Život Pavla Landovského: Zatčení kvůli drogám i láska k dámským kolům

Pavel Landovský.
Prohlédněte si všechny fotografie (6)

Tolik nekrologů a vzpomínek, jako když v pátek 10. října 2014 večer podlehl infarktu Pavel Landovský (78), se naposledy na internetu vyrojilo, když zemřel Václav Havel. Jak symbolické: kamarádili se od mládí, oba milovali krásné ženy (občas i několik najednou), rozváželi spolu text Charty 77, narozeniny slavili jen tři týdny po sobě.

Lanďák, jak se mu říkalo, měl vždycky pusu pěkně proříznutou. A z toho vyplývaly problémy, zvlášť v době normalizace. V posledních letech přitvrdil: k pravdomluvnosti za každou cenu přidal protivnost, neurvalost a pro sprosté slovo nešel daleko. Ti, kdo ho dobře znali, o něm mluvili jako o zahořklém, zklamaném a osamělém. Navíc jako o herci, který hraje roli, která se od něj očekává. Takže citlivý protiva, jenž si kolem sebe postavil zeď před cynickým světem? Zakládal si na tom, že chlap nesmí veřejně dát najevo svou slabost. Přesně takový se hodil Janu Svěrákovi pro roli Řezáče řečeného Mluvka do filmu Vratné lahve. „Že prý je hulvát a sprosťák. Bývalý lampasák ve výkupu lahví by takový mohl být. Ale byl ten typ, co navenek hřmotí, aby před světem bránil svou vnitřní citlivost,“ prokoukl herce režisér. Sám Pavel Landovský o sobě říkal, že je „vychovanej a koncipovanej do první republiky“.

ČTYŘIKRÁT NA DAMU

Je otázka, nakolik jeho bohatýrské historky musíme dělit dvěma až deseti. Třeba tu, jak jako devítiletý na konci války možná zastřelil nějakého Němce (nebo několik), když se díky znalosti ruštiny skamarádil s ruským kulometčíkem. „Povídá ,postrelaj‘ a pak z lesa vyběhlo patnáct kluků z Hitlerjugend.“

Jeho tatínek Jaroslav se narodil poblíž Charkova, v obci Něžnina, jako Gogol. Prý kvůli otci se vyučený nástrojař s maturitou ze strojní průmyslovky (některé prameny říkají, že se k maturitě neprobojoval) nedostal čtyřikrát na DAMU. Až po posledním marném pokusu se dozvěděl, že v kádrových materiálech měl napsáno, že otec v roce 1921 uprchl z Ruska, a tudíž byl považován za dezertéra z Rudé armády. „Jsem dítě emigranta a sám jsem jako emigrant skončil,“ prohlásil později. S tím, že on ale v žádném případě neemigroval dobrovolně. O tom ale později.

TŘICETILETÝ PADESÁTNÍK

Když se nedostal na školu, musel na vojnu. Po ní si na radu herečky Vlasty Fabiánové našel místo v divadle: v roce 1960 získal na jednu sezonu místo hereckého eléva v Šumperku. Pak se přes krátké epizody v operetě v Teplicích a činohře v Klatovech dostal do pardubického divadla. Na nejdelší dobu, 11 let, zakotvil v pražském Činoherním klubu. V době jeho největší slávy. Nevezl se jen na její vlně, vydatně ji přiživoval.

Například tím, jak ve třiceti sehrál part 50letého hejtmana v Gogolově Revizorovi. A v dalších klasikách ruských autorů. „Činoherní klub byl pro mě vším,“ přiznal po letech. „Bylo to mé první angažmá v Praze a zažil jsem v něm to nejlepší i nejhorší. Všichni se jakoby podíleli na projektu, o němž by se dalo říct, že hrajeme téma. Bylo lhostejné, kdo hraje větší a kdo menší roli nebo ještě menší. Důležité bylo, že to funguje.“ Tehdy začal i psát. Tvrdil, že proto, že nikdy nebyl úplně spokojený s tím, že jako herec musí přesně reprodukovat cizí text.

Pavel Landovský

„Nechtěl jsem jen otrocky opakovat, co napsali jiní, chtěl jsem si to dělat podle svého. Vždycky jsem bojoval za to, abych hrál, jak mi zobák narostl,“ vysvětloval. Pro prvorepublikového milovníka Oldřicha Nového, který měl málo příležitostí, napsal roli v Hodinovém hoteliérovi, hře o dvou důchodcích, kteří si vylepšují rozpočet tím, že svůj byt pronajímají mladým milencům. Poprvé ji nastudoval Evald Schorm v roce 1969.

Landovský si liboval, že právě on mu nejvíc rozuměl. „Přesně pochopil, o co mi šlo. Říkal, že už nemusí nic dělat, že je to tam všechno napsaný.“ Soubor osmi textů Landovského coby dramatika vyšel poprvé loni pod názvem Hodinový hoteliér a jiné hry. Tu titulní, nejznámější, na křest nazkoušela druhá ze čtyř Landovského exmanželek Helena Albertová s Kytlickým ochotnickým spolkem.

„Jenom psát by mi nestačilo, já to potřeboval mít smíchaný s hraním,“ vysvětlil. Někdejší šéf Činoherního klubu Jaroslav Vostrý do hercových memoárů napsal: „Je kulturní fenomén. Mám samozřejmě na mysli českou kulturu, a to přes to, či právě pro to, čím je jiný než typický český: Je jiný v tom, jak je nečesky bezprostředně citový a citlivý, ba dokonce bouřlivě emocionální, těžko udržitelný v mezích, nenormalizovatelný. Ne náhodou musel také Česko za normalizace nakonec opustit.“

SPUSTIT BANDURSKOU

Činoherák byl v módě, herci z něj dostávali velké příležitosti ve filmu. Pavel Landovský hrál v Marketě Lazarové, Ostře sledovaných vlacích, Údolí včel, Soukromé vichřici, Farářově konci... Na natáčení Penzionu pro svobodné pány s cholerickým režisérem Jiřím Krejčíkem v roce 1967 vzpomínal takto: „Všechny nutil jezdit to zkoušet do nějaký zatuchlý hospody. Měli to jako zostřený kriminál, prostě si je dal pod zámek, dokud to nenazkoušeli. Já měl štěstí, že se mnou to zkoušel v divadle. Nikam bych mu totiž nejezdil, vyprd bych se na něj,“ kasal se. „Šlo se s ním dohodnout, když na něj člověk spustil stejně bandurskou, stejně jako to dělal on.“ Mimochodem, přesně tuhle taktiku zkusila na Pavla Landovského režisérka Lenka Kny, když s ním o 42 let později točila film Stínu neutečeš. „Je to chytrý a charismatický chlap, sebestředný a excentrický. A díky této povaze je těžké s ním dělat,“ připustila režisérka. „Když na place svým řevem rozplakal rekvizitáře a kostýmní výtvarnici a chystal se na celý štáb, zařvala jsem na něj taky. A byl klid. Věděl, že to přepískl. Zkoušel, co kdo vydrží, silné osobnosti potřebují protihráče. Nudí se, když se nic neděje.“

LÍZÁTKA ZA ODMĚNU

Když se nic nedělo, uměl si herec najít zábavu. Občas pěkně nebezpečnou, jako během natáčení komedie Svatba jako řemen. Parťáka k lumpárnám našel v kolegovi z Činoherního klubu Vladimíru Pucholtovi. „Jednou jsme se nudili mezi natáčením, Pucholt hrál esenbáka, takže byl pořád v uniformě, já někde sehnal pásku Pomocné stráže VB a vydali jsme se vyzkoušet servilitu českých řidičů. Byli zblblí, podělaní, báli se policajta. Ale my jim pak dávali lízátka. Vzornému řidiči náleží odměna, říkali jsme. Chlap pak odjížděl, klepal se a cumlal lízátko.“ To ale nebyl důvod, proč film 22 let ležel v trezoru. Dělal si prču z policajtů, ze státu, z vojáků, ze všech autorit, na které komunisti spoléhali…

HAVLOVO ALIBI

Začátek okupace 21. srpna 1968 strávil Pavel Landovský mimo jiné s Karlem Gottem, ve vinárně Bystrica nad Redutou. „Běžela tam nějaká rozhlasová hra, všichni ji poslouchali, a najednou Gott povídá: ,Počkej, je to vůbec hra?‘ A lidi si uvědomili, že to není hra, ale zprávy o ruských tancích. Tak jsem z té Bystrice vylezl ven a o kousek dál ruský tank. Byly asi dvě ráno a kurvy do něj mlátily deštníkem. To bylo krásný! Ty prostitutky křičely: ,Jděte domů, vy svině!´“ vyprávěl v roce 2008 pro časopis Xantypa. A popsal, jak v hotelu našel německého spisovatele Heinricha Bölla, kterého pak propojili do vysílání Svobodné Evropy, aby referoval, co se v Praze děje. Tehdy se už dávno znal s lidmi z disentu, hlavně s Václavem Havlem. Častokrát vzpomínal, jak mu dělal alibi, když už byl budoucí prezident ženatý s Olgou. Byl prostředníkem i jeho schůzek s Dagmar Veškrnovou. Slabost pro ženy měli totiž společnou.

Rozdíl byl jen v tom, že Václav Havel se nikdy nerozvedl, zatímco Pavel Landovský čtyřikrát. „Já jsem se jednu dobu byl schopnej zamilovat i do dámského kola,“ zněl jeden z jeho bonmotů na téma něžného pohlaví.

Pavel Landovský s Václavem Havlem

PRVNÍ VÝSLECH

Do problémů ho nepřivedly ženy, nýbrž to, že neuměl držet jazyk za zuby. Vždycky řekl, co si myslel. V roce 1969 natočil 13 titulů, mezi nimi Utrpení mladého Boháčka. Režisér František Filip ve své autobiografii vzpomíná, jak herec rýpal do své filmové partnerky: „Našel jsem mladou šikovnou holku z DAMU Reginu Rázlovou. Nikoho nezajímalo, že její táta byl v té době zrovna český premiér. Jen ten Lanďák jí to dával denně sežrat. Když se ráno potkali na place, pokaždé začínal větou: ,Tak co, koho dnes zase táta zavře?‘“

Sám poprvé skončil za katrem v roce 1970. Odvezli ho k výslechu na Ruzyni kvůli roli osvoboditele ve snímku Nezvaný host. To ještě točil. Ale o dva roky později natočil jen jeden díl seriálu Pan Tau a jeden díl Takové normální rodinky. (Pan Tau byl pak vysílán bez tohoto dílu a Landovského geniální part malíře v dodnes reprízované Rodince musel režisér natočit znovu s Jaroslavem Moučkou.) Následovala 18letá pauza, pokud počítáme tuzemské projekty. Herec taky přišel o angažmá a psát mohl jen tajně: například několik dílů populárního rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? odevzdal krytý jménem Alexe Koenigsmarka. Nad vodou ho držely i tantiémy za Hodinového hoteliéra, který byl úspěšný v Polsku.

HONIČKA PO STŘECHÁCH

Když se formoval text Charty 77, nemohl u toho chybět. „Bral jsem to jako možnost sám pro sebe říct: Tak dost.“ Sbíral podpisy s Jiřím Němcem, objížděli kláštery. „Nikdo nám to nepodepsal, protože čekali schválení shora. Snad až jim to ústy papeže schválí Pán Bůh. Ale dávali nám svačiny a peníze. A nikomu to na nás neřekli. Takovýhle nebezpečný věci, u kterých se neví, jak dopadnou, se musejí brát zlehka,“ vysvětloval svou teorii v Lidových novinách v roce 2002. Utěšoval se, že když je známý jak falešná pětka, nemohou ho jen tak napadnout na chodníku. Jenomže pak zažil i honičku po střechách pražských domů, zadržení v telefonní budce a mlácení v autě. I kvůli Chartě. Už jenom rozeslat ji budoucím signatářům byl problém. K dobru dával historku, jak ve střešovickém bytě Zdeňka Urbánka vyzvedl Václava Havla a Ludvíka Vaculíka a chtěl je odvézt na poštu s 241 obálkami.

Jenomže je sledovala StB. „V ulici Na starý faře povídám Havlovi: ,Schránka! Nacpi tam, co se dá, a jedem pryč!‘ Vašek vylít a začal tam cpát dopisy.“ Pak nastala divoká honička po Praze, skončila v jednosměrce. Než tajní „pošťáky“ vylovili z auta, srotil se dav lidí.

„Uvědomili si, že jejich tajná akce se stala veřejnou. Nechtěli použít násilí, tak mi do auta posadili policajta, ať se dovezu do šatlavy do Bartolomějský sám,“ líčil herec. Zažil i zavření preventivní – třeba když měl přiletět na soudružskou návštěvu Leonid Iljič Brežněv, „živlové“ skončili za katrem, aby je nenapadlo uspořádat nějakou výtržnost.

DŮLEŽITÝ PŘÍRŮSTEK

„Nikdy jsem neemigroval,“ opakoval od listopadu 1989 každému, kdo na tohle téma přivedl řeč. „Byl jsem zbaven občanství na území cizího státu, v akci Asanace jsem byl do ciziny zavlečen.“ Ani ve Vídni neměl od StB pokoj, snažili se ho zdiskreditovat. „Na falešné udání mě a malíře Šafránka zatkla rakouská policie jako jugoslávské pašeráky opia. Jakmile jde o drogy, jsou velmi tvrdí. Když mě pustili, opravdu jsem si dával majzla,“ vzpomínal na nepříjemnou epizodu. Uznával zásadu, že všechno zlé je pro něco dobré.

„Měl jsem slogan, že když nemůžu domů, aspoň se podívám po světě. Spoustu jsem toho projel. A hodně lidem jsem pomohl přejet z Jugoslávie do Itálie.“ Získal angažmá v proslulém Burgtheateru. Kolega z divadla Klaus Maria Bandauer ho obdivoval nejen za to, jak rychle se naučil německy. „Byl důležitý přírůstek do divadla, podobný typ herce tam chyběl. Stal se ve Vídni velmi vyhledávaným hercem a spisovatelem. Také nám konečně vysvětlil, co se přesně děje ve vaší zemi,“ řekl herec, který v celém světě proslul jako Mefisto v adaptaci Istvána Szabóa. Ani Landovský nezůstal bez filmového herectví. Získal roli v přepisu Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí, Miloš Forman ho (a dalšího exulanta Jana Třísku) obsadil do snímku Ragtime, hrál v řadě rakouských filmů a několika seriálech.

Pavel Landovský

SLÁDEK Z AUDIENCE

Revoluční dění v listopadu 1989 si nemohl nechat ujít, ale natrvalo do Čech nepřesídlil. Přiznal, že prvním důvodem byl fakt, že mu chybělo několik let, které musel odpracovat v Rakousku, aby dostal důchod. A pak – tuzemská divadla o něj neprojevovala takový zájem, jak předpokládal, takže s návratem nespěchal. Přitom první premiérou byla hned na začátku ledna 1990 Havlova Audience, kterou kdysi (v roce 1978) s autorem načetl u Vladimíra Merty a nahrávka se tajně šířila na magnetofonových kazetách po celé republice. Jenomže roli bodrého sládka neuměl a teď se ji měl naučit za pár týdnů, když navíc měl povinnosti ve Vídni. Josef Abrhám vzpomínal, jak za kolegou do Vídně jel, snažil se s ním hru učit a pak zoufalý volal do Prahy, aby odsunuli premiéru. Jenže Jiří Menzel prohlásil, že to nejde: plakáty už byly natištěné, měla přijet americká televize... Tak si znovu sedli a zkoušeli se hru naučit. Landovský si sice musel během představení občas text číst, ale dopadlo to dobře.

TERAZKY A MLUVKA

Návrat Pavla Landovského před kameru byl impozantní: po rozpačitě přijatém snímku V žáru královské lásky Jana Němce mu nadělil ikonickou roli režisér Zdenek Sirový v přepisu humoristického románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Nekompetentního a tak trochu ztraceného majora Halušku alias Terazkyho mu nikdy nikdo neodpáře, vložil do něj komičnost i zoufalství. Pak odehrál ještě 32 rolí. Mezi ty zásadní patří již zmíněný Mluvka z Vratných lahví Zdeňka a Jana Svěrákových, otec sukničkáře v Nestydovi Michala Viewegha a Jana Hřebejka a adaptace Setkání v Praze, s vraždou, kterou podle románu Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové natočila Jitka Němcová. Ta ho obsadila už do svého školního filmu ve třetím ročníku FAMU. „Ochotně mi zahrál dělníka. Byla jsem na to pyšná, spolužáci mi záviděli: ,Ty se máš, ty máš Lanďáka!‘ No, a týden nato emigroval a já měla obrovský průšvih,“ vzpomínala režisérka.

Pak ještě natočil zmíněné rodinné drama Lenky Kny Stínu neutečeš a Odcházení s Václavem Havlem. „V tom filmu byla spousta nápověd na celý můj život, na život mých přátel, včetně Formana,“ naznačil.

Naposledy stál (nebo spíš seděl) před kamerou v opusu Tomáše Magnuska Bastardi 3. „Přivezli mě, chovali se ke mně jako k zahraniční hvězdě, zaplatili mi – tak proč bych netočil?“ řekl. Stýskalo se mu po divadle. „Ať mě vytáhnou! Já ani nemusím nic říkat. Jenom tak ,jako vyju a už se lidi smějou,“ vzkazoval přes rozhovory režisérům. Marně, příležitost už nedostal.

DOKUDRAMA S PŘÁTELI

V posledních letech trpěl cukrovkou, ale nechtěl se omezovat. Nadával na osud a zavřel se ve svém domě v Kytíně. Jan Kačer dostal nápad, jak ho vytáhnout z postele a rozptýlit jeho pocit marnosti: nazkouší s někdejšími kolegy z Činoherního klubu Hodinového hoteliéra. Získal pro svůj nápad Vladimíra Pucholta, který přijel z Ameriky, i Josefa Abrháma a Libuši Šafránkovou. A jejich syna Josefa pověřil, ať o zkoušení a jeho zákulisí natočí film. Vzniklo dokudrama Hoteliér, mělo premiéru loni v říjnu. Účel natáčení splnilo, Landovský opravdu „vylezl z nory“. Když mu vypadává text, okřikuje napovídajícího Kačera: „Já vím, vždyť jsem to napsal!“

MAJOR I S HVĚZDOU

Ministr obrany Vlastimil Picek za ním přijel do Kytína a na zahradní rodinné oslavě jeho 77. narozenin ho povýšil do hodnosti majora. Pracovníci tiskového oddělení mu za své body, za které fasují výstroj, pořídili uniformu (velikost trefili podle oblečení, které jim tajně půjčila rodina) a nechali vyhledat posudek vojína Landovského z roku 1959. „Projevoval průměrné politické znalosti, dosti povrchní. Nedá se dost dobře určit, jestli je vztah k našemu zřízení kladný, nebo ne,“ píše se v něm. Herec přeskočil 13 hodností, aby jako v Černých baronech mohl říkat „terazky som majorom“. Vtipkoval, vojenskou čepici ochotně půjčoval vnukovi.

Tyto příjemné chvíle ho ale z rozmrzelosti nevytáhly nadlouho. „Trpím na všecko, jsem totiž hypochondr. Jediné, co mám v pořádku, je srdce,“ prohlašoval Pavel Landovský. Spletl se, právě to mu 10. října 2014 selhalo.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky