapotřebí nějaká údržba. Proč ho vlastně neprodala?

„Nechci, aby se z něj stalo perverzní kultovní místo, kam by cestovky vozily davy turistů, točily se filmy apod.,“ říká. „Lidé se diví, proč si tuhle připomínku svého utrpení nechávám. A já jim říkám - právě pro tu připomínku, vždyť vlastně jde o malý monument mého vítězství nad osudem. Jen kobku, ve které jsem byla držená, jsem musela nechat zalít betonem.“ Stavební úřad ji totiž označil za „nepovolenou stavbu“ a nařídil její odstranění! „Zažila jste ve Strasshofu i šťastné momenty?“ zeptal se jí reportér News. „Víte, jsou země, kde lidé mají hlad a žízeň, nemají elektřinu, strádají. A i za takových podmínek je potkávají šťastné chvíle,“ odpovídá Natascha trochu záhadně.

STAR ZNEUŽÍVANÝCH DĚTÍ

Hned po útěku na svobodu se z dívky stala „star zneužívaných dětí“. „Novináři mi volali a ptali se na moje názory na módu, nechávali mě fotit po úpravách vizážistkami a ,vylepšovat‘ různými doplňky, můj osud probírali na sedánkách celebrit ženských časopisů. Dřív jsem z toho všeho byla dost cynická a dekadentní - teď už ale ne.“

„Novináři - bez znalosti věci - o mně psali jako o sexuální otrokyni a o Priklopilovi jako o sexuální bestii. Ani jedno přitom nebyla celá pravda,“ dodává Natascha. A jak se cítila v okamžiku, kdy byla konečně volná? „Svoboda mi v první chvíli nepřinesla tolik radosti, kolik jsem očekávala. Kolem mě bylo příliš mnoho lidí, hluků, světel, pocitů; měla jsem potíže s duševní rovnováhou. Pořád jsem musela někoho poslouchat, něco podepisovat, někde vystupovat. A odhánět ,rádce‘, kteří si chtěli ukousnout největší kus z koláče peněz za můj příběh.“

Wolfgang Priklopil

Většina lidí byla samozřejmě tímto příběhem hluboce pohnutá. Našlo se ale i dost takových, kteří to viděli jinak. „Cítila jsem rostoucí nenávist na internetu, v médiích, na ulici… Lidé na mě pokřikovali, někteří se domnívali, že jsem do kauzy nějak namočená - třeba že mě matka prodala jako prostitutku pro rakouské boháče a teď jsme obrovsky bohaté. Nebo že jsem měla s Priklopilem dítě, zabila ho a zakopala na zahradě, či že jsem školená profi-lolita.“ Lidé čekali zhroucenou oběť, ale dívka se jako oběť nechovala. „Sílu mám v sobě od narození,“ tvrdí. „Leckdo ale chápal mé chování a mé názory na únos i věznění jako provokaci - snad že byly málo hysterické?“ Podezřelé také bylo, že se Natascha uměla dobře vyjadřovat. „To proto, že jsem ve sklepě poslouchala kvalitní rozhlasové stanice, z nich jsem se učila faktům i slovní zásobě.“

Konzumentům bulváru se ale takové věci těžko vysvětlují: ti chtějí co největší senzaci, co nejhorší špinavost. „Chodily mi nenávistné dopisy, jedna starší žena mě na ulici chtěla ztlouct, lidé na mě dělali vtipy. Třeba tenhle: ,Všechny děti si hrají s Playmobilem, jen Natascha s Priklopilem.‘ Nechápu, jak někdo mohl být tak krutý, tak odporný. Bohužel je spousta lidí s chorým myšlením a úchylnou fantazií.“

UVĚZNĚNÁ V ROLI OBĚTI

I 10 let po útěku ze zajetí cítí Natascha určitou nesvobodu. „Jsem zajatá v roli oběti, které bych se tak ráda zbavila. Ale nejde to. Uvědomuji si však, že existuje pouze subjektivní svoboda - objektivně jsme všichni nesvobodní. Třeba cestování vypadá jako forma svobody, ale pořád s sebou vozíte své nitro - ať už svobodné, či nesvobodné. Naopak i v tom nejhorším vězení můžete být vnitřně svobodní.“

V jiných rozhovorech Natascha opakuje, že svoboda „vnější“ není tak důležitá jako svoboda „vnitřní“. „Mám pocit, že moje skutečná svoboda se skrývá jen uvnitř mojí duše, že ani nemůže přijít zvenčí, člověk v sobě musí svobodu mít sám,“ zamýšlí se a dodává, že si svoji vnitřní svobodu dokázala vytvořit i během věznění v kobce!

Naopak po útěku z podzemí šedivého domu se Natasche nedostalo takové pohody a klidu, o jakých snila. „Snad je to i tím, že jsem připustila, aby se mnou okolí manipulovalo. Ale to už teď nedovolím.“

TOLIK ZÁVISTI A NENÁVISTI

Jako malá holčička prý Natascha cítila, že je výjimečná a že ji čeká výjimečný osud. Naštěstí netušila, jak velmi bude velká část jejího dětství a puberty odlišná od života jiných dětí. Její dlouhé odloučení od běžného života bylo strašlivé, ale svým způsobem jí pomohlo po návratu do společnosti vidět svět „čistýma“ očima. Dopadl dost špatně: „Společnost je příliš konzervativní, není otevřená ani přátelská. Lidé v podstatě zůstávají ve své sociální vrstvě od narození až do smrti, málokdy mohou projevit svůj skutečný potenciál. Z toho důvodu je také tolik lidí plných závisti a nenávisti - prostě nedostali šanci, kterou by si zasloužili. Jako každý z nás.“

Novináři se Nataschi také provokativně ptají, zda vlastně v kobce nebyl život jednodušší: platil zde systém cukru a biče. „Jasná pravidla jsou samozřejmě dobrá věc, ale ne takováto. Priklopil systematicky ničil moji osobnost. Naštěstí se mu to nepodařilo. Já se teď snažím přetvořit sama sebe do podoby, v jaké bych ráda byla - a nepřipouštím si přitom žádný vliv okolního světa.“

V současnosti Natascha bydlí v malém bytě (asi 40 m2), v létě ráda přespává ve své chatce v zahrádkářské kolonii. Žije z výnosu dvou knih, jež o svém osudu vydala, a filmu 3 096 dnů natočeného podle jedné z nich. Žádného velkého bohatství se ale nedopracovala, čas od času je na tom prý finančně dost špatně.

Dokončila základní školu, učí se cizí jazyky, krátce měla i vlastní talkshow v televizi. „Jsem fanoušek kultury konce 20. století - té, kterou jsem viděla jen ve sklepě. Tím se ovšem vyčleňuji ze skupiny svých vrstevníků, kteří žijí 21. stoletím. Snad je doženu.“

Aspoň však Natascha vidí svůj život a budoucnost optimisticky. „Lidé si myslí, že když jsem prožila tak strašné věci, budu nenávidět svůj život a trvale potřebovat psychoterapii. To ale naštěstí není pravda. Nemluvě o tom, že hodina terapie stojí 90 eur a pojišťovna ji neproplácí.“

PLASTIKU SI UDĚLAT NENECHÁM

Natascha ví, že nějaká drobná plastická operace by jí pomohla vyhnout se nežádoucímu zájmu.

Ale neuvažuje o ní, chce zůstat sama sebou. Dokonce nerada chodí k holiči, nejsou jí sympatické složité frizúry, líčení, prodlužování řas apod. „To se hodí na jeviště, ale když tak stojíte u pokladny v supermarketu, jste trapná…“ Je až dojemné, když oběť krutého týrání i lidské nenávisti líčí svůj plán do budoucna: „Chci rozkvést jako sedmikráska, ne ze sebe dělat orchidej. Jsem silná žena, která byla zneužita a teď se zbavuje následků. Škoda, že mě tak svět nechce vidět a pomoci mi.“

Za dlouhých osamělých hodin v kobce Natascha přemýšlela o své budoucnosti - počítala přitom realisticky s tím, že ji Priklopil jednou zabije a „buď zahrabe někde v lese, nebo zalije betonem přímo tady“. Hodně lidí si pak myslelo, že ji mrzí, že Priklopil spáchal sebevraždu, a nemohl tedy být řádně souzen a odsouzen. Ale není tomu tak. „Teď jsou role jasně rozdělené - on je Pachatel a já Oběť,“ říká Natascha. „Před soudem by mazaní právníci všechno zamlžili a zmátli, kdoví, jak by to dopadlo. Třeba by došli k závěru, že i Priklopil je oběť.“

„V Rakousku se často lidé ve vaší situaci uchylují k alkoholu. Zkusila jste to někdy?“ zeptali se Nataschi novináři z News. „Ne, jako dítě jsem viděla příliš mnoho alkoholiků - měli jsme obchod s kavárnou, tam sedávali štamgasti, pili, prali se, plakali, to bylo pro mě poučení na celý život. Alkohol konzumuju jen v tiramisu. Nepotřebuji žádnou návykovou látku, stačí mi moje bohatá fantazie. Ale ani při ní neztrácím nad sebou kontrolu a kontakt s realitou.“ Zvláštní vztahy měla Natascha vždy s rodiči. „Neodcizili se mi,“ říká, „ale ty vztahy nejsou vždy harmonické. Vlastně až po útěku z věznění se projevila moje pravá osobnost, byl to takový coming-out. Hodně jsem se změnila. Proto jsem třeba odmítla být formální spoluautorkou knihy Život bez Nataschi, kterou napsala moje matka; respektive bůhvíjací novináři jejím jménem. Podařilo se mi dokonce proti vůli matky prosadit v knize některé změny. Třeba se vypustila nepravdivá pasáž o tom, že jsem se s Priklopilem loučila, když ležel v otevřené rakvi, a plakala jsem při tom.“

JESTLI NAJDU TOHO PRAVÉHO

Natascha Kampusch obdivuje lidi, kteří mají krásné rodiny a chovají se k nim zodpovědně. Líbilo by se jí mít rodinu třeba i se sedmi osmi dětmi. „Ale potřebovala bych k tomu odpovídající protějšek…“ V budoucnu by se ráda stala umělkyní: „Umělkyní přežití už jsem, to se vlastně docela hodí… Jinak navštěvuji často souběžně i tři čtyři kurzy uměleckých technik, pomáhám v různých charitách i přátelům v obchodech. Víte, že bych chtěla být třeba zlatnicí? Nebo snad budu studovat filozofii či psychologii? Jednou najdu něco, do čeho se opravdu pustím s plnou silou.“

***

Peklo na zemi

* Jak už to bývá, spousta lidí neuvěřila, že je příběh Nataschi a Priklopila tak prostý, jak zřejmě skutečně je. Dívka proto byla mnohokrát vyslýchána, kauzu dlouhodobě řešili kriminalisté rakouští, němečtí, a dokonce i experti z americké FBI. Jednou z hypotéz, které zkoumali, přitom bylo, že únosců bylo víc. To prý bylo téměř jisté. Jen žádný důkaz se nenašel a Natascha věc popírá: „Pořád mi nedali pokoj, stále jsem musela opakovat, že jsem celá ta léta nespatřila nikoho jiného než Priklopila.“

* V kobce se našly pramínky vlasů - a hned tu byla spekulace, že jde o vlasy dítěte, které zde Natascha porodila, pak usmrtila (či zemřelo samo?) a vlásky si nechala jako talisman. Co na tom, že analýza prokázala, že jde o její vlasy? „Ustřihla jsem si je na památku, než mi Priklopil ostříhal hlavu dohola,“ vysvětluje.

* V podzemní kobce nedostávala dívka téměř žádné jídlo - když ji Priklopil v roce 2004 vážil, měla jen 38 kilogramů. Její deník, psaný na kouscích toaletního papíru, zaznamenává kruté násilí. Jeden zápis třeba uvádí: „Dal mi aspoň 60 facek. Pak 10 až 15 ran pěstí do hlavy; chtělo se mi po nich zvracet. Nakonec ránu pěstí plnou silou do pravého ucha, po které jsem omdlela.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky