Jsem blondýna a dělám v bulváru. Denně klopýtám na jehlách do redakce, abych se smečkou dalších krvelačných hyen vymyslela novou boudu na naše celebrity. Dneska pár slov o (ne)oblíbeném kuchaři.
Drsný pan šéf
Šéfa, jako je on, by chtěl asi málokdo. V televizi je nafoukaný, protivný a vulgární. Stačí si vzpomenout na pár jeho hlášek z pořadu Ano, šéfe! a z osobního setkání jde strach. Naštěstí domluvit si ho poměrně dost dlouho trvá, a tak se člověk může připravit na všechno. Realita se ale od očekávání přece jen liší. Zdeněk Pohlreich totiž rozhodně není ani sprostý (nepadlo jediné slovo, které by v televizi museli „vypípat“), a ani protivný. Nafoukaný? Ano, to asi je! Ale přesto nepůsobí nepříjemně, možná proto, že na rozdíl od mnohých našich rádoby celebrit má být nafoukaný na co.
Zdeněk Pohlreich
Pořád v pohybu
Ze všeho nejvíc mi ale Zdeněk Pohlreich připadal rozlítaný a uhoněný. Prostě jako člověk, který si toho naložil na bedra až příliš mnoho. Setkání, které mělo trvat minimálně půl hodiny, zkrátil zhruba na polovinu. Šup šup fotky, šup šup pár otázek a letěl pryč. Možná z jedné ze svých restaurací do druhé, nebo na kurzy vaření, které vede, na natáčení… Nedávno jsem četla, jak se v jednom rozhovoru zamýšlel nad slavným britským kuchařem Gordonem Ramsayem (podle jeho pořadu Kitchen Nightmares se vlastně Ano, šéfe! točí). A řekl o něm: „Jeho práci svým způsobem obdivuju, ale myslím, že žije strašně rychle a že možná, chudák, brzo skončí ve cvokárně.“ Bohužel to vypadá, že tahle slova tak trochu platí i na pana Pohlreicha.