Přitom kniha Václava Kaplického z roku 1963 byla volně dostupná, stejně jako dochované soudní zápisy z čarodějnických procesů, které se odehrály v letech 1678 až 1695 na panství Velké Losiny a ve městě Šumperku. Režisér však tyto hrůzy vykreslil tak dokonale, že si nejeden divák vzpomene na Miladu Horákovou a Rudolfa Slánského, jejichž osudy začaly vycházet v šedesátých letech najevo. Právě proces Slánského byl pro režiséra impulsem k natočení legendárního filmu.

Režisér Otakar Vávra a scénáristka Ester Krumbachová si dali na tvorbě záležet. Dokonce reálie konzultovali se šumperským historikem Františkem Spurným, který čarodějnické procesy studoval celý život a pomáhal i Václavu Kaplickému při psaní slavného románu. Ten si s režisérem a rekvizitářem užil své. Jako historik totiž musel několikrát přivřít oči nad nereálnými historickými momenty, které ve filmu tvůrci požadovali. Většinou se však drželi dobových předloh, až na jednu chybu, která je spíše úsměvná. Ve scéně, kdy se inkvizitoři kochají nahým tělem herečky Soni Valentové v roli odsouzené a mučené čarodějnice je vidět, že má na kůži neopálený hodní díl plavek. Ty se však v období baroka na českém území nevyskytovaly.

Možná jste uvažovali, proč spisovatel Václav Kaplický a režisér Vávra daly svým dílům tak neobvyklý název. Inspirovali se však latinským spisem dominikánských mnichů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera "Malleus Maleficarum", sepsaného v roce 1486 a vydaného 1487, jehož překlad zní "Kladivo čarodejnic". Přesně tento spis se používal při inkvizičních tribunálech jako receptář a ve filmu ho drží i neslavný Jindřich František Boblig, jež čarodějnické procesy 16. září 1678 odstartoval.