Karel Vágner: Na svých šest dětí jsem pyšný

Zdroj:

Dává góly při fotbale, dvakrát týdně hraje tenis a klidně a rád naštve pětadvacetileté kluky, když je porazí. V mládí nepřehlédnutelný talent v atletice, pak „mistr basů“, skladatel, kapelník, hudební producent a podnikatel Karel Vágner (70).

Většině lidí jdou jubilea na nervy. Jak vám?

Nevidím žádný rozdíl mezi dneškem a když mi bylo padesát nebo šedesát. Nejdůležitější je, aby vydrželo zdraví. Jo, někdy jsem možná víc utahaný. Ale můj tatínek říkal, že největší rouhání je stěžovat si na hodně práce. A tak si radši nestěžuju.

Co vám dá nejvíc zabrat?

Děti. (směje se) Kromě nejstaršího Karla, ten pracuje v mediální sféře, k muzice vůbec nečuchnul, ale je daleko lepší manažer než já. Pro Jakuba a jeho zahraniční rybářské expedice stříháme filmy, ozvučujeme, vyrábíme je pro naši firmu a také pro Českou televizi, samozřejmě včetně DVD.

Ne. Když jsem přijel do Bratislavy, tak jsem tam měl jednu známou, když jsem přijel do Brna, taky jsem tam měl kamarádku, krásnou a chytrou… (směje se) Měl jsem krásné baby. Ale ty holky, co se o slavné muzikanty praly, věřte, nebyly nic pro mě.

Taky vám nehrozilo, že by vás sbalila zlatokopka na alkoholickém dýchánku. Moc nepijete…

Skoro vůbec. Ale gurmány mám rád. Byli jsme ve Francii a kamarád, malíř Pepík Velčovský, vyslovil nádhernou větu. Seděli jsme nad lahví skvělého vína a jeho žena ho pořád nutila, ať jde spát. On najednou pronesl: „Nepůjdu nikam, protože odejít od rozpité láhve, to je jako opustit malé dítě v lese.“

To je věta jako od Jiřího Sováka, vašeho „druhého otce“.

Jo, jeho výroky jsem miloval. Jednou jsem k němu přijel, stál před domem opřený o hůl, nahoře pracoval pokrývač a debatovali o životě a smrti. Najednou Jirka přemýšlivě konstatoval: „Mistře, já se smrti nebojím, to je jen chemický proces, akorát mě sere, že je to nafurt.“

Řešíte tohle věčné téma? Věříte, že za nás rozhoduje něco vyššího, něco jiného?

Jsem věřící. Nemusíme si představovat Pána Boha jako prošedivělého pána. Věřit se dá v lásku, v řízení osudu, nebo že zásadní roli v naší existenci hraje jakási energie a duše…

Vy jste dvakrát utekl smrti. V Mongolsku v roce 1968 boural autobus s kapelou Karla Duby, o pět let později spadlo letadlo z Kuby s vaší kapelou, která doprovázela Evu Pilarovou…

Ten autobus boural přesně v den, kdy k nám vlítli Rusové. Přežil jsem zázrakem, jinak to neumím nazvat. Na ten zájezd jsem neodcestoval, protože mě Hanka Zagorová přemluvila, abych jí postavil kapelu.

A co se vám skoro bojím říct, že v tom letadle se zachránil kluk, který tam jel místo mě. Jako jediný. Víte, já už tohle neřeším. Můj táta vždycky říkával: „Pán Bůh se nejvíc pobaví, když vidí, jak si lidi plánují život.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky