Iva Hüttnerová: Přemýšlím, kdo si zaslouží dědictví, které po mně zůstane

Iva Hüttnerová
Iva Hüttnerová

S herečkou a malířkou Ivou Hüttnerovou (70) jsme si povídali uprostřed její krásné zahrady.

Mám pocit, že jeden čas jste dokonce byla brána víc jako malířka než herečka. Nebo se mýlím?

To je pravda. Takové pracovní přelivy mě provázejí celý život. Pár let jsem také dělala jenom televizi, pořad Domácí štěstí na ČT1, kdy jsem kvůli náročné přípravě přestala hrát divadlo. Když jsem skončila s televizí, tak jsem zase hodně malovala a divadlo skoro nedělala. V každé životní etapě jedna profese převládala.

V jaké etapě jste teď?

Teď hodně točím, hraju divadlo, jezdím na zájezdy s představením a snažím se i malovat. Musím přiznat, že všechno takhle dohromady je někdy docela náročné. Ale jak říká jeden můj kolega, člověk buď leží, nebo běží. Buď máte všeho moc, nebo není do čeho píchnout. Já mám teď příjemné období, že je všeho moc, ale nemám odvahu práci odmítat, protože vím, že obecně je jí málo, a považuji za štěstí, že mi ji někdo nabízí. Snažím se všechno stíhat, k tomu mám rodinu, psa, zahradu a další koníčky. Ale myslím, že mi to vlastně dodává energii. Kdybych se zastavila, asi bych začala stárnout daleko rychleji.

Když jedete na zájezd, berete si s sebou malířskou výbavu?

Ne, to nejde. Na zájezd si beru knížku, ke které se doma dostanu zřídka. Spíš se snažím dívat kolem sebe a přemýšlet, co bych ještě mohla namalovat. Dělám si jakousi inspirační databázi.

Malujete i tady na zahradě?

Na zahradě nejde malovat, protože mi do barev lítají mouchy a navíc, a to je daleko vážnější důvod, jakmile zvednu od obrázku oči, vidím něco, co je třeba ustřihnout, přesadit, udělat, a to mě rozptyluje. Doma se umím soustředit mnohem víc. Udělala jsem tu pár pokusů, ale holt nejsem „plenérový malíř“, jak se říká.

Máte opravdu krásnou zahradu. To je vaše dílo?

Je to dílo moje a mého muže a všechno vzniklo vlastně metodou pokus – omyl. Já třeba kytku i třikrát přesadím, než najdu místo, kde se jí daří a kde jí to sluší. Je ale pravda, že teď už to tak často nedělám. Během let se přece jen poučíte a už víte, že třeba hortenzii nesvědčí sluníčko. Jedno z největších umění zahradničení je právě správné umístění rostlin. Na to si ale každý musí přijít sám, musí se to vychytat. Základní poučka je, že nic se nemá uspěchat. To platí jak u zahradničení, tak u malování, vlastně u všeho. Když maluju obrázek, tak také musím trpělivě čekat, aby mi uschnuly jednotlivé barvy. Existuje sice nějaký urychlovač schnutí, ale to je na nic, tím člověk nic nezíská a na výsledku se to negativně podepíše.

Jaký máte vztah ke svým prvním obrázkům?

Něžný – právě proto, že byly první. Když se na ně teď dívám, je znát, že jsem se za ta léta zdokonalila v technice, na druhou stranu mají své kouzlo nešikovnosti, které se během let chtě nechtě zbavíte. Zajímavé na nich také je, jak jsem teprve postupně přicházela na to, co chci malovat a jak.

Iva Hüttnerová

Existuje nějaký obrázek, který si schováváte sama pro sebe a nikomu byste ho nedala?

Pár takových mám, několik z nich je právě z toho prvního období mého malování. Mám třeba schovaný obrázek, díky němuž jsem přišla na to, jak chci vlastně malovat. Je na něm moje babička v kuchyni, kredenc, židle… Tehdy jsem pochopila, že právě tohle mě na malování těší, ta vzpomínka, která se díky obrázku vrátí. Čím jsem starší, tím víc se jich nerada zbavuji. Málokdy se mi totiž podaří namalovat něco úplně stejně. Stačí málo, a obrázek má najednou jiného ducha, jinou atmosféru, takže si raději všechny ty srdeční záležitosti schovávám.

Býváte se svým dílem někdy nespokojená?

Samozřejmě. U malování je ale výhoda, že když se obrázek nepovede, tak ho strčíte někam za skříň nebo přemalujete. Ale hrajete-li roli, která vám nesedí, a vy to cítíte, tak se nedá nic dělat, a před lidi stejně musíte. V tom je malování daleko svobodnější.

Televizní pořad Domácí štěstí byl velmi oblíbený…

Točil se téměř sedm let a byla to asi nejzajímavější práce, kterou jsem kdy dělala. Setkaly se v ní všechny mé zájmy a koníčky. A setkávala jsem se s úžasnými lidmi, kteří ty staré časy zažili a uměli o tom povídat. Je smutné, že velká většina mých vzácných hostů už během posledních let odešla. Ráda vzpomínám třeba na Zitu Kabátovou, Adolfa Branalda, Lubomíra Lipského, Stellu Zázvorkovou a další a další…

Proč tedy pořad skončil?

Vlastně ani nevím… Myslím si, že nic podobného tu není. Domácí štěstí mělo svůj okruh diváků a možná by si je našlo i dnes. Je ale pravda, že na dnešní dobu by byl ten pořad asi moc pomalý nebo laskavý. A slovo laskavost se dneska moc nenosí…

Mezi vaše vášně patří staré věci. Chodíte ještě po vetešnictvích a nakupujete další?

Moje sbírka dosáhla obrovských rozměrů. Její část je vystavena ve skanzenu v Přerově nad Labem, kde mám krásnou velkou místnost. Samozřejmě, není to zdaleka všechno, mám toho ještě asi 15 beden. Musela jsem se sbíráním přestat, protože už to nebylo kam dávat. A také vzhledem k věku začínám řešit, co s tím udělám, protože je škoda to mít v krabicích na půdě. Že by v tom moje děti pokračovaly, nehrozí. Ale přesto, když vidím něco výjimečného a okouzlujícího, neodolám a zase si to přinesu domů.

A nechcete zbylé krabice věnovat nějakému muzeu?

Hledám někoho, kdo by si to zasloužil. (smích) Přece jen jsem to sbírala nějakých 40 let, tak přemýšlím, komu a jak to věnovat.

I tady na zahradě máte spoustu starých věcí. Většina je modrých, modré nádoby na květiny, modré židle…

Modrou mám moc ráda, všechny její odstíny. Mám ráda starosvětský styl, který tu kolem mě všude je. Teď je módní trend spíše minimalismus. Čím méně věcí člověk má, tím se cítí líp a svobodněji. A také se samozřejmě snáz uklízí... Jenže já už si život bez těch milovaných zbytečností neumím představit. Ráda se na ně dívám, ráda se jich dotýkám. A v tom „minimalismu“ bych byla celá nesvá. Tak už na tom nebudu nic měnit.

TAK ŠEL ČAS

1948 - Narodila se 17. prosince.

1970 - Poprvé se vdala za divadelního režiséra Ivana Rajmonta, s nímž má syna Matouše. Z druhého manželství s Petrem Mändlem má dceru Kláru.

1974 - V Karlových Varech měla svou první výstavu obrázků.

1984 - Zahrála si jednu ze svých nejvýraznějších filmových rolí ve snímku Co je vám, doktore?

1985 - Stala se členkou Divadla S. K. Neumanna resp. Divadla pod Palmovkou.

2000 - Začala uvádět úspěšný televizní pořad Domácí štěstí.

2008 - V seriálu Ordinace v růžové zahradě 2 se objevila v roli Jolany Lepařové.

2016 - Natáčí seriál televize Prima Jetelín. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky