Vlastimil Harapes: Sport neuznávám, lidé si s ním strašně ubližují

Vlastimil Harapes
Vlastimil Harapes

Vlastimil Harapes (73) prozradil, jak mu tělo opotřeboval balet, zda by ještě dokázal profesionální baletní skok a také přiznal, proč nemá rád vrcholový sport.

Zvládl byste ještě pravý baletní skok?

Ne, dokážu se na to jenom dívat. (smích)

Sportujete?

Já sport moc neuznávám, myslím, že si tím lidi strašně ubližují, zvláště pak vrcholoví sportovci. Když sportují ti, kdo k tomu mají od přírody dispozice, tak to není tak hrozné jako u lidí, kteří všechno vydřou jen pílí, ale jejich tělo na to vlastně není stavěné. Pak to tělo hrozně trpí. Jako rekreační sport uznávám jenom chůzi a plavání.

Mají tanečníci také tak opotřebované tělo jako sportovci?

Každý tanečník to má jinak. Bývalá kolegyně, které je dnes přes osmdesát, běhá jako srnka. Stejně jako dvaadevadesátiletá ruská tanečnice, s níž jsem se před časem potkal v Moskvě, a na schodech jsem jí nestačil. Ještě jedna historka se k tomuto setkání váže. Stáli jsme vedle sebe a já si všiml, že má rozvázaný střevíček. Klekl jsem si a zavázal jí ho. A ona na to: „Ach, já jsem Popelka a vy můj princ.“ To bylo roztomilý, když vezmete v úvahu náš věk. (smích)

Děsí vás váš věk?

Děsí, to číslo je strašný, příšerný, hrozně rychle to uteklo. Nevím, jestli čas tak rychle utíká jenom nám u divadla, kde žijeme od premiéry k premiéře, od představení k představení, ale je to příšerná rychlost.

Čím si vysvětlujete, že se zatím neobjevil žádný váš nástupce, který by byl také tak oblíbený a známý?

Já jsem měl to štěstí, že jsem byl tzv. dobře narostlý, což je zásluha mých rodičů, a asi jsem dobře vypadal, když mě vzali do filmu. A právě film v tom hraje klíčovou roli. Podívejte se, kolik je operních nebo baletních umělců, a nikdo o nich neví. Znají je jen ti, co chodí do divadla. Mně pomohlo právě to, že mě lidé viděli ve filmu, ještě navíc v tak populárních kusech, jako Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku nebo Panna a netvor. Díky tomu, že mě lidé znali z televize a filmu, přišli se na mě podívat i do divadla. Dostával jsem tehdy hodně dopisů, kde mi diváci psali, že díky mně objevili nový svět - balet. Moje filmové angažmá tedy pomohlo tomuto žánru a za to jsem rád.

Jste uměleckým šéfem na Mezinárodní konzervatoři Praha, která ale nemá baletní obor. Co tam tedy máte na starosti?

Nevychováváme sice profesionální tanečníky, ale taneční a pohybový obor tam je, protože i činoherci a zpěváci by měli umět tančit. Ke všem divadelním oborům je pohyb potřeba.

Jak se vašim absolventům daří se uplatnit?

Já myslím, že dobře. Nedávno jsme se byli podívat na muzikálu Kočky v Plzni, kde účinkují někteří naši absolventi, a byli jsme rádi, že se jim to povedlo. Jsme nejmladší konzervatoř u nás, takže se teprve ukáže, jak budou naši studenti úspěšní.

Co svým studentům radíte, aby dokázali podobně jako vy uspět v showbyznysu?

Když jsme rozdávali na konci roku vysvědčení, měl jsem k maturantům proslov. Říkal jsem jim, že maturita je sice zkouška zralosti, ale oni musí zrát pořád, neměli by sami se sebou být příliš spokojení, měli by chtít být lepší a lepší. Chtěl jsem, aby si uvědomili, že to, že mají na něco papír, není konečná, ale naopak závazek k tomu, aby se dále učili. Absolventům, kteří budou své obory i vyučovat, jsem navíc říkal, že jejich přístup je zásadní, že to oni budou studenty ovlivňovat. Já jsem například chtěl v deseti letech hrát na housle, ale pan učitel byl tak přísný, že jsem za celý rok nehrál žádnou písničku, jen samé stupnice, a housle mi znechutil. Takový přístup je samozřejmě špatně, i když pro mě Už v 10 letech začal tančit to nakonec dopadlo dobře, protože místo do houslí jsem začal chodit na klavír, k němuž byla i rytmika, a tam mamince řekli, že mám pohybové nadání, aby mě dala na konzervatoř. A tak to pro mě všechno začalo.

Studentům radíte, aby nebyli nikdy spokojení. Nastala někdy ve vaší kariéře chvíle, kdy jste spokojený byl?

Za těch dvaadvacet let, co jsem aktivně tančil, bych napočítal možná tak deset představení, s nimiž jsem byl spokojený po všech stránkách. Myslím, že by to tak mělo být, že by člověk neměl usnout na vavřínech. Znám kolegy, kteří jdou z představení a říkají, jak to bylo senzační, jak to tam vystřihli, ale já sám si nepamatuju, že bych si tohle někdy říkal.

Chodíte na balet jako divák?

Chodím. Jezdím dokonce až do Bratislavy, do Košic… Ovšem nezajímá mě jen balet, ale všechny divadelní obory, takže pravidelně chodím, jak do Národního divadla, tak do Městských divadel. Teď jsem například viděl činoherní premiéry Evžena Oněgina nebo Strýčka Váňu.

Co byste si chtěl ještě zahrát?

Víte, já jsem fatalista a věřím, že to, co má přijít, přijde. Já jsem si v životě neřekl o roli. Nedávno jsem dostal knížku, kterou o svém životě napsal režisér Juraj Herz, a on tam píše, že si přál, aby roli ve filmu Den pro mou lásku hrál s Martou Vančurovou Jiří Bartoška. Ten ale nemohl, protože měl v daném termínu jinou práci. Asistentka prý tehdy Herzovi řekla, ať se zajde do Národního divadla podívat na mě, že bych se na tu roli hodil. A on říkal: „A co tam hraje?“ Ona na to, že nehraju, ale tančím. Herz na to reagoval slovy, že v tom případě se na mě podívat nepůjde, protože nechce, abych ve filmu tančil, ale hrál, a ať přijdu na schůzku. Seděl tam tehdy s kameramanem, kterému prý při mém příchodu řekl, že jestli budu hrát tak dobře, jako vypadám, tak mě bere. Prostě to tak asi mělo být.

A jak jste získal roli v legendární komedii Jak vytrhnout velrybě stoličku?

Marie Poledňáková za mnou přišla s tím, jestli bych nemohl dělat poradce herci, který bude hrát šéfa baletu, aby to bylo autentické, všechny ty pohyby a povely. Říkal jsem, že to samozřejmě není problém. A ona za týden přišla s tím, že co bych komu radil, že si to mám rovnou zahrát sám. A bylo to.

K divadelnímu hraní jste se také dostal náhodou?

To bylo v době, kdy jsem na rok musel přestat tančit. Měl jsem tzv. pozvolnou zlomeninu holenních kostí, která vzniká z přetížení. Zároveň jsem si způsobil i druhé zranění, když jsem hrál prince se skotským Královským baletem. Nastydl mi sedací nerv, půl zadku jsem necítil a levou nohu jsem za sebou doslova táhl. A právě tehdy za mnou přišel Jan Kačer s tím, že zakládají divadelní spolek Bouře a jako první budou hrát právě Shakespearovu Bouři.

Pan Adamíra měl hrát Prospera a já Ariela, že prý na to mám figuru. Já mu na to říkal, že jsem činohru nikdy nedělal, navíc neumím ani divadelně mluvit a ve filmech mě vždycky dabují. Ani to ho ale neodradilo a poslal mě za paní Libuší Havelkovou, že mi dá pár lekcí jevištní mluvy. Když jsem za ní přišel a táhl za sebou tu chromou nohu, tak jsem se jí omlouval s tím, že to je asi špatnej nápad začínat s divadlem, když jsem takhle vyřízenej, ale ona na to: „Kdepak, to je výborný nápad, my takového herce nemáme.“ A já: „Tak kulhavého?“ A ona, že tak ztepilého! (smích) Tahle ztepilost byla ovšem minus při natáčení filmu Operace mé dcery. V posledním dramatickém záběru, kdy dceru vezou na operační sál a ona si mě přeje vidět, jsem vběhl do záběru a ani jsem nestihl nic říct, když to režisér zastavil a vztekle volal: „Vlastimile, zase jste byl ztepilý!“

Takový ztepilý herec musel mít asi hodně fanynek…

Spoustu. Jednou mi někdo poradil, abych na dopisy fanynek neodpovídal, že bych se z toho zbláznil, ale abych určitě posílal fotky, což jsem tedy poctivě dělal. V roce 1981 mi napsaly dvě sestry, že měly tak velkou radost z poslaných fotek, že si jedna z nich nevšimla, že jde do silnice. „Než jsem na ni stačila zavolat, bylo již pozdě,“ psalo se v dopise. „Sestra má otřes mozku a zlomenou klíční kost, ale aspoň že to tak dopadlo. Dnes jsem za ní přišla do nemocnice, dala si vaši fotografii  na noční stolek a řekla, že je to škoda, že tu nejste taky. Ale já se jí nedivím, má přece otřes mozku.“ To je nezapomenutelný dopis, rád ho čtu na různých setkáních a vždycky se všichni smějí. Dneska je těm sestrám o čtyřicet víc, nejspíš jsou to už babičky.

Co byste sám sobě do dalších let přál?

Já vím, že je to takové klišé, ale přál bych si, abych umřel zdravej!

TAK ŠEL ČAS

1946 - Narodil se 24. července v Droužkovicích.

1964 - Poprvé se objevil před kamerou v malé roličce v muzikálu Starci na chmelu.

1965 - Ukončil studium na pražské Taneční konzervatoři.

1966 - Získal angažmá v baletním souboru Národního divadla.

1971 - Stal se sólistou Národního divadla.

1976 - Po boku Marty Vančurové si zahrál ve filmu Den pro mou lásku. Byla to zásadní role v jeho filmové kariéře.

1990 - Stal se choreografem a ředitelem baletního souboru Národního divadla. V této funkci byl do roku 2003.

2011 - Získal cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru balet.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky