Jednoznačným příkladem takové osobnosti je zpěvák a hudebník Vladimír Mišík. Neúnavný bigbítový harcovník, na jehož koncertech napříč republikou se prolínají už tři generace posluchačů a fanoušků inteligentní a přitom přirozené muziky.
Zní to možná neuvěřitelně, ale den narozenin Vladimíra Mišíka byl po dlouhá léta slaven po celé republice jako velmi okázalý a bujarý svátek. Výlohy obchodů byly plné plakátů s pastelově vybarvenými karafiáty, jásalo se na podnikových večírcích i v pracovních kolektivech.
Vladimír Mišík se totiž narodil 8. března, tedy na široce oblíbený Mezinárodní den žen. Stalo se tak v roce 1947. Syn amerického vojáka, kterého s výjimkou pár fotografií nikdy nepoznal, a slovenské zdravotní sestry, byl od prvopočátku úzce spjat s rodnou Letnou a téhle pražské čtvrti zůstal a zůstává věrný dodnes.
ZLATÁ ŠEDESÁTÁ
Už od nejútlejšího dětství se Vladimír dostával do pozice výjimečnosti či vyčleněnosti. Opravdické jeansy a námořnická trička, do kterých ho máma-samoživitelka oblékala díky svému zaměstnání na americkém velvyslanectví, byly pochopitelně terčem závisti kamarádů, obdivu spolužaček, ale i nepřízně učitelského sboru. Problematický kádrový profil zabránil případnému studiu, a tak se Vladimír Mišík vyučil truhlářem. Svou profesi sice neprovozoval dlouho, ale jak sám přiznává, do prvních kapel byl mnohdy přijímán ne jako nadaný hudebník, ale jako kluk, co by dokázal vyrobit kýžené reprobedny.
Ovšem byl to právě bigbítový uragán probudivších se 60. let, kdo nasměroval natrvalo život bohémského mladíka z Letné. Po prvních formacích, jako Komety a Matadors, a ročním působení v Orchestru Karla Duby stál v roce 1968 u zrodu jedné z nejzásadnějších legend českého rocku, skupiny Blue Effect. Její singlový hit Slunečný hrob dodnes neopustil český rozhlasový éter. Mimochodem, autor narychlo sepsaného textu Jiří Smetana, otec moderátorky a v současnosti i zpěvačky Emmy Smetana, se posléze v emigraci prosadil jako mimořádně talentovaný promotér. Do značné míry právě jemu vděčí slavní Police za příchod na francouzskou scénu a v 90. letech pak stál za velkým mezinárodním úspěchem české romské zpěvačky Věry Bílé. Ale zpět k Vladimíru Mišíkovi. Jeho rozchod s Blue Effectem v roce 1970 nebyl zrovna sametový a dobový hudební tisk měl věru o čem psát. Dnes už na to hlavní aktéři Vladimír Mišík a Radim Hladík vzpomínají na společných koncertech s úsměvem.
ČAS JAKO KUŘE V HODINKÁCH
V roce 1972 vychází jedno z vůbec nejpodstatnějších alb české rockové muziky, deska skupiny Flamengo Kuře v hodinkách. Vychází paradoxně až po rozpadu kapely, nicméně je dalším důležitým milníkem v dráze Vladimíra Mišíka. Celé koncepční album otextoval básník Josef Kainar a dle Mišíkových vzpomínek v podstatě bez jakýchkoli dodatečných úprav a škrtů.
Rok 1976 je pak rokem, kdy se otevírá sólová kariéra Vladimíra Mišíka. Vychází první deska za doprovodu kapely, která se do budoucna mnohokrát promění, ale bude si říkat Etc… Písničky, jako Stříhali dohola malého chlapečka, Obelisk, Jednohubky či Proč ta růže uvadá, už za čtyři desítky let v pravém slova smyslu zlidověly.
Vladimír Mišík při volbě prezidenta se svým synem Adamem a panem Drahošem.
Deska ovšem naznačila i to, co bude pro Mišíka do budoucna charakteristické – tedy kvalitní hudba na pomezí folku a rocku s využitím textů jak vlastních, tak od výrazných písničkářských osobností stejné generace, a v neposlední řadě zhudebňování poezie Václava Hraběte, Josefa Kainara a mnoha dalších. Právě zhudebněná Hrabětova Variace na renesanční téma z druhého alba Etc… 2 (1980) se stala doposud největším a trvalým hitem Vladimíra Mišíka. Právě ona zazněla i před takřka milionovým davem na Letenské pláni v listopadu 1989 a, jak říká publicista a Mišíkův životopisec Ondřej Bezr, „dokázala, že revoluční písnička může být od začátku do konce o lásce, a přesto funguje, jen záleží na tom, kdo ji zpívá“.
Ovšem byla to politika, co zkomplikovalo a na počátku osmé dekády takřka zastavilo Mišíkovu uměleckou dráhu.
AŽ DO ÚPLNÉHO ZAPOMNĚNÍ
Právě tak zněl verdikt, který měl vymazat z povědomí československé veřejnosti jméno Vladimír Mišík po jeho zákazu v roce 1982. Zpěvák sám odříznutý od svého publika a od své práce upadal do marasmu a beznaděje. Existenčně ještě z počátku zajištěn z prodeje úspěšných alb, bez vyhlídek do budoucna se utápěl ve svých problémech. Zpěvákovi věrní však nezapomínali. Legendárním se stal stále obnovovaný nápis na pražských Dopravních podnicích: Nechte zpívat Mišíka! Drobní pořadatelé mnohdy s pomocí razítka místních organizací SSM pořádali polooficiální recitály a hudba žila dál.
V polovině osmé dekády postupně nesmyslný zákaz odezněl, Vladimír Mišík se vrátil na pódia i do studií. Tehdy načas stanul po jeho boku v řadách Etc… i další bard Petr Skoumal. Pak přišla už zmiňovaná Letenská pláň a v létě 1990 legendární první tuzemský koncert Rolling Stones. Hostování Mišíkových Etc… osobně schválil Mick Jagger a Vladimír Mišík byl z celé té události tak nervózní, že si z domova na Strahov omylem odvezl jen prázdný kufr bez kytary. Převratná doba přivedla záhy poté zpěváka i do lavic České národní rady. Jako osobnost s výrazným morálním kreditem se ujal úkolu, který po pravdě řečeno nebyl právě stvořen pro svobodomyslného bigbíťáka z Letné.
Na rozdíl od řady svých hudebních kolegů ovšem po skončení mandátu definitivně opustil svět politiky a vrátil se natrvalo do světa svého, světa hudby. Výjimkou se stalo jen krátké působení v obvodním zastupitelstvu. Kde jinde, než na rodné Letné.