Kateřina Geislerová pro Deník Ženy: Oblečení je projev charakteru, stylu a nálady

Kateřina Geislerová pro Deník Ženy: Oblečení je projev charakteru, stylu a nálady

V mládí odešla Kateřina Geislerová za láskou do Paříže, studovala různé obory na prestižních francouzských univerzitách, až skončila u módního návrhářství. Dokázala obstát v tvrdé konkurenci a přímo v centru světové módy otevřela svůj butik. čím si získala náročnou pařížskou klientelu a proč se nakonec rozhodla vrátit do Prahy?

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Kde je pro vás doma?
Od narození syna se mým domovem stala Praha.

Jak se vám daří skloubit roli mámy a zároveň úspěšné módní návrhářky se showroomy v Praze i Paříži?
Vlastně jednoduše, přirozeně. Dělám práci, kterou miluji, a mám tu výhodu, že si sama určuji svoji pracovní vytíženost.

Právě časová vytíženost je častým argumentem zaneprázdněných žen, které se snaží zvládnout práci a rodinu na úkor sebe samých. Svůj zevnějšek a módu odsouvají tak trochu na druhou kolej. Může se pracující matka oblékat podle posledních trendů?
Myslím si, že k tomu, aby o sebe dbala a našla si svůj styl, trendy nepotřebuje. Sama se oblékám podle toho, co se mi líbí a co odpovídá mému charakteru a stylu. A ten je stejný teď, jako byl i před těhotenstvím. Výjimkou byly jen první měsíce po narození syna, ve kterých bylo docela nebezpečné nosit něco, co by nešlo vyprat.

Souhlasíte s tvrzením, že Francouzky jsou nejlépe oblékané ženy na světě? v čem se jejich vkus liší od vkusu českých žen?
Nemyslím si, že by vnímání módy ve Francii a v Čechách bylo výrazně rozdílné. Vliv módních diktátů a uniformizace dopadá všude stejně. Rozdíl je snad v tom, že móda je ve Francii historicky součástí kultury a vnímají ji tedy jako samozřejmost. Vyjádřit se skrz oblečení je pro ně přirozenější než pro Čechy. I když mám pocit, že za posledních deset let žije Francie převážně ze své slávy. Dnes již Pařížanky nevnímám jako vzor elegance. Možná jsem příliš kritická, ale mám velkou nostalgii pro nonšalantní eleganci, kterou jsem zde zažila, když jsem do Paříže před dvaceti lety přijela. A která se z ulic, bohužel, čím dál tím víc vytrácí. Oproti Češkám si však Francouzky umějí najít svůj styl. Jsou odvážnější a nebojí se improvizovat. České ženy se ve výběru oblečení převážně řídí pravidlem „hlavně nevyčnívat!“. Nechápu to. Dbají o sebe, jsou upravené, elegantní. Ale k tomu, aby našly svůj styl, potřebují většinou rady z magazínu či od kamarádky.

Co vás přimělo opustit rodnou zem a vydat se do světa?
Po maturitě, v roce 1993, jsem se zamilovala do Francouze a odjela s ním. I když jsme se po osmi letech rozešli, v Paříži jsem už zůstala. Na Sorbonně jsem studovala francouzštinu i dějiny umění, následovala evropská studia. Ale stále jsem cítila, že to není to pravé. A tak přišel na řadu dvouletý obor módního návrhářství na pařížské umělecké škole L’Institut Supérieur des Arts Appliqués. Tam jsem se našla. Móda se stala mou vášní. Prošla jsem třemi stážemi a v roce 2003 založila vlastní značku.

Chybělo vám v Paříži něco typicky českého?
Chleba šumava. Nikdy jsem si nezvykla na bagetu.

Čím jste okouzlila světovou módní metropoli, v níž se snaží prosadit se stovky, možná tisíce, návrhářů?
K módě jsem se dostala vlastně náhodou, do té doby jsem k ní měla podobný vztah jako většina žen, tedy sehnat si oblečení, které mi sluší a ve kterém se budu cítit dobře. Oblečení jsem vždy vnímala jako projev mého charakteru, stylu a nálady. Hned zpočátku mého navrhovaní a seznamování se s módním světem mě zarazilo, že se často opomíná tvořit pro normální ženu, s klasickými ženskými křivkami a pro každodenní nošení. Díky dlouholetému individuálnímu přístupu k mé klientele jsem získala zkušenosti s ženskou siluetou a s tím, jaké oblečení si žena opravdu přeje. Snažím se, aby mé oblečení zvýrazňovalo a zkrášlovalo ženskou postavu, kladu důraz na preciznost střihu, ale i na pohodlí materiálu. Miluji tvorbu modelů v duchu nedbalé elegance, takové, která vypadá přirozeně a nepřehnaně, je jednoduchá a zároveň pikantní, nechybí jí ženskost, a která má za cíl zvýraznit siluetu. Snažím se, aby mé modely byly nadčasové a ženské. Můj rukopis je docela čitelný a v podstatě neovlivněný trendy. Pařížská žena totiž miluje exkluzivitu a oceňuje osobní přístup návrháře. A se stejným přáním se začínám setkávat i u českých žen.

Dnes za svůj domov považujete Prahu. Co vás po tolika letech přimělo k návratu z Francie?
Ještě před pěti lety jsem exkluzivně prodávala své kolekce jen v Paříži. V roce 2012 jsem byla pozvána, abych se účastnila Mercedes-Benz Prague FashionWeeku. Ohlas na kolekci byl úžasný a tak jsem se začala postupně vracet do Prahy. Všichni mě nabádali k tomu, abych si tu otevřela showroom, až se tak stalo. Do Paříže se ale vracím každé dva až tři měsíce, obě města mě stále silně inspirují.

Jaká je vaše aktuální kolekce podzim/ zima, kterou jste zde na jaře v rámci mercedes-benz Prague FashionWeeku představila?
V této kolekci, kterou jsem nazvala UPSIDE UP, což ve volném překladu znamená „návrat k normální situaci“, se vracím ke klasickému střihu. Tím je typicky ženská silueta s útlým pasem, kde zdánlivě klasický vzhled podtrhují kvalitní materiály, jako jsou vlna, kašmír, kůže a hedvábí, doplněné o zajímavé detaily a prvky. Perfektní střihy a precizní krejčovina jsou to, co na své práci nejvíce miluji.

V jakém oblečení se cítíte nejlépe vy sama?
Léta byly mou srdeční záležitostí modely od Alexandera McQueena. Jeho tvorba byla tím, o čem stále dokola mluvím. Oblečení dělal pro zkrášlení ženy. Mám od něj vícero kusů, je to vysoká krejčovina, nádherně udělané zvenku i zevnitř, materiály jsou krásné, je to opravdové umění. A střihy jsou promyšlené a dokonalé. Jen málokdo si dnes dává tolik zaležet na střizích a materiálech. Jejich kvalita jde rok od roku dolů. Oblékám se také u japonských návrhářů Comme des Garçons, Junya Watanabe nebo Yohji Yamamoto. Občas si ráda oddechnu od elegantního a strukturovaného oblečení a jejich koncept „upravená/neupravená“ mě baví.

Kdybyste si v šatníku mohla nechat jen tři kousky, které by to byly?
Kožený křivák od Junya Watanabe, černé úpletové šaty od Alexandera McQeena a bílá jeansová kolová sukně od Comme des Garcons.

Článek najdete v magazínu Deník Ženy - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek