Rozhovor s Martou Kubišovou: Týden jsem v sobě nosila mrtvé miminko, nebylo sono

Marta Kubišová
Marta Kubišová

Zdá se, že konec kariéry ohlásila zpěvačka Marta Kubišová (76) nekompromisně. S posluchači se rozloučila, když slavila 75. narozeniny. Přesně v den svých 73. narozenin, tedy 1. 11. prodělala infarkt, ze kterého se ale úspěšně zotavila. O svém současném životě, ale také o tom, co vše ji potkalo v minulosti se rozpovídala v obsáhlém rozhovoru.  

Nestraší vás letos ty infarktové narozeniny?

Ne, strašák je pryč. 

Takže platí i tentokrát, že všechno zlé je k něčemu dobré?

Myslím že ano. V Ungeltu jsem kolegům říkala – buďte rádi, že jsem vám přihrála dalšího odborníka! My si totiž velice považujeme, že máme mezi stálými hosty kapacity, jako jsou Jan Pirk, Cyril Höschl, Pavel Pafko, Vladimír Beneš… No a teď ještě pan profesor Petr Neužil, který se o mě stará. Takže tvrdím, že divadlo máme lékařsky skvěle pokryté.

V Soulu zpíváte skladby, které jste, jak říkáte, v mládí nestihla. Figurují jména jako Aretha Franklin, Dionne Warwick, Diana Ross…

A já jsem bílá a zpívám česky. Ale na tom myslím nezáleží, coververze si každý vytvoří podle svého a mně se tím splnil jeden profesní sen: nazpívala jsem skladby, které jsem v mládí nestihla. A jak říkám, udělala jsem si malou radost. Už jen tím, že jsem se zase sešla s lidmi, jejichž práce si vážím.

Petr Malásek, Marta Skarlandtová, Václav Kopta… To je velmi dobrá sestava. Přiznám se, že básnické texty Marty Skarlandtové mě překvapily...

Když jsme dávali s Petrem Maláskem coby hudebním producentem album dohromady, zjistila jsem, že těch básníků, co psali texty, mi zemřelo příliš mnoho, že už je neprobudím. Jeden z nich, Pavel Vrba, tam je. Václav Kopta, který mi na Soul vytvořil čtyři texty, už v roce 1998 právě s Péťou Maláskem napsal pro Ungelt titulní píseň mého recitálu Nechci být ta druhá. No a Martu jsem si „vyzkoušela“ v muzikálu Touha jménem Einodis.

Říkáte, že jste nazpívala, co jste v mládí nestihla. Ovšem co jste stihla, to byla parádní jízda.

Moje první kariéra byla opravdu raketová. Celá ta doba šedesátých let byla dynamická, i v tom smyslu, že se objevilo neuvěřitelné množství lidí, kteří přinesli něco nového. V muzice, divadle, ve filmu, v literatuře, ve výtvarném umění…, kam jste se podívala.

Jak se říká – bylo talenty přecpáno.

Hlavně mladých zpěváků a herců rozhodně nebylo tolik jako dnes. Měli jsme svým způsobem výlučné postavení, televize byla jedna, ještě dost nevyužitá, a byl to režisér Jaromír Vašta, který se spojil s ředitelem Rokoka Darkem Vostřelem, dirigentem Josefem Vobrubou a začal nás obsazovat v hudebně zábavných pořadech. Opravdu přes noc nás znali všichni.

Kdo vás vlastně objevil pro Prahu?

V plzeňské Alfě jsem byla s Vaškem Neckářem, Bobanem Ondráčkem, k jehož písničkám psal texty Honza Schneider, a právě ten v Praze pořád vyprávěl, jak skvělá představení se v Alfě dělají, že je tam ta Marta, ať se jedou podívat… Během deseti měsíců mého působení mě tam přijelo koupit pět divadel. Nakonec jsme všichni šli do Rokoka, Vostřel přivedl Helenu Vondráčkovou, Boban dělal hudebního dramaturga. I když ze začátku pořád tvrdil, že je to špatná volba, protože popularita divadel malých forem se mu zdála moc komerční. Ale měl obrovského podnikatelského ducha, založil produkční společnost Bob Série, což bylo v té době něco neuvěřitelného, v Supraphonu produkoval vlastní alba, zasloužil se o vznik a úspěch Golden Kids. Začali jsme být opravdu rychle slavní, protože co se nazpívalo, šlo hned do rozhlasu a do televize, taky na singly, lidi na svou písničku čekali a koupili si ji. Stejné to bylo i s hity Semaforu, okamžitě se o nich vědělo.

Nesla ta rychlá sláva rychlé peníze?

Víte že ani ne? My interpreti jsme měli z každé desky pár halířů, jenže tenkrát jsme to nepočítali, nějakou závist nebo rivalitu jsme vůbec neřešili. Pamatuju se, jak jsem byla přešťastná, že mám dost singlů, a muselo jich být tenkrát v roce 1969 opravdu hodně! A že můžu konečně nazpívat první LP desku, Songy a balady. To jsem prožívala, jinak nic. Dokonce ani politika mi tolik na srdci neležela, i když to dnes tak vypadá, dokud mě normalizační režim nedostihl. Nezapomeňte, že jsme byli mladí, nadšení pro to, co děláme, ostatní bylo tak trochu v mlze, každý si šel suverénně vlastním koridorem, bez obav.

Jak dlouho vy?

Když jsem viděla v televizi v dubnu 1969 projev doktora Husáka, říkala jsem si, to bude tvrdý, ale neuhnula jsem, repertoár zůstal, Modlitba, Tajga blues, všechno frčelo. Pak přišla v roce 1970 Bratislavská lyra, kde jsem měla dvacetiminutové vystoupení jako host. Pořadatelé mi oznámili, že nesmím zpívat Modlitbu. To jsem odmítla. Řekli – ale my teda skloníme kamery, nebudete vidět. Nakonec když jsem večer přišla, nebyl tam jediný notový part, oni tu Modlitbu sebrali, aby se vůbec nedala zahrát. Pak mě začali lidi upozorňovat, že mě nevysílají v rádiu. No tak nevysílají, nebrala jsem to tragicky. Do toho jsme s Jaromírem Vaštou točili krásný hudební film Revue pro následníka trůnu, v koprodukci se západoněmeckou televizí SWF, který se odehrával v cirkuse. Tři týdny jsem chodila s malým lvíčkem v náručí, bylo to moc fajn. Ten film jsem dotočila a pak už jsem žádnou práci nedostala.

V roce 1969 jste se provdala za režiséra Jana Němce, nejvýbušnější osobnost české nové vlny. Při každé příležitosti se u vašeho vztahu přetřásá, jak na vás z lásky střílel…

No ono to opravdu bylo z lásky, už jsem to vysvětlovala ve filmovém dokumentu Olgy Sommerové. Honza něco vypil a do arkýře v druhém patře chtěl vystřílet můj monogram. Moc se mu to nezdařilo a byl z toho poprask. Ale jak říká moje dcera – ono je střílení a střílení. Tohle byla bláznivá recese. A když se ptáte, já jsem jeho povahu moc nesondovala, nevěděla jsem, do jaké míry jsou ostatní výbušní. Přišlo mi, že je to v té době normální, moc jsem se po filmovém poli nerozhlížela. On si mě vybral, abych hrála v jeho filmu Mučedníci lásky; to žil ještě s Ester Krumbachovou. Později se mi začal dvořit, když už spolu nebyli, a Esterka ho nakonec přesvědčila, že jsem pro něj ta pravá. Po nástupu Husáka začal Honza chápat, že nenatočí ani metr. Přibývali další přátelé, kteří nesměli pracovat, setkávali jsme se různě na chalupách, takže nakonec to u nás na Slapech a u Juráčků vypadalo jako nějaký klub bezdomovců, v němž se ovšem scházejí samí kvalitní lidé. Já jsem mezi jejich bouřlivými diskusemi seděla jako taková puťka, která se hrozila, že manžela zavřou.

Puťka? Snad suverénka!

Já jsem spíš takový ustrašený suverén, to platí pořád. Na jevišti nemám trému, nikdy jsem neměla, ale v soukromí je to jinak. Tenkrát jsem navíc byla hodně zahleděná do sebe a nakonec zrazená vlastním tělem. V osmém měsíci těhotenství jsem přišla o dítě a málem o život.

Co se přesně stalo?

To miminko ve mně umřelo, nosila jsem ho v sobě asi týden, až jsem dostala vysoké teploty a bylo skoro pozdě. Měla jsem klinickou smrt, že jsem přežila, byl zázrak. Nezapomeňte, že tehdy se na žádné sono nechodilo, protože neexistovalo.

Upřímně řečeno nechápu, proč jste po zákazu činnosti a tak kruté ztrátě s Janem Němcem neemigrovala?

Už jsem měla v emigraci bratra, od roku 68 byl v Kanadě, tady zůstala maminka, babička, maminka všechno táhla, měla jsem už i své psy, já bych odloučení tehdy prostě nepřežila. Začaly výslechy, maminku si vždycky zavolali do Ruzyně, brzy ráno, aby vytvořili patřičně hrozivou kulisu, ovšem maminku nezastrašili. Ona s nimi zametala, ne oni s ní. Je zajímavé, že mě vyslýchali mnohokrát, ale o bratrovi nepadlo ani slovo.

Skoro nic nevím o vašem otci, jen že byl internista…

Ten už s námi tehdy nebyl. Co se pamatuju, vždycky měl nějaké avantýry, maminka to řešila tím, že odjela k rodičům do Budějovic, ti jí radili, ať se kvůli dětem vrátí, a táta sliboval hory doly. No a my s bráchou jsme slídili, hráli si na detektivy a maminku vždycky hned začerstva informovali, že jsme ho u garáže zase viděli s tou paní z Bílé růže… Vůbec jsme nechápali, že maminka by radši nic neslyšela. Rodiče se rozvedli, když mi bylo devatenáct let, otec si vzal o tři roky starší ženu, než jsem byla já. Nevídali jsme se. Pak mi brácha zavolal z Kanady a oznámil – víš, že tě táta vydědil? Dost mě to udivilo; jednak jsem po něm nic nechtěla a jediný ostrý konflikt mezi námi byl, že jsem mu zatrhla, aby dělal před novou partnerkou vtípky a poznámky na maminku. No a v jeho ženě to zřejmě celá léta bublalo. Dvacet let jsem mu vůbec nechyběla, ale jako důvod vydědění uvedl, že jsem mu nikdy neukázala Káťu. Přitom jsem žila na Vysočině, usazená s dítětem jako kvočna, neměla jsem auto, no a oni za mnou samozřejmě nepřijeli, ani pak do Prahy, aby jim náhodou nevzali pasy, když se vídají s Kubišovou, protože by nemohli v létě k Balatonu. To všechno jsem věděla od bratra.

Vás teda život opravdu nešetřil.

To ne, těch kotrmelců bylo požehnaně!

Dcera už je dospělá. Kdybyste měla srovnávat, v čem se lišíte?

Já jsem byla divočejší dcera než Káťa. Když maminka o mém partnerovi řekla – buď on, nebo já, hrdě jsem prohlásila – on! A odešla jsem. Samozřejmě za tři dny jsem byla zpátky. Ale pravda je, že já jsem dceři taková ultimáta nepředkládala.

Dlouho má ohlas televizní pořad Chcete mě?, který jste vymyslela s Jiřím Šebánkem, aby opuštěná zvířata našla nové domovy. Dcera je v něm jako reportérka. Miluje zvířata jako vy?

Odmalička. Vůbec jsem ji to nemusela učit. Já jsem doma zvíře neměla, chodila jsem v Poděbradech, kde jsme bydleli, venčit malou ovčandu s kamarádkou Jiřinkou Veseckou. Ani mě moc nezvala, spíš jsem se vždycky vnutila. Chodily jsme až k Labi, do parku psi nesměli. Doma jsme měli jen rybičky v akváriu, ale potvory vyskakovaly, pořád jsme je sbírali po kobercích. No a Káťa má u sebe naopak zvířata od narození. Když jsem si ji přivezla z porodnice, moji dva pudlíci se servali, až postel lítala, kdo ji bude hlídat. Béžová peršanka včas zjistila, že v postýlce je miminko, a tím pádem přišla o pelíšek.

Na novém albu máte taky píseň Málo je lásky a v textu dodáváte – tak ji rozdávám. Vy asi opravdu rozdáváte hodně lásky…

To se vám zdá, množství neměřím. Ale určitě dobrými vztahy s blízkými lidmi a zvířátky dočerpávám energii. To ano. Můžu vřele doporučit.

TAK ŠEL ČAS

1942 - Narodila se 1. 11. v Českých Budějovicích, má mladšího bratra Jana, který žije v Kanadě.

1964 - Po pardubickém Stop divadle a plzeňské Alfě přišla do pražského Rokoka.

1966 - Vyhrála anketu Zlatý slavík, pak ještě dvakrát.

1971 - Přišla o dítě, ocitla se v ohrožení života. Její manžel režisér Jan Němec později odešel do USA.

1979 - Narodila se jí dcera Kateřina (otec režisér Jan Moravec), podepsala Chartu 77, žila na venkově. Po rozvodu pracovala jako referentka zásobování v podniku Výstavba sídlišť hl. m. Prahy.

1998 - Začala spolupracovat s Divadlem Ungelt, získala mj. Cenu Thálie.

2016 - Koncertuje, vydává CD, nově album Soul. Na příští rok oznámila konec kariéry, připravuje knihu pamětí. V televizi má pořad Chcete mě?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky