Kristýna Badinková Nováková: Dětství prožila v zemi, do které se pak bála vrátit

Kristýna Badinková Nováková
Kristýna Badinková Nováková

Herečkou se stala skoro náhodou. Nijak o tom nesnila, jen ji hraní začalo bavit. A správní režiséři se objevili na správném místě. Odstartovala filmy Výchova dívek v Čechách a Pelíšky. Kristýnu Fuitovou-Novákovou (36) prostě mají diváci v oblibě už hodně dlouho. A subtilní dvojnásobná maminka je znovu upoutala přesvědčivým výkonem v krimiseriálu Temný Kraj.

Co jste na venkovské policistce Nadě Hamplové našla zajímavého a vám osobně blízkého?

Zajímavá mi přišla kombinace, že je to na první pohled tichá voda, ale vlastně silná ženská. V profesi jí to myslí velmi dobře, spíš si neví rady se sebou. Vychovává sama syna, se svým tátou, který rád chodí do hospody. Nemá to jednoduché. Režisérka Jitka Bártů mi ji na začátku popsala jako poupátko, které se začne rozvíjet až ve finále, kdy Naďa konečně najde sílu, aby se vzbouřila proti minulosti a našla si svůj život. To bylo zajímavé i herecky, protože ta postava měla vývoj, žádná černobílá figurka.

A ta blízkost?

No tak já mám podobnou zkušenost, ne, že bych si to o sobě myslela, ale na lidi kolem působím spíš introvertně, uzavřeně, plaše, až když mě poznají víc, zjistí, že to tak není. Zjevem, drobnou postavou asi trochu klamu.

Vy jste si svou francouzskou křehkost vybudovala cíleně?

Ne, prostě jsem se taková narodila, hlavně na základce jsem měla mindrák, že jsem ve třídě nejmenší. Pak se to zlepšilo, centimetry mě přestaly zajímat, a po dvou dětech už takovéhle věci neřeším vůbec. Ale pravda je, že se snažím, podobně jako Francouzky, nepropadnout sladkému, což by se u mě mohlo snadno stát. Máme tu lásku v rodině. Maminka například peče vynikající koláče, starší sestra, na rozdíl ode mě, je úspěšná hospodyňka, takže jejich dobroty jsou nebezpečným lákadlem.

Už vám někdo řekl, že jste podobný typ jako herecká legenda Marlene Jobert?

Opravdu? Možná máme stejné pihy. (směje se)

No, a ona prožila dětství v Alžíru, vy v Egyptě. To musely být hodně silné vjemy pro malou holku…

Hodně se mi to teď vrací s Rozárkou, které bude v listopadu sedm, protože já jsem tam žila právě v tom věku, od pěti do deseti let. Spousta zážitků se mi vybavuje zpátky, ačkoli jsem si myslela, že už jsem na ně zapomněla. Jde o běžné věci, když v parku jede na kole, tak před sebou vidím, jaké to bylo tam, když se vypravíme na chalupu, uvědomím si, že jsme tenkrát z Káhiry jezdili na víkend na pláž k moři.

Tatínek byl diplomat?

Ne, byl odborník na zdravotnickou techniku, Češi tam zaváděli rentgeny a různá zdravotnická zařízení.

Láká vás znovu tam jet?

Láká, jenže teď mám obavy. Slíbila jsem dětem, že je jednou Egyptem provedu, je to krásná země, s atmosférou, kterou Evropan nejdřív trochu nechápe, ale pak začne ten hluk, chaos, věčné troubení aut brát normálně. Stejně jako žebráky na ulici, holčičky s vlásky, které nikdy nikdo nečesal.

A kde byly ve vaší rodině umělecké geny?

Žádné nebyly. Rodiče ani starší sestru žádná umělecká profese nelákala – prateta byla malířka, to je jediná rodinná stopa.

Příjmení Nováková je běžné, jste i dvě herečky. Pletli si vás někdy s jmenovkyní Sandrou?

Nepletli. Spíš se mě ptali na Adama, jejího bratra, jestli nejsme sourozenci. Ale o nás dvou mají diváci jasno.

Jak se z holčičky, která se navíc vrátila z ciziny, stala herečka?

Kamarádka, kterou jsem poznala na základce, mě přivedla na dramaťák. Pak z něho vznikl soubor Bílá síť a jednou jsme měli na Vyšehradě naše představení. Je to zvláštní, protože jsem se tam na Letní scénu Vyšehrad po bůhvíkolika letech vrátila, hrajeme tam se Studiem DVA. No, a tehdy se na nás přišel podívat režisér Petr Koliha a pozval mě na kamerovky na roli Agáty do filmu Výchova dívek v Čechách. Asi taky rozhodlo, že jsem měla určité podobné rysy s Aňou Geislerovou, která hrála moji sestru.

Agáta, pak Jindřiška v klasice Jana Hřebejka Pelíšky… Nemáte, ale někdy pocit, jako byste od Pelíšků natočila až Ordinaci?

Myslím, že jsou to takové vlny, které diváci zaznamenají. Mezi Pelíšky a Ordinací jsem točila další filmy, které ovšem nejsou tak hodně vidět, hrála jsem divadlo. No, a tou třetí vlnou je teď Temný Kraj. Ovšem Pelíšky zřejmě předčí všechno, lidé mě na ulici pořád oslovují „Jindřiško“.

To jste ráda, že jste se nezměnila, ne?

Prý jsem změnila jen účes. (směje se) Ale změna je, a to mi taky dělá radost, že od těch rozverných holek se dostávám k maminkám a komplikovanějším ženským postavám.

Docela brzy. Hrála jste maminku už v době, kdy jste děti neměla…

Ve filmu Kuky se vrací. Oficiálně jsem maminkou nebyla, ale Rozárku už jsem nosila v bříšku.

Pojďme k vašim dětem, určitě si zaslouží pozornost…

To ano, jsou taky moje hlavní životní parketa.

Co vám říká problém kariéra versus děti? Snad už ten mýtus trochu padl…

Ani nevím, proč se připisoval hlavně herečkám. Když teď Rozárka chodí do školy, uvědomuji si, že mě vidí určitě víc než děti těch maminek, které mají, jak se říká, pravidelnou pracovní dobu. Pokud točím, je to samozřejmě komplikovanější, ovšem mám výhodu, že o dcery pečuje moje maminka, stará se o ně samozřejmě taky jejich tatínek, nepotřebujeme žádnou chůvu, moje nepřítomnost se dá zvládnout bez stresu. A že se mateřství pere s kariérou, to si opravdu nemyslím. Svou práci mám ráda, je pro mě důležitá, ale nikdy jsem neměla pocit, že mi kvůli rodině něco v profesi uniká.

Nikdy?

Snad jen čerstvě po DAMU, hned následující rok jsem totiž otěhotněla. A to byl po tom svobodném životě na škole sakra rozdíl, když jsem se najednou ocitla doma s narozeným miminkem. Ale nehroutila jsem se, to ne.

A s druhou dcerou?

To jen k tomu zavedenému rytmu přidáte další. Ten druhý zápřah už vás prostě tolik nepřekvapuje.

Vždycky jste chtěla děti?

Od osmnácti. Opravdu jsem na ně vždycky myslela jako na něco, co mi v životě nesmí uniknout. Rozárka byla vysněná, moc jsme si ji přáli.

S manželem jste se rozešli, zvládli jste to bez velké pozornosti médií...

Ani teď to nebudu komentovat. Náš rozchod není nic tragického, samozřejmě čím jsou děti starší, tím víc změny vnímají, ale u nás se všechno srovnalo, dcery jsou v pohodě, což je pro mě nejdůležitější.

Platí u vás taky, že práce, jak se tvrdí, pomáhá?

Mám trošku dva světy, které se snažím propojovat, ale během těch dvou tří hodin v divadle opravdu zapomenu na to, co se děje venku. To znamená i na problémy, protože diváka nezajímá, jestli mi momentálně není na duši dobře. A víte, v čem je paradox? Řeklo mi to víc kolegů i kolegyň, že se hraje líp, když něco není v pořádku. Do role se pak úplně zavřu, schovám, ten kontakt s lidmi je intenzivnější a přebije ty původní trochu černé pocity. Takže ano, práce mi pomáhá.

Čím vás inspiruje úspěch, to, že vás lidé poznávají?

Popularitu moc neřeším. Úspěch potěší, když mi diváci řeknou, že věřili postavě, jak jsem ji zahrála, nebo známá věta z úst kolegů „bylo to dobrý“. A jestli mě inspiruje, to nevím, v každém případě mi třeba teď divácký úspěch Temného Kraje dodal další profesní sebevědomí.

Potřebujete chválit?

Já ano! Potřebuju pochválit, nepatřím k herečkám, které režisér drtí, a ony nic. To já se uzavřu do sebe a s nějakým vzájemným porozuměním je konec. Beru si věci osobně a přemýšlím o nich, v tom jsem docela velká řešitelka.

A umíte taky nepříjemnosti hodit za hlavu?

Už mi to jde líp než dřív. Je zase zásluha dětí, že jsem se naučila oddělit věci podstatné od těch, které mi sice na chvilku otráví život, ale pak zjistím, že se nad nimi dá klidně mávnout rukou. Protože si myslím, že mám v podstatě velké štěstí, když se můžu živit profesí, která mě baví, a navíc ji většinou dělat s lidmi, které mám ráda.

TAK ŠEL ČAS

1983 - Narodila se 24. dubna v Praze. Má starší sestru, dětství zčásti prožila v Egyptě.

1997 - Natočila svůj první film Výchova dívek v Čechách, o dva roky později pak legendární Pelíšky. Na Střední odborné škole specializační studovala cestovní ruch.

2009 - Absolvovala DAMU, po roce se jí narodila dcera Rozárie. V té době vytvořila mj. i postavu sestřičky Martiny v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Provdala se za režiséra Jaroslava Fuita, mají spolu ještě tříletou Mariannu. Vrátila se k natáčení i do divadla.

2017 - Hraje v inscenacích pražského Studia DVA a v Divadle Rubín. Televize Prima odvysílala velmi úspěšný seriál Temný kraj, v němž vytvořila hlavní ženskou postavu kriminalistky Nadi.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky