Kamila Kikinčuková, dcera slavného Šimona Pláničky: Troška se k nám chodí zasmát

Prohlédněte si všechny fotografie (6)

Dnes už to ví každý, ale nějakou dobu to kdysi trvalo, než si je diváci Ordinace v růžové zahradě spojili i v soukromí. Herec Pavel Kikinčuk s dcerou Kamilou (chcete-li ředitel kamenické nemocnice Štěpán Hejduk s dcerou Stelou) nedají dopustit na Plzeň, kde jsou doma, ale angažmá mají oba v Praze. 

KAMILA KIKINČUKOVÁ:

Vaše Stela byla trochu rozmazlená, hodně ale holka důvěřivka.

Naivní, zamilovaná holka, slepá k tomu, co nechce vidět, hlavně na partnerovi. Nešťastná kombinace. Jenže takový typ není vzácnou výjimkou, prošla jsem si podobným vztahem…

To snad ne!

Ne úplně, v seriálu to bylo o hodně dramatičtější! Tenkrát šlo spíš o nevěry, všichni o nich věděli. Kamarádi, rodiče mi říkali – Kamčo, neblázni, je ti nevěrný! Ale já nikoho neslyšela, nikomu nevěřila, člověk si na všechno musí nakonec přijít sám, tenkrát mi to trvalo skoro dva roky.

Rodiče jsou oba herci. Kdy vy jste poprvé objevila jeviště?

Už jako malá. Naši se seznámili v Divadle J. K. Tyla v Plzni, maminka byla sólistka v operetě a muzikálu, táta hrál v činohře. Mamka se mnou zůstala dva roky na mateřské, ale protože tehdy zákon maminy déle nehájil, musela nastoupit a pár měsíců nato mě vzala jako dceru do muzikálu Nejkrásnější válka. Když se na scéně otec vracel z války, měla jsem ho vítat: „Tati, tati!“ Jenže ta herecká logika ve třech letech pokulhávala, takže když jsem uviděla v hledišti babičku, prostě jsem volala: „Babi, babi!“ A když se na mě přišel kouknout můj taťka, tak jsem to „tati“ nasměrovala na něj. Ale pamatuju si, že jsem byla moc šťastná.

Jste i dnes tak šťastná?

Hraní mě pořád moc baví a naplňuje. Hned po konzervatoři jsem nastoupila do Divadla J. K. Tyla a když mi tenkrát Pavel Pavlovský nabídl smlouvu, tak jsem se mu radostí rozbrečela do telefonu. Plzeň a divadlo máme v rodině. (směje se) Maminka je principálka Divadla Pluto, jediné soukromé profesionální scény západočeského regionu. Svým originálním pojetím komediálního repertoáru se myslím naše divadlo vymyká ostatním. Existuje už mnoho let hlavně díky zájmu diváků, bez stálé dotace. Já mámu moc obdivuju, u ní je to obrovská láska, až posedlost.

„Naše divadlo“ zní dobře… To nemůže říct každý.

Jenže ono to tak je, hrajeme tam, táta občas i režíruje. Diváci k nám dojíždějí, a nejen z Prahy. Mezi ně patří i Zdeněk Troška, který o našem divadle říká, že se tam jde člověk zasmát, pohladit si duši.

Režisér Troška, aniž to tušil, vlastně způsobil, že jste se ocitla v pražské Ypsilonce…

Vlastně ano. Vyhlídl si mě už do pohádky Nejkrásnější hádanka, potom mě obsadil do komedie Babovřesky 2 a 3. Tam jsem se seznámila s Janou Synkovou, padly jsme si do noty, a ona mě přesvědčila jít na konkurz, protože připravovali v Ypsilonce inscenaci Sežeňte Mozarta! Díkybohu jsem se osvědčila. A pak mi pan ředitel Jan Schmid nabídl záskok ve hře T. G. M., no a letos v lednu jsme měli premiéru Swing se vrací neboli o štěstí. Je náhoda, že je tu v angažmá i Braňo Holiček, můj partner z Ordinace. Pro mě je velká vzpruha, jistota a motivace, když lidé na natáčení nebo v divadle jsou bezvadní. Teď si to užívám a moc si toho vážím.

Potřebujete nějaké „rádce“?

Nejlepší rádci jsou rodiče. Jsem typ herečky, které nevadí, když slyší – Kamčo, takhle radši ne, zkus tohle, vezmu si tu radu k srdci. Ale když mě někdo schválně deptá, tak to nemá žádný efekt.

Už se to stalo?

Taky. Ale naštěstí jsem měla za sebou taky pěkné role, tak mě to nezlomilo.

O vašem lehce katastrofickém vztahu jsme mluvily, jak jste poznala současného partnera?

Přes Facebook, měli jsme tam 25 společných přátel, přidal si mě do „přátel“. Já napsala – my se ale neznáme, ne? On – promiň, asi omyl, můžeme si psát? Tak jsme si psali, měli jsme k sobě blízko, nejen proto, že studoval v Plzni.

Je pravda, že se ve vašem bytě zabydlelo dost zvířat?

Máme takovou zoo. Tři nalezené kocoury a tři pavouky. Když jsem se s Jiřím seznámila, měl ještě kudlanku. Nesnáším pavouky, ale láska mě odnaučila arachnofobii. Teď máme doma tři sklípkany.

Napadá mě jediná otázka – proč?

Já nevím, to ví jen Jiří! Kvůli chlapovi skousnete hodně. Když jsou v tom terárku, je to v pohodě, já na ně nesahám. Jednou nám pavouk utekl, Jirka měl jet na služební cestu, a to jsem byla připravená volat, že nikam nejede. Ale našel ho, byl v prádle, které jsem předtím vyprala, odtamtud na něj vyskočil, naštěstí se to obešlo bez následků. V bytě dva plus jedna je nás tedy hodně, ale dáme to, jenom pořád po kočkách luxujeme. Snad nic nezakřiknu, když přiznám, že dnes už můj manžel je spolehlivý, tolerantní, není z herecké branže, ale i v práci mě podrží. Už ho měnit nebudu.

Co jste si dopřála za svůj úplně první honorář?

To byl totální úlet! První film Gympl jsem natočila ve druháku na konzervatoři. Dostala jsem honorář a v obchodním centru na Smíchově jsem si ověšená taškami připadala jako z filmu Pretty Woman. Utratila jsem skoro všechno. Potom jsem doma brečela, že takhle šílet nesmím.

Kikinčukovi

PAVEL KIKINČUK:

V Činoheráku jste léta, předtím jste odehrál i v Plzni desítky charakterů, ovšem diváci vás pořád nejvíc vnímají jako komediálního herce. Nevadí vám to?

Vůbec ne. Komedie jsou mi bližší. Je krásné, když slyšíte smích, odezvu, která je okamžitá a nakopne vás dál. Jak se mezi herci s nadsázkou říká, u tragédie přesně nevíte, jestli jste dobrý, nebo divák už spí. Snad nejoblíbenějším žánrem jsou pro mě tragikomedie, kdy se lidé smějí a taky si místy „popláčou“.

Co všechno víte o kořenech svého příjmení, které sahají někam na Zakarpatskou Ukrajinu?

Můj otec se narodil v Hradci Králové, já taky, ze Zakarpatské Ukrajiny přišel děda. Často vzpomínal, jaká to tam byla krásná, panenská příroda. V zimě dokonce chodili vlci i medvědi až k jejich obydlím, v horských bystřinách prý chytal do ruky veliké pstruhy.

Vyprávěl mi taky, že jeho kamarádi, se kterými se dostal za první světové války do Čech a kteří se pak vrátili na Ukrajinu, putovali na Sibiř, údajně proto, že přičichli k „Západu“. Děda se do původní vlasti nikdy nevrátil, měl obavy, aby nedopadl stejně.

Kolik znáte Kikinčuků?

Už jich moc není. Jedni Kikinčuci žijí stále na Ukrajině, jedni v Německu, ale úzké kontakty udržuji jen s naší hradeckou větví, tedy s rodiči, bratrem a jeho rodinou.

A kde se v rodině vzalo divadlo?

To nevím, protože otec byl technického zaměření, bratr je inženýr statik. Snad jsem zdědil geny po dědovi, který v tanečním souboru na Ukrajině tancoval kozáčka. (směje se) Do amatérského divadla mě přivedl táta, protože v Pozemních stavbách, kde pracoval, sháněli do souboru mladého kluka na roli Amedea do hry Neapol, město milionů. Přišel jsem tam, řekl dvě básničky, a oni řekli – „berem“. Zřejmě by mě vzali tak jako tak, nikdo jiný totiž k dispozici nebyl. Tak jsem poprvé přičichl k divadlu. Soubor vedl profesionální herec Vladimír Kettner, který mi doporučil, abych zkusil studovat herectví. No, a vyšlo to, na JAMU to bylo fajn.

Hned po absolvování jste dostal nezapomenutelnou filmovou roli Šimona Pláničky v komedii Slunce, seno, jahody…

Tehdy samozřejmě nikdo netušil, že se ten film bude reprízovat po víc než 30 letech neustále v televizi! Jel jsem s několika kamarády z ročníku na konkurz a měl to štěstí, že si režisér Zdeněk Troška vybral mě.

Když se točil Okresní přebor, taky nikdo netušil, že to bude takový trhák.

To se nikdy nedá stoprocentně odhadnout, ale mnohé napoví scénář. A tady autoři prostředí venkovského fotbalu dokonale znali. Honza Prušinovský vyrůstal na vesnici, ten seriál byl taky o vztazích, jak to na venkově „běhá“ nejen na hřišti, ale i mezi lidmi.

Jaký vy jste sportovec?

Spíše rekreační, i když na základce jsem závodně plaval, z juda mám „dokonce“ žlutý pásek. Teď si zahraju občas tenis, u moře se rád potápím a zajedu si na hory zalyžovat. Ovšem fotbal mi nikdy moc nešel. Ještě když jsem byl v angažmá v Plzni, hráli jsme exhibiční zápas proti místním profíkům, komentoval ho Petr Jančařík. Byl jsem nasazen údajně jako posila, vyrazil jsem na hřiště, ale buď jsem se zalekl, dal zpátečku, nebo mi protihráč prostě míč vyfoukl. Petr pak fanouškům na stadionu sdělil: „Pavel Kikinčuk již 20 minut běhá za míčem, a ještě se ho ani nedotkl.“

A na co jste získal vaši ženu, když ne na fotbal?

Do plzeňského divadla jsem nastoupil se spolužákem z ročníku Zdeňkem Mahdalem a ten mě upozornil, že zahlédl v zákulisí moc pěknou blondýnku. Mně se Jindřiška Crhová, jak se ta pěkná slečna jmenovala, taky líbila, takticky jsem si zjistil, jaké má záliby, a navázal s ní v divadelním klubu rozhovor. Bavili jsme se o tom, že ráda chytá ryby, to já taky, i když tak náruživým rybářem jsem nebyl.

Atraktivní blondýnka byla s prutem lepší?

No jéje! Na Slapech máme chalupu a tam jí už léta říkají „okounová baba“. Jindra chytla během dvou hodin asi 140 okounů! No a tenkrát, poté, co jsme probrali ryby, mě pozvala k sobě do bytu, kde pořádala pro kamarády z divadla „žrací čtvrtky“, vařila „samuraje“, což bylo jídlo na způsob číny. Když jsme se všichni najedli a ostatní postupně odešli domů, já zůstal. Takže snad zbývá jen dodat, že mě „ulovila jako rybičku na žrádlo“.

Vaše žena je zdatná principálka, jak doma?

Tam platí – jak kdy. Když už je moc principálka, taky si umím ředitelsky dupnout. Ale manželky si velmi vážím, opravdu, neznám jinou ženskou, která má takový tah na bránu, je nejen cílevědomá, ale dokáže ten neuvěřitelně komplikovaný divadelní provoz zvládnout a ještě mi k tomu doma skvěle uvařit.

TAK ŠEL ČAS

KAMILA KIKINČUKOVÁ

1989 Narodila se 31. ledna v herecké rodině. Je jedináček.

1999 Vzniklo plzeňské Divadlo Pluto, kde pravidelně hostuje.

2011 Po konzervatoři nastoupila do činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Začínala ve slavné komedii Přišel na večeři, hrála v Odcházení, v komedii Kouzlo 4D, v Macbethovi, v Lakomci, Káču v muzikálu Divotvorný hrnec.

2015 Po několika filmech se objevila v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Sestřička Stela jí přinesla velkou oblibu u diváků.

TAK ŠEL ČAS

PAVEL KIKINČUK

1959 Narodil se 27. října, má o 7 let staršího bratra Václava.

1983 Absolvoval herectví na JAMU a proslavil se jako Šimon Plánička v komedii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody.

1986 Oženil se s kolegyní Jindřiškou Crhovou.

2010 Hrál výraznou roli pokladníka v úspěšném seriálu (a později filmu) Okresní přebor.

2015 Nastoupil do seriálu Ordinace v růžové zahradě jako ředitel nemocnice Hejduk.

2016 Je 15. sezonu členem Činoherního klubu, hraje v Divadle Palace, v Divadle Ungelt, v plzeňském Divadle Pluto.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky