Krátce před svým jubileem nám zapózoval s celou rodinou na ranči, kde se jeho dcery učí jezdit na koni. „Chtěli jsme, aby z toho byly pěkné profesionální fotky, což se díky Lence Hatašové povedlo,“ říká zpěvák.
Kdo přivedl vaše dcery ke koním?
Koně je vždycky přitahovali. Pořád si přály dárky, které s nimi souvisely, ať už to byly koně houpací, puzzle nebo stavebnice stájí. My s Ivanou jsme je pozorovali a rozhodli se je přivést k živým koním.
Pózovali jste s manželkou na koních, anebo jste se i projeli?
Co se mě týče, posadil jsem se do sedla jen kvůli focení. Už bych si na víc netroufl. Vím, že zvíře vycítí nejistotu. Prozradili mi to v Las Vegas v roce 1976, kdy jste ještě hned za městem mohli navštívit romantický ranč, půjčit si koně na celý týden a odjet do hor. Tomu říkám romantika, ale takových možností je čím dál méně. Když jsme před pěti lety navštívili Vegas, westernová krajina už zmizela v nové zástavbě.
Máte před koněm respekt?
Ano, velký.
Museli vám ho držet?
Tenkrát v Nevadě moc ne. Ti chlapi, co nám půjčili koně, hned viděli, jak na tom jsme, a podle toho nám vybrali koně.
A jak vypadalo focení s Lenkou Hatašovou?
Lehce jsme se projeli, když už jsme seděli v sedlech.
Na ranči jste si zachytal ryby, a dokonce ulovil pstruha. To byla vaše rybářská premiéra?
K rybaření jsem se dostal po šedesáti letech. Jako kluk jsem chytal ryby, ale vždycky jsem je pustil.
Nevymyslel jste vlastně moderní rybářskou filozofii: chyť a pusť?
Ne, to jsem nezavedl já. Od spousty rybářů vím, že ryby nejedí a nezabíjejí. Je to pro ně sport. Podívejte se na Jakuba Vágnera, s jakou láskou pouští obrovské ryby. Vyfotí se s nimi, takže trofej mu nechybí. Všichni ji vidí a on nemá potřebu ryby porcovat.
S dcerami nemáte společné jen ježdění na koních, ale také zpěv. Prožíváte jejich vystoupení víc než svoje?
Samozřejmě to prožívám. Zamýšlím se, jestli z toho něco může být, ale pak vidím jejich nadšení, se kterým k tomu přistupují, a to je dokonale odzbrojující.
Která z nich to po vás jednou převezme?
Nevím. To neodhadnete. U dětí to bývá někdy tak, že to začíná talentem a příležitostmi, ale pak se můžou začít zajímat o jiné věci, než je muzika. Najednou už nemusejí mít předpoklady pro hudební kariéru. Nejsou perspektivní a třeba ani nechtějí být. Mně hodně pomohla nastartovat kariéru doba šedesátých let. Dodnes těžím z toho, že po taneční hudbě, která byla učesaná a „hodná“, jsme to rozbalili a bylo nás pár. Dnes už ta výjimečnost není zřejmá, když je nás dobrých hodně.
Jaké písničky si teď spolu s dcerami zpíváte?
Vždy to, co se jim momentálně líbí. Jak se pohybují v muzikálech, mají rády muzikálové písně.
Je možné, že byste pod vlivem toho, že v muzikálu vystupují vaše dcery, změnil své rozhodnutí a objevil se v některém představení?
Zatím jsem o tom neuvažoval. Když se mi líbí nějaká píseň z muzikálu, tak si ji zasadím do koncertního programu.
S dcerami si tedy nemusíte zazpívat jen v muzikálu?
Ano, můžu je pozvat do programu, který dělám pro televizi, nebo na turné. Na sedmdesátinách jsem si s nimi ostatně zazpíval. Musím se zmínit o tom, že muzikálů máme teď víc, než jich je na Broadwayi, což pro nás léta byla muzikálová mekka. Vždycky jsme směřovali své pohledy za oceán: „Tam to je, přátelé. Tam se mají!“ A my teď máme muzikálů víc, což je pro naši branži dobře, protože ne každý může vyprodávat haly. Já už jsem na scéně padesát pět let, na mě se chodí dívat jako na raritu, žijící legendu, na kterou si můžou sáhnout.
Na kolik let se cítíte? Dá se věk podvést?
To se nedá nijak konkrétně analyzovat. Rozhodně se cítím lépe než v obdobích různých krizí, ať to byly kloubové bolesti, nebo hlasové indispozice, což je pro lyrického tenora katastrofa. Peter Dvorský, kterého jsem jako tenora uctíval a pořád uctívám nejvíc, i když nevím, jestli ještě zpívá, mi jednou řekl: „Být tenor je štěstí, protože tak se dotkneš víc citů žen než s mužným basbarytonem. Jejich zpěv nevnímají jako vyznání citů, ale vidí muže bojovníka.“ Ještě nikdo neanalyzoval, proč to tak je, ale běda, když tenor onemocní. Zpěvák však nemůže být každý den stejně disponovaný, to by bylo nelidské, a kdyby tomu tak bylo, šel bych se nechat vyšetřit, jestli jsem z masa a kostí. Právě Peter mě varoval, že kolikrát indisponovaný zazpíval, zničil si hlasivky ještě víc, a nikdo to neocenil. Mnozí ho pomluvili, že už mu to nezpívá. To je dilema, které nosím pořád v sobě. Vždy se snažím s indispozicí poprat, rozezpívávám se dlouho, protože nechci poslat tisícovky lidí domů, zvlášť když vidím, jak jsou natěšení. To je stinná stránka mé profese.
Co pro vás znamená potlesk?
Nejlepší ocenění.
Zdá se vám někdy o reakcích publika?
Zdá. Bývá to vždycky před důležitým vystoupením, které snímá živě televize, nebo když jde o premiéru, při které jde pro mě o skok do tmy. Nevím, jestli to vyjde, zda jsem zvolil dobře písně. Pak mívám horečnaté sny, až mě to probouzí.
Co jste si v mládí myslel o sedmdesátnících?
To bylo různé. Trošku to souvisí s vaší otázkou, na kolik let se cítím. Na někom bylo vidět, jak z něj prýští energie a že celou svou duší a srdcem podává maximální výkon a že má lidi rád. Naopak jiní odvedli slušnou práci, ale postrádali charisma.
Co děláte pro to, abyste byl na jevišti energický a čilý, ve formě?
Nic pro to nedělám. Nesmí se o tom moc přemýšlet, stačí se jen těšit na večerní vystoupení.
Takže necvičíte třeba na rotopedu?
Ne, to je nebezpečné, každé cvičení je nebezpečné. Také můžu spadnout, rozbít si nos a představení nebude a na další tři měsíce budu muset všechno odřeknout.
Sledujete VIP zprávy, když je moderuje vaše žena?
Většinou bývám někde na zájezdu, ale dnes je možné se na to podívat i zpětně, když přijedu domů. Samozřejmě o tom mluvíme.
Jste ten typ, co chválí nebo kritizuje?
Vyrovnávám to, chválou potěším, aby to nebyla jen kritika, to by byla velká chyba.
Bývá Ivana naopak vaším prvním posluchačem?
Když natočím novou píseň, o které si myslím, že je dobrá, tak to není o tom, že bych přišel domů a řekl: Ivano, posaď se, co si o tom myslíš? Na to musí být nálada. Nenutím ji, aby si to hned poslechla. Nemůžu dopustit, aby se výsledek mého dlouhodobého úsilí poslouchal nesoustředěně. To vyžaduje opravdu klid.
Letošní narozeniny jste oslavoval doma s rodinou?
Samozřejmě ano. A pak také s přáteli. Vždy mě potěší, když někdo vtipný pronese přípitek. To už je dar sám o sobě.
Čím je vlastně vhodné obdarovat muže vašeho věku, který už všechno má?
Vždy se rád nechám překvapit.
Další skvělé rozhovory s hvězdami najdete v časopisu Story, který je práve v prodeji.
