Ivanka Devátá: Josef Vinklář chtěl, aby on byl hvězda a já nula

Prohlédněte si všechny fotografie (16)

Je možná jedinou spisovatelkou, která své knihy píše do linkovaného bloku s kovovými kroužky. „Četla jsem, že když autoři psali rukou, nebo bývalo zvykem si vyměňovat dlouhé dopisy, tak to bylo užitečné pro mozek, že nezakrní. Mně nekrní,“ obhajuje stručně svou techniku herečka a spisovatelka Ivanka Devátá. Náš rozhovor je důkazem, že mluví pravdu.  

Váš život jde trochu v kruhu, začínala jste dětskými literárními úspěchy, pak hrála, ale nakonec jste se stala spisovatelkou. Jako holka jste byla ta „vzorňačka“?

Ano, byla jsem ve třídě premiantka, ale všimněte si, že když to o sobě řeknete, každý dodá – šprtka. Ovšem když se jedná o jeho děti nebo vnoučata, jsou prostě nadaná a talentovaná. Já jsem psala básničky, dostávala pochvaly. Byla jsem taková pintlich. Dávala jsem si budík na pátou, a třebaže jsem látku uměla, tak jsem si ji ráno ještě přeříkala po svém. Mám skvělou paměť, ale nechtěla jsem to drmolit slovo od slova, abych nevypadala, že jsem se jenom nabiflovala.

Šlo vám ve škole všechno?

No… teď jsme na to vzpomínali v pořadu Aleše Cibulky k mým narozeninám s astrofyzikem Jiřím Grygarem, se kterým jsem chodila na gympl. Vyčítala jsem mu, že se mi nikdy nedvořil, jinak jsem měla kolem sebe kluků, že jsem je musela odhánět. Vysvětlil mi, že matematika je tak zábavná a jednoduchá, že když viděl, jak ji někdo, tedy já, nechápe, tak to na něj tenkrát působilo, jako kdyby neměl ruku nebo nohu…

Vy se opravdu jmenujete Ivanka?

To není zdrobnělina, do 50. let minulého století neexistoval ženský protějšek k Ivanovi. Ale když jsem se narodila, žila jedna srbochorvatská sochařka toho jména. Rodiče mě sice ke křtu nesli jako Stanislavu, ovšem pak přišla kmotra, choť akademického malíře Gustava Porše, té se jméno velmi líbilo, takže ze křtu jsem se vrátila jako Ivanka Stanislava.

Váš tatínek, Antonín Devátý, byl slavný dirigent. Nevadilo mu, že jste s bratrem hudbě nepropadli stejně jako on?

Tatínek byl úžasný, strašně jsem si ho vážila, a vždycky mi ho bylo líto právě kvůli tomu, že ve své muzice zůstal osamocený. Maminka s ním chodila na koncerty, to ano, ale houby rozuměla tomu, co se hraje, my s bráchou jsme k hudbě ani jeden neměli vztah. Tatínek to bral s humorem.

Humor jste „neodmítli“?

U nás se dědí po meči. Tatínek, bráška, moji synové Marek, Adam… K tomu navíc já. Maminka vždycky říkala – to mělo být obráceně, tys měla být kluk a Jirka holka! Mě to vždycky uráželo, protože jsem byla ženská skrz naskrz a brácha nikdy nebyl žádný zženštilec, ale po letech jsem jí dala za pravdu: když nám třeba něco vyvedl soused, brácha doma nadával a nadával, zatímco já šla a zjednala nápravu.

Co vás vlastně přivedlo na DAMU?

Do školy jsem chodila v Brně, recitovala, hrála dětské role, účinkovala od 10 let v rozhlase, v Divadle na Veveří jsem hrála v Gusjevově Slávě pionýrku, ale to už mi bylo šestnáct a před divadlem na mě čekal Jaroušek.

Jaroušek byl kdo? Ctitel?

První láska. Jenže pak jsme se přestěhovali do Plzně, a tím naše randění skončilo. Bydleli jsme tam jen dva roky a já vždycky chtěla být profesorka češtiny, od útlého dětství. Jenže moje kamarádka zase nesmírně toužila stát se herečkou a potřebovala, aby jí někdo na zkouškách nahazoval dialog. Tenkrát jsem si řekla – když už tam pojedu, tak to zkusím taky. Bydlely jsme v Praze u herce Miloše Nesvadby, byl to její příbuzný. Hned jak jsem se s ní v pondělí před komisí objevila, zeptali se, jestli nechci přijít taky. Sdělila jsem jim, že přijdu ve středu. Připravila jsem si Dorotku ze Strakonického dudáka, pak se mě jako etudu ptali, jestli mám doma nějaké zvíře, a já odpověděla: „Ano, bratra.“ To je pobavilo. Nakonec jsem předvedla závěrečný monolog Rosalindy v Jak se vám líbí. Pamatuju se, že jak jsem byla počestná a nevinná, tak jsem po nich střílela očima, že ze mě byli úplně paf.

Napsala 14 knih.

Po škole jste nastoupila do Realistického divadla a tam jste střílela očima hodně dlouho…

Do padesáti. Ani jsem ty narozeniny moc slavit nechtěla, ale dostala jsem na jevišti od vedení divadla kytici. Řekla jsem tenkrát: „Děkuju vám, zejména za to, že je mi padesát a poprvé nemám na repertoáru naivku!“

Byla jste v jednom angažmá 30 let. Nikdy jste nechtěla jinam?

Ne, zůstala jsem tam 34 let a bylo to fajn. I v dámských šatnách! Nežárlily jsme na sebe, nesočily, když dostala Eva Klepáčová přidáno, tak jsem řekla: Zaslouží si to, je starší a je to výborná herečka. Což se Klepáčové doneslo, takže zase chválila mě. Měli jsme tam i ty rodinné propletence, z nichž si kolegové v jiných divadlech dělali legraci.

O tom je knížka Pravé domácí, spoluautor je bratr Jiří. Taky píše, nebo to byla náhoda?

Věděla jsem, že má spoustu historek, které jsem už někam zašoupla do minulosti, a bylo mi trapné je z něho vytahovat a pak z toho napsat knížku. Ne že by se to nedělalo! Tak jsme ji napsali společně.

Vám tyhle historky připravily dost drsné peripetie: rozvod s Milošem Hlavicou, dvakrát svatba s Josefem Vinklářem, dvakrát rozvod. Jak to hodnotíte dnes?

Že jsem se po těch pokusech měla rozvést daleko dřív. Já na svého druhého manžela nechci házet ošklivosti, byl velmi vtipný, galantní, sexy, ovšem vtipný, galantní a sexy byl současně i někde jinde. Na konci života uznával, že se ani ke své první ženě, Janě Dítětové, nechoval dobře, a já si myslím, stejně jak to tvrdil on, že se nikdy neměl ženit.

Ale oženil se…

A já jsem se rozhodla, že mu budu vytvářet úžasné zázemí. Dobrovolně, já debil, jsem se odsoudila k tomu, že jsem žehlila košile, vařila, cídila, starala se o děti, k všeobecné spokojenosti. Manžel se vůbec nechtěl rozvést, proč by se rozváděl, když měl doma takový servis! Když volali z dabingu, podíval se do diáře a řekl – ano, můžu. Já jsem ve stejné situaci odpověděla – musím se zeptat manžela. Když neměl čas hlídat kluky, začala jsem shánět babičku. A to víte, takové čekání každou produkci omrzí, chtějí slyšet ano, ne.

Ale proč jste si teda dopřála taková manželství hned dvě?

Pepík na to šel přes děti, moc hezky se k nim choval, kluci ho měli rádi. Ono ne všechno bylo špatné… Hezké byly třeba dovolené, ať v cizině, nebo na chalupě, protože tam nemohl daleko utéct. Taky u nás nikdy nepadala krutá slova, natož aby na mě vztáhl ruku! Jenže všechno se pak znehodnotilo opakovanými skutky, které žena nedovede odpustit. Já měla svou hrdost, takže jsem nakonec i z druhého manželství odešla. A po tom definitivním odchodu mi začal zlatý věk.

Josef Vinklář

Vaše druhá kariéra spisovatelky?

Někdy si teď říkám, že Pepík se sice nemůže obracet v hrobě, protože je zpopelněnej, ale určitě vzteky ten popel natřásá, protože vždycky on chtěl být hvězda a já nula. Což už nejsem. Doufám.

Následovaly i nové lásky?

Ani ne. Mezi druhým a třetím manželstvím jsem si prožila roční úžasnou lásku a věděla jsem, že už nic lepšího nepřijde. Pak už jsem se nikdy nezamilovala.

Do žádného partnera?

Ne. Vyčerpala jsem příděl lásky, který jsem v sobě měla, mezi své manžely. Já to prostě zapíchla.

Tak pěkná a šarmantní ženská?

I maminka se tomu divila, a ta byla velice prudérní! I Vinklář se vyptával našeho syna, který mu sdělil – máma nic, asi tě měla moc ráda… A já jsem mu tehdy na to řekla – to jsi teda blbec, on si teď bude myslet, že na něho nemůžu zapomenout! Měl jsi mu říct – ona má strach, že může přijít někdo tak příšernej, jako jsi byl ty!

Začala jste psát, ale taky se vrátila před kameru. Pravda je, že vaše Boženka v Rodinných poutech byla dost semetrika. Jak ji brali diváci?

Bezvadně, nejhůř jsem ji brala já. Když jsem skončila v divadle, vystupovala jsem na besedách se čtenáři jen sama za sebe, byla jsem příjemná, veselá, rozverná paní, zatímco tahle baba rozlepovala cizí dopisy a poslouchala za dveřmi, což byly věci, na které jsem si nemohla zvyknout. Ale řekla jsem si – už jsi hrála prostitutku i vražedkyni, tak si s touhle babiznou taky poradíš!

Dá se říct, že žijete tak, jak vám to vyhovuje?

Myslím si, že ano. I když někteří kolem mě říkají, jak je krásné se k někomu vracet. Já když jedu domů z nějaké práce, z besedy, jsem ráda, že doma není nikdo, kdo by se mě vyptával, kolik přišlo lidí, jaké to bylo, a já musela něco vyprávět. Takhle mám svatej pokoj!

Ivanka Devátá se synem

TAK ŠEL ČAS

1935 Narodila se 27. 11. v Praze, její otec byl skladatel a dirigent Antonín Devátý.

1958 Absolvovala DAMU, nastoupila do Realistického divadla Z. Nejedlého, kde hrála 34 sezon.

1961 Narodil se jí syn Marek, otcem byl její první manžel, herec Miloš Hlavica.

1970 Narodil se jí syn Adam z manželství s hercem Josefem Vinklářem.

1983 Po druhém sňatku se podruhé rozvedla s Josefem Vinklářem.

1991 Skončila své divadelní angažmá a další talent suverénně prokázala v profesi spisovatelky.

2004 Vrátila se před kameru v seriálu Rodinná pouta, který pokračoval pod názvem Velmi křehké vztahy.

2012 Získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Výborně dabovala britskou herečku Geraldine McEwanovou v seriálu Slečna Marplová.

2015 Znovu vycházejí její knihy Jen jednou mladá, Mezi nebem a peklem.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky