Miroslav Hanuš (56) se kromě herectví věnuje také režii. Do širšího povědomí diváků se zapsal rolí radního Hložánka v televizním seriálu Ulice a také jako kriminalista Korejs v seriálu Případy 1. oddělení. Jeho manželkou je choreografka Jana Hanušová, s níž má dcery Alžbětu, Elišku a Jindřišku.
Jaká je vaše žena, dokáže vás někam směrovat?
My spolu dokonce pracujeme! Je bývalá tanečnice a teď se věnuje choreografii. Dělá ji ke všem hrám, které režíruju, a mimo to máme i pohybové divadlo Veselé skoky. Jinak je to výborná pedagožka. A studenty milovaná. Už proto, že je krasavice. Učí na DAMU činoherce tanec a pohyb.
Vy jste nikdy nechtěl učit?
Chvíli jsem učil s panem profesorem Spáčilem, což byla legenda, spolutvůrce koncepce, podle které se na DAMU učilo celá desetiletí. Až do sametovky. Ale pak ho ve víru revolučních vášní vyhodili, a tak jsem také odešel.
Vrátit se k tomu nechcete?
S přibývajícími roky vím, že nic nevím, takže teď jsem ve stadiu, že vůbec netuším, co bych studentům vykládal. Navíc jsem celkem zaměstnaný a chtěl bych mít i trochu soukromí.
Miroslav Hanuš
Vydaly se dcery ve vašich šlépějích?
Prostřední dcera studuje herectví na katedře alternativního divadla DAMU. Nejmladší po něm také pokukuje. Uvidíme. Většina lidí po základce vůbec netuší, jakou cestou se vydat. Pak si samozřejmě nějakou najdou, ale až později a sami, třeba i navzdory tomu, že se je třeba někdo snažil někam směrovat. Tak raději nikoho nikam moc nesměruji.
Jako vás. Studoval jste vysokou školu ekonomickou, jak chtěl váš otec, ale zběhl jste k herectví.
Přesně, já jsem toho živým důkazem. Vůbec nevím, proč jsem tehdy všeho nechal a přihlásil se na DAMU. Nikdy předtím jsem divadlo nehrál, takže si tu pohnutku neumím vysvětlit. Povolání je od slova povolat, a já jsem byl k herectví prostě povolán.
Označil jste se za herce staromódního typu s romanticko-skautskými ideály. Co si pod tím máme představit?
Že nejsem zrovna velký progresivista. Mám rád staré věci, které mají duši. Mám rád i staré herce a rád jsem je obsazoval. Oni něco zažili, mají co říct. Chápu, že ve starých dobách si stařešinů vážili, protože se na věci dívali s odstupem, se zkušenostmi. Dnešní doba se ale ke starším lidem staví hrozně, v pětačtyřiceti jste pomalu odepsaní. Myslím, že se svět trochu zbláznil, globalizujeme se, a přitom nevíme, co je za rohem. Podle mě by už lidstvo nemuselo nic vymýšlet. Nejsou potřeba další technické vymoženosti, lidé by se měli spíš zaměřit na duchovní rozvoj. Nevím tedy, jestli jsem staromilec, ale prudký modernista rozhodně taky ne. Miluju třeba jízdu vlakem. Nevím, proč to mám rád, nedokážu to vysvětlit, ale hrozně mě baví koukat se z okýnka. U moderních vlaků se už nedají stahovat, což mi vadí. Takže já jezdím courákama, stahuju si okýnko a koukám do kraje. V tomhle jsem asi opravdu staromilec.
TAK ŠEL ČAS
1963 Narodil se v Praze do rodiny lékaře a učitelky.
1983 Poprvé se objevil před kamerou ve filmu Radikální řez.
1987 Absolvoval DAMU.
2001 Objevil se v oceňovaném snímku Paralelní světy.
2004 S pohybovým divadlem uvedl premiéru představení Na hlavu!
2009 Režijně se podepsal pod úspěšné představení Pan Kaplan má třídu rád.
2015 Převedl do divadelní podoby kreslený seriál Smolíkovi.
O stáří
„Mám rád staré věci, které mají v sobě duši. Mám rád i staré herce a rád jsem je obsazoval. Oni něco zažili, mají co říct. Chápu, že ve starých dobách si stařešinů vážili, protože se na věci dívali s odstupem, se zkušenostmi. Dnešní doba se ale ke starším lidem staví hrozně, v pětačtyřiceti jste pomalu odepsaní.“ jako ve skutečnosti. Teď jsem se díval na staré detektivky s panem Hrušínským, říkal jsem si, jak jsou poutavé, a přitom se tam vlastně nic zvláštního neděje. Jsou vlastně… normální.
KONDICE
