Karla Gotta lze právem považovat za nejznámějšího českého zpěváka, jehož život byl plný zajímavých momentů. Zlatý slavík měl neuvěřitelnou základnu fanoušků, kteří se o svém idolu vždy snažili dozvědět co nejvíc. Možná i proto se zpěvák ještě před svým odchodem na věčnost rozhodl sepsat své memoáry do knihy Má cesta za štěstím, kterou stihl dokončit krátce předtím, než v důsledku dlouhodobé nemoci zemřel.
Trendy tehdejší doby
Zlatý slavík se vždy rád bavil. Již v mládí často vyrážel do společnosti a na koncerty, kde se radoval se svými kamarády a snažil se zaujmout krásné dívky. A právě i o této době se ve své poslední knize rozpovídal a mladším generacím přiblížil, jak to tenkrát vlastně chodilo. „Účes se nosil samozřejmě na emana, což byla pražská verze pánského účesu à la Elvis. Proslulá frizura dostala označení podle žižkovského holiče Emanuela Kodýma. I já jsem pochopitelně chodil s vlasy na emana. Do práce ne, to by nedopadlo dobře. Ale na rock’n’roll byl eman povinný,“ předčítal z knihy Má cesta za štěstím v rámci jejího představení herec Vojtěch Dyk.
S účesem se ovšem muselo dbát i na ošacení a jeden důležitý doplněk. „V zadní kapse kalhot, jakési napodobeniny džín, neboť v té době u nás ještě nebyly ty pravé k dostání, nikdy nesměl chybět hřeben z poloviny vyčuhující ven, aby ho člověk stihl kdykoliv na parketu vytasit,“ vzpomínal na své mládí Karel Gott.
I příchod musel být „cool”
„Program ve Slovanském domě či Radiopaláci začínal ve čtyři, ale já jsem nikdy nepřicházel načas, protože by to vypadalo, že se nemůžu dočkat, což by bylo trapné,“ vypráví Karel Gott o způsobech, které se dochovaly dodnes. „I můj příchod musel být ‚cool‘. Opravdu, už tenkrát tohle slovo frčelo. Tvářit se nadšeně bylo jaksi svazácké, budovatelské, proto jsem musel vejít znuděně, ležérně, rukou lehce prohrábnout emana a vzápětí sáhnout do zadní kapsy pro hřeben, abych ho mohl přičísnout,“ popisuje zpěvák, jak se tehdejší mládež chovala, a vlastně tím dokazuje, že se chování mladých lidí nijak výrazně nezměnilo.
