Chantal Poullain (63): Nemám se za co stydět, lásku lze najít i po ablaci prsu

Chatnal Poullain
Chatnal Poullain

Herečka Chantal Poullain (63) dostala hned několik talentů do zásoby. Chcete s ní mluvit o divadle – není problém, o malířství a sochařině – prosím, o šansonech – proč ne! V rozhovoru probereme všechny a navíc se i trochu ponořila do vzpomínek…

Nejde vám trochu na nervy, že vás nejvíc proslavil slogan „neumí čééésky“?

Už jsem si zvykla. Samozřejmě vím, že kdybych chodila na kurzy, určitě bych mluvila líp, ale diváci po mně, myslím, chtějí hlavně pocity, osudy… Čeština je krásný jazyk, ovšem pekelně těžký. Musím přiznat, že doma mám francouzský ostrov, všechno je francouzské: literatura, počítač, mobil. Potřebuju svůj jazyk. Jednou mi režisér Láďa Smoček řekl: „Možná neumíš dobře česky, ale češtinu vnímáš a cítíš ji.“

A na jevišti?

Když hraju divadlo, mám samozřejmě text, který se dopředu učím. Se svým silným přízvukem nemůžu hrát, jak říkávám, Mařenku z Vizovic. A Jiří Schmitzer, můj dlouholetý jevištní partner, zase rád říkává, že dokonalost je pro blbce.

Pamatuju si dobu, kdy vás kamarádi neoslovovali „Jak se máš, Chantal?“, ale „Jak se máš, královno?“

Ano, ještě to slyším. Bolek napsal geniální hru, Šaška a královnu jsme hráli víc než tisíckrát po celé zeměkouli, všude diváky nadchla a oslovila. V Čechách působila, kdysi za totality, velice silně. A její myšlenky jsou neměnné – reprezentovala jsem jako cizinka zničující despotismus, moc a manipulaci. To všechno zůstalo nadčasově symbolické. Film Věry Chytilové pak vidělo hodně mladých lidí.

Kdy jste ho naposledy viděla vy?

Já se na sebe nekoukám. Mám s tím problém, jsem k sobě moc kritická. Divadelní představení pro mě skončit nemůže, pořád jde dopředu, i když mám odehraných třeba 400 repríz, tak si říkám, že tohle musím příště udělat líp… Film mi to nedovolí, žije dál, ale jako uzavřený, hotový příběh, nemůžu si ho „dopracovat“. Takže je to asi 20 let, co jsem Šaška a královnu viděla.

A kdy jste naposledy viděla Bolka?

To určitě tak dlouho není! (směje se) Vídáme se pravidelně, spolupracuji v Brně s Bolkovým divadlem, uvádím tam i svůj večer šansonů. Plánujeme i nějaký společný autorský projekt. Toužím po tom, Bolek se nevyjádřil odmítavě.

Jak berete, když něco naplánovaného nevyjde?

Jsem člověk, který je přesvědčený, že co má být, se stane. Ať už je to pozitivní, nebo negativní, ať mi někdo ublíží, nebo udělá radost, všechno má svůj důvod, celý život je osud. Dnes už vím, že můžu každému konci životní etapy poděkovat, i když jsem ho třeba nečekala, protože mě dovedl zase jinam, na začátek něčeho nového.

Chantal Poullain.

Když už mluvíme o filmu, jak jste si rozuměla s Věrou Chytilovou, točila jste s ní několikrát…

Na začátku jsem se jí bála, každý říkal, že je těžké s ní pracovat. Ale byla citlivá, strašně mi pomáhala, když viděla, že jsem úplně ztracená, řekla jen „Prrrosím tě…“, se svým proslulým „r“, objala mě, vlastně mě chránila přede mnou samotnou. Ten rok, co zemřela, jsme spolu strávily ještě jedno celé odpoledne. Věra bojovala o své umění, byla neústupná maximalistka, pořád jako režisérka ve střehu, jako by měla pocit, že jí někdo práci chce zkazit. Když začali s Bolkem psát Kurvahošigutntag, dojímala mě, ale byla s ní i velká sranda. Patřila k mým velmi blízkým.

Stiháte pravidelnou návštěvu Francie?

Stihám, občas bohužel jen krátkou, když je hodně práce. Snažím se, abych navštívila všechny příbuzné, rodina už totiž začala skřípat zuby a vyčítat mi, že na ně nemám čas. Musím ovšem říct, že ty návštěvy dokážou člověka pěkně unavit. Nebývám ani pět minut sama, neustále musím vyprávět a dokonce si i na dovolené nařizovat budíka! Ale byla to velká radost.

A koho vlastně navštěvujete, kromě maminky?

Sestru, neteř, tety, bratry. Maminka žije v Ženevě, v bytě u svého ateliéru, kterého se nehodlá vzdát, sestra bydlí kousek od ní, už ve Francii, jinak jsou všichni na jihu. Jsme velká rodina.

Rodiče se rozvedli, tatínek měl novou ženu, ale pak se nějak dali s maminkou zase dohromady?

Nedali se dohromady. Ale zůstávaly jsme se sestrami všechny letní měsíce s tátou. Trávili jsme je pohromadě, u stolu seděla maminka, druhá tátova partnerka a sedm dětí. Maminka byla úžasná, především dbala na to, abychom měli otce, protože pro ni byla rodina vždycky důležitá. Miko, tátova druhá partnerka, mimochodem mámina nejlepší kamarádka, od táty nakonec odešla, protože on zdaleka nebyl jednoduchý člověk, takový patriarcha, geniální, úžasný, ale musím přiznat, na stará kolena občas nesnesitelný. Při jedné maminčině návštěvě ji požádal podruhé o ruku. Když mi to oznámila, dojalo mě to, ale řekla jsem s úsměvem: „Maminko, nedělej to!“ Nicméně jejich vztah vydržel celý život, když se rozváděli, brečeli, drželi se za ruce, ale věděli, že nemůžou žít spolu. Jsou pro mě důkazem, že když je láska silná, nikdy nezmizí.

Chantal se synem Vladimírem

V čem jsou si Češi a Francouzi blízcí?

Hlavně kulturou. Vzpomínám si, že když jsem přišla do Československa, tak mě tehdy, v době komunismu, síla umění úplně hladila duši. Všichni, divadelníci, sochaři, filmaři, spisovatelé, byli pro mě obrovskou inspirací. Poznala jsem i hodně umělců, kteří nemohli vystavovat, vydávat knížky, cenzuru v divadle těsně před premiérou. Ale myslím si, že kdekoli na světě, když je zákaz, okupace, despotismus, je kultura o to mocnější. Jsem ráda, že už jsme za tím, ale ten čas před revolucí mě moc poučil.

Jak vás ovlivnilo, že jste vyrůstala mezi kumštýři?

Moje sestra Beatrice je sochařka, moje máma malířka, otec byl malíř, sochař, vynálezce, architekt, postavil celý dům od základů, i radiátory byly sochy! Multikreativní člověk, schopný tvořit z kamene, ze dřeva, ze všeho. Celá rodina mě ovlivnila talentem, svobodným uvažováním, ale jako mladá dívka jsem nechtěla žít v uměleckém světě, protože jsem měla strach z té nejistoty, závislosti na zakázkách. Nakonec se ale stejně mým osudem stalo divadlo. Někdy mívám pocit, že mám rozmačkaný mozek, a pak potřebuju malovat, sochařit – miluju práci rukama. Když držím štětec, nebo mám v ruce hlínu, nepřemýšlím, jsem absolutně volná. V tom momentě si uvědomuju, že život je příliš krátký a každý by si měl dopřát možnost vnitřní svobody.

Měla jste i krizové období, nemoc, o které nikdo nevěděl, jen nejbližší. Proč jste potom svou diagnózu zveřejnila?

To je jednoduché. Když jsem onemocněla, potřebovala jsem se tím probojovat sama, nechtěla jsem, aby se o mně začalo psát, byl to můj boj. Osobní a intimní. Když mě potká těžký okamžik, samozřejmě mě na nějakou dobu zaskočí, zdrtí, ale pak se postavím protivníkovi tváří v tvář: „To nevyhraješ!“ Když jsem ten zápas skončila, měla po operaci a po následné léčbě, tak už jsem chtěla předat své prožitky a zkušenosti.

Jaké?

Že nejdůležitější je prevence. Zachytit nemoc včas, pak se může vyléčit. Ale když se čeká moc dlouho… Kdybych já ještě nějakou dobu čekala, možná by bylo po mně, nějaký anděl už by si mě odnesl. Moje sestra Patricie zemřela na stejnou diagnózu, protože přišla pozdě, odmítla ablaci prsu, hledala alternativní léčbu. Když probíhá kampaň proti rakovině prsu, mluvím o tom. Nemám se za co stydět. Spousta žen se stydí, je to citlivé téma. Já vždycky říkám – dobře, ale kdo tě má rád, bude tě milovat s prsy i bez prsou. V dnešní době navíc existuje dokonalá rekonstrukční chirurgie. Pro mě je důležité, abych to, co prožívám, využila na něco pozitivního. Máme v sobě víc sil, než si myslíme.

Máte někdy obavu, že se ten strašák vrátí?

Chtěla jsem vědět všechno a moje lékařka Mirka Skovajsová byla úžasná, stejně jako můj operatér, pan primář MUDr. Václav Pecha. Seznámili mě se vším, na co jsem se ptala. Cítila jsem se s nimi dobře a v bezpečí, pacient se musí cítit v bezpečí, to je hlavní role lékaře. Také na jejich radu na žádného strašáka nemyslím. Člověk musí žít, musí se radovat, mít pocit, že to, co dělá, má smysl. Strach nás táhne dolů.

Jste hodně nezávislá žena?

Jediná věc, která mi diriguje život, je láska.

Když se díváte na syna Vladimíra, sledujete jeho hereckou kariéru víc očima profesionálky, nebo mámy?

Na prvním místě jsem máma. Ale je pravda, že jsem i kritická. Kdybych Vladimírovi nevěřila, řeknu mu, ať se na herectví vykašle, že na to nemá, protože pro mě by bylo horší vidět, jak si myslí, že je dobrý – a nebyl by. Snažím se ho tlačit dál, mluví anglicky, francouzsky, pobízím ho, ať zkusí pracovat i v zahraničí. Vždycky odpoví: „Jsem tady, je mi tu dobře, uvidíme.“ Je Čech jak poleno.

Jak se máte, královno, když slavíte narozeniny?

Mě nezajímá číslo. Nikdy. Pro mě je podstatné, že mám chuť do nových věci. Člověk stárne, když přestane pracovat, a to mi nehrozí, i v den svých narozenin jsem měla práci. Ovšem, když mě všichni „litovali“, že v šedesáti a dál už není co slavit, tak jsem se rozhodla teprve udělat mejdan!

TAK ŠEL ČAS

1956 - Narodila se 17. srpna v Marseille do umělecké rodiny.

1978 - Na festivalu v Ženevě se poznala s Bolkem Polívkou a místo studií v New Yorku s ním odjela do Československa.

1989 - Manželům Polívkovým se narodil syn Vladimír.

1993 - Vznikla nadace Archa Chantal s cílem „postavit dětský svět v nemocnicích“. (www.archa-chantal.cz)

2005 - Po rozvodu se i se synem přestěhovala z Brna do Prahy.

2012 - Vychází její úspěšný životopisný esej Život na laně, na pultech je nyní i audiokniha, kterou sama namluvila.

2016 - Pro její Nadaci vznikl už šestý kalendář Proměny. Se spoluautorkou Michaelou Zindelovou připravuje další knihu. Koncertuje s pořadem Chansons, dokončila nové CD. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky