Od úmrtí legendárního zpěváka Karla Gotta za pár měsíců uplynou již dva roky, lidé si jej ale stále připomínají. Před několika málo dny by Mistr oslavil své dvaaosmdesáté narozeniny a právě při této příležitosti se na pulty knihkupectví konečně dostala dlouho očekávaná autobiografie s názvem Má cesta za štěstím, kterou zlatý slavík stačil dopsat ještě před svým odchodem na věčnost. Kniha je plná nejrůznějších vzpomínek, fotografií i dokumentů, které jeho fanoušci dodnes neměli šanci vidět. Stejně tak v ní Karel Gott popisuje některé ze svých zážitků, přičemž se v první řadě věnuje dětství.

Zvláštní chování

Karel Gott se v knize rozpovídal o tom, jak v dětství vnímal smrt a jak pro jeho chování neměli jeho příbuzní pochopení. Čtení krásného úryvku se v rámci představení knihy chopil herec Oldřich Kaiser. „Hned za naší chalupou byl malý hřbitov. Když se konal pohřeb, už z dálky jsem slyšel vesnickou kapelu, jejíž dechy vždycky hrály trochu falešně. Táhlý zvuk křídlovky mě však fascinoval a dojímal,“ začíná své vyprávění Karel Gott. Ten dle všeho z každého smutečního obřadu cítil zvláštní energii, která ho nenechala klidným.

„Ačkoliv jsem nevěděl, koho to pohřbívají, jako hypnotizovaný jsem se přidával ke smutečnímu průvodu,“ pokračuje ještě zpěvák. Než se průvod přiblížil ke hřbitovu, vypůjčil si Karel Gott úzkou černou kravatu po svém dědečkovi a oblékl se do svátečního. Následně se připojil ke všem truchlícím, kteří kráčeli na místo posledního odpočinku svého milovaného či milované. „Kdybych věděl jak, nejraději bych byl plačící vdovy utěšil, objímal. Tak mě to dojímalo,“ vypráví zlatý slavík.

Vystrojil pohřeb každému

Jak ale Gott ve své knize pokračuje, jeho blízcí neměli pro jeho chování pochopení. „Vrátil jsem se domů, svlékl sváteční šaty a snažil se vyhnout pohledům příbuzných, kteří nade mnou kroutili hlavami a jistě si po straně klepali na čelo. Jediný, kdo si se mnou o tom povídal, byl strejda Červenka, manžel tety Boženky. Ten jako by mé podivínské spoluúčasti se zarmoucenými lidmi rozuměl. Byl jsem mu za to tiše vděčný,“ vzpomínal zpěvák na své dětství.

„Když se někdy stalo, že delší dobu nikdo neumřel, chodil jsem po vsi, lezl na stromy a zídky, abych lépe viděl z výšky, a hledal tak dlouho, až jsem našel nějakého mrtvého ptáčka, sem tam dokonce přejetou kočku a vystrojil jim obřad, jak jsem ho znal,“ končí půvabná historka ze života Karla Gotta.