Když si ruský herec Konstantin Lavroněnko poprvé přečetl scénář k filmu Kajínek, vůbec prý netušil, že jde o film podle skutečné události. Tím spíš ho ani nenapadlo, že už za několik týdnů nato si bude přes mříže podávat ruku s hlavním aktérem těchto událostí, Jiřím Kajínkem, odsouzeným na doživotí za dvě vraždy a pokus o třetí. „To setkání pro mě bylo naprosto zásadní,“ vysvětluje Konstantin Lavroněnko. „Přímo jsem se přitom dusil pocity. A doteď mi dodává sílu každý den ráno se zvednout z postele. Vždy si uvědomím, že moje únava neznamená nic, oproti jeho životu. Že se mám strašně fajn. Vždycky, když na to myslím, tak mé srdce začíná tlouct úplně jinak.“

Dnes je skálopevně přesvědčen, že Kajínek, kterého si zahrál ve stejnojmenném filmu, sedí ve vězení nevinně. „ Lidský rozum a srdce velmi těžko chápe, jaké to je být zavřený celých patnáct let. Každý den, každý týden, každý měsíc a každý rok doufat a bojovat s tímhle světem,“ konstatuje.

Pomalý rozjezd

Konstantin Lavroněnko je dnes považován za mezinárodní hereckou hvězdu, sláva ho však potkala pozdě – až po čtyřicítce. O herectví přitom snil už od dětství a jakmile v rodném Rostově na Donu ukončil desátou třídu základní školy, vydal se k přijímacím zkouškám do prestižního moskevského hereckého učiliště Michaela Semjonoviče Ščepkina. Přijímací komise tehdy ocenila jeho odvahu, nicméně mu sdělila, že je pro proslulou školu ještě příliš mladý.

Lavroněnko se tedy vrátil domů a zapsal se na místní hereckou fakultu. A protože tam tehdy měli akutní nedostatek chlapců, zařadili ho rovnou do druhého ročníku; zatímco jeho spolužáci byli na brigádě v kolchozu, doučil se látku celého prvního roku. Vzápětí ale musel na vojnu; měl štěstí, protože se dostal do příjemného závětří v armádním souboru písní a tanců, kde působil jako konferenciér.

Po skončení vojenské služby vzal znovu útokem Moskvu, a tentokrát už to vyšlo: dostal se do horeckého studia legendárního MCHATu (Moskevského uměleckého akademického divadla).

Mlčící hvězda

Na mnoho příštích let se z něj stal zapřísáhlý divadelní herec. Na filmovou slávu ani nepomyslel. Neměl na to ostatně ani čas, protože v divadle trávil veškerý čas a projezdil s ním během 90. let celou Evropu.

Právě na divadelních prknech si ho nicméně povšiml režisér Andrej Zvjagincev. Legenda praví, že Lavroněnko ho svým charismatem upoutal v představení, ve kterém nedělal nic jiného, než že celou dobu mlčky seděl na židli. A když o několik let později Zvjagincev hledal představitele otce pro svůj film Návrat, vzpomněl si na Konstantina Lavroněnka. Chtěl mu svěřit roli otce, který se po dvanáctileté nepřítomnosti snaží znovu navázat vztah se svými dvěma syny během tajuplného rybářského výletu. Filmu se dostalo mimořádného ohlasu mezinárodní kritiky, na festivalu v Benátkách získal Zlatého lva a navíc cenu pro nejlepší režijní debut. Úspěch byl tak nečekaný, že režisér i představitel hlavní role si v Benátkách narychlo museli koupit vhodné obleky…

Lavroněnkova kariéra pak nabrala rychlé obrátky. Dostával nabídky na nejrůznější typy rolí, od účinkování v britském thrilleru Archangel s Danielem Craigem v hlavní roli až po ruský válečný seriál Likvidace. Andrej Zvjagincev ho obsadil také do svého následujícího filmu Izgnanije. Konstantin Lavroněnko v něm ztělesnil muže, který přinutí svou ženu k potratu v domnění, že dítě, které čeká, není jeho – a poté se musí vyrovnat s následky. Za svou roli si tentokrát odnesl cenu pro nejlepšího herce z festivalu v Cannes.

Tajuplný Lavroněnko

O svém soukromí toho Konstantin Lavroněnko mnoho neprozrazuje ani dnes, kdy se dostal do centra pozornosti (nejen) ruského bulváru. Jeho manželka, se kterou žije už dvacet let, se pozornosti novinářů vyhýbá tak striktně, že Lavroněnko neprozrazuje dokonce ani její jméno. O něco sdílnější je, pokud se jedná o jejich dceru Xenii, přezdívanou Ksjuša. „Ksjuša je mým nejoblíbenějším partnerem do diskusí, mým zrcadlem, člověkem, který změnil celý můj život,“ říká Lavroněnko. „Brzy jí bude dvacet let. Měl jsem strach, že až vyroste, náš vztah se změní, že se vůči mě uzavře. Ale zatím se to naštěstí nestalo.“