Kamil Střihavka: Ježíšem nemůžu být věčně

Kamil Střihavka: Ježíšem nemůžu být věčně

Zpěvák s obdivuhodným hlasovým rozsahem si ke svým loňským padesátinám nadělil netradiční dárek: SPLNIL SI SEN a napsal divadelní hru, kterou si i sám zrežíroval!

Sešli jsme se na Baráčnické rychtě v Praze, kde taky uvádíte svůj divadelní debut Tolik hlav. Proč právě tohle místo?
Tenhle prostor má neuvěřitelný kouzlo a atmosféru. Mám rád Malou Stranu a tohle zákoutí je pro mě až magický. Když jsem hledal prostor k realizaci svojí hry, bylo mi hned jasný, že tohle místo je pro to jako dělaný. Je to skvělý souznění.

Máte k Baráčnické rychtě i nějaké nostalgické pouto?
Nemám, protože jsem naplavenina z Teplic. Ale než jsem se tu zabydlel, zjistil jsem si zdejší historii. V dobách komunismu se tady hodně hrál bigbít, hlavně nezávislá scéna, a Zdena Hadrbolcová, která v mé hře taky účinkuje, mi říkala, že se tu čtyřicet let hrálo divadlo. Ale nechci to zas tak vychvalovat, aby se sem pak nenahrnuli další divadelníci a neblokovali mi volné termíny! (smích)

Co se to stalo, že se populární zpěvák jako vy vrhne do psaní hry a její režie?
Vím, že je tahle informace pro hodně lidí dost překvapivá. Ale celé to vzniklo už dávno, v roce 1980, což je zároveň doba, ve které se hra odehrává. Tenkrát mi bylo asi šestnáct, napsal jsem námět a rovnou si ho i představoval jako námět k filmu. Noc, kdy jsem začal psát, byla zvláštní z mnoha důvodů – bylo to 8. prosince, to vím naprosto přesně. Zemřel John Lennon, rozešel jsem se se svojí holkou... Hustej večer!

Teď trochu odbočím. Vy jste měl v té době za sebou i kariéru vrcholového skokana na lyžích...
Skákat jsem začínal v pěti letech v Oseku u Duchcova a dělal jsem to až do patnácti. Sport mi dal do života hodně, byl a je moje droga. Taky jsem se jím zocelil pro budoucnost – byl jsem v kolektivu, takže jsem se naučil jednat s různými lidmi. Navíc jsem se naučil hodně trénovat, a to dost tvrdě.

Proč jste se skákáním na lyžích skončil?
Poslední rok, kdy jsem skákal, se mi docela dařilo a byl jsem vybrán do střediska vrcholového sportu, kde se měla sestavit juniorská reprezentace. Moc jsem se na to těšil, reprezentovat, mít toho českého lva na prsou byl můj sen. Ale protože ten závod byl přes týden, musel náš trenér požádat o moje uvolnění ze školy. Tak jsem stál nervózní na chodbě, zatímco o tom jednal s ředitelkou, a čekal, jak to dopadne. A soudružka ředitelka řekla, že člověk, který vyrušuje při vyučování, nemůže reprezentovat socialistickou vlast. Tak jsem nejel. A já se kvůli tomu zabejčil, poznamenalo to i mou motivaci pokračovat. Přestal jsem skákat, ale díky tomu jsem zase začal objevovat do té doby pro mě neznámou realitu. Zjistil jsem třeba, že se dá volný čas trávit i jinak než jen sportovním drilem. Jít s kámošema na pivo, jít na rande s holkou... A nakonec mě chytla muzika, které jsem propadl ještě víc. Takže mi paní ředitelka paradoxně „pomohla“.

A svým způsobem tak pomohla i vzniku představení Tolik hlav! S jeho realizací jste si každopádně dost počkal.
Pětatřicet let jsem měl tohle dílo zasunuté někde vzadu v hlavě. A tajně jsem doufal, že ten film jednou vznikne. Ale neuvažoval jsem ani náhodou o tom, že bych si ho třeba sám natočil... Spíš že bych to předal někomu, kdo to umí. Jenže přišla hudební kariéra, měl jsem hodně práce a celé jsem to nechal spát. Až někdy v devadesátých letech se mi ten námět opět dostal na mysl, a dokonce jsem ho zkoušel nabídnout ve filmové branži. Tenkrát to bylo nezajímavé, nikdo to nechtěl.

Proč?
Do módy vždycky přicházejí různá retro období. A tenkrát asi nebyl správný moment vytahovat látku z osmdesátek. Asi jsem se trefil do nějakého propadu. Až před dvěma lety jsem se na popud rodinné přítelkyně Dariny Korandové, která dělala přes dvacet let asistentku režie v Divadle Na Zábradlí, pustil do akce. Právě ona ve mně uviděla nějaký tvůrčí talent a tlačila mě, abych něco udělal. Pořád jsem přemýšlel, co tedy vlastně budu psát. Tak jsem se zase rozpomněl na svůj léta uložený námět. A protože se přes dvacet let pohybuji v hudebně-divadelním prostředí, přišlo mi přirozené ho ztvárnit jako divadlo, které znám přece jen nejlíp. Začal jsem se tedy o činoherní divadlo víc zajímat, chodit na představení... Poznal jsem se při tom se spoustou skvělých lidí z oboru a zjistil, jaký jsou to – v tom nejlepším slova smyslu – magoři!

Napsat hru je jedna věc, ale vy jste si troufl rovnou i na režii!
To ano, ale být režisérem nikdy nebyla moje ambice. Udělal jsem to proto, že jsem zároveň i producentem celého projektu. Takže jsem musel vlastně co nejvíc ušetřit. Proč bych měl platit ještě režiséra? Ale vážně. Vlastně jsem asi nechtěl, aby mi z toho příběhu někdo cizí udělal nakonec něco jiného. Látka je vlastně z velké části autobiografická.

Prostě jste si to chtěl pohlídat!
Ano. Jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustil, byla i touha ukázat mým dcerám, kterým je přes dvacet, jak jsem žil a o čem jsem snil, když jsem byl v jejich věku. Když se totiž o něco takového rodič snaží verbálně, nepadne to většinou na úrodnou půdu – jde to jedním uchem tam a druhým ven, zní to mentorsky. Přišlo mi i lepší, aby si ten příběh vyslechly v podání svých vrstevníků. A taky jsem si uvědomil, že otevírám dveře do dlouho zavřené komůrky mým vrstevníkům. Když sem přijdou, někteří z nich se smějou, ale jsou i dojatí. A říkají, že si až tady uvědomili, jak lehce na tu těžkou dobu zapomněli.

Proč v tom představení taky nehrajete?
Nejsem zkušený, kdybych v tom ještě hrál, asi bych to už úplně zabil. Vezměte si, že jsem šel do všeho poprvé, všechno jsem se učil za pochodu. Hodně mi pomohla právě Darina Korandová, která má divadlo zažité a dva roky mě krok po kroku učila, jak na to. Byla trpělivá, milá, užili jsme si hodně legrace i přes to, že jsme na sebe taky křičeli. Bylo to fajn období. Dělali jsme to pro radost.

Je pravda, že si celé představení financujete sám?
Ano, nemáme žádné granty ani sponzory. Jedeme v opravdu hodně úsporném režimu a moc si vážím toho, že i profíci, které jsem do toho vtáhnul, hrají za symbolické honoráře. Já ještě stavím kulisy i židle, dělám si sám sobě uvaděče, stahuju oponu, vítám diváky... Šel jsem do toho s tím, že nechci být na nikom závislý. Kdybych na tom chtěl vydělávat majlant, tak bych to dělal jinde a udělal kolem toho mnohem větší show. Jenže takhle je to můj ostrůvek svobody, kde si duševně odpočinu, stejně jako ostatní, kteří se na tom podílejí.

Je vidět, že tím doslova žijete!
Je to stejné, jako kdybych měl jakéhokoli koníčka, třeba rybaření. To by mě taky něco stálo – pořídit si pruty, navijáky, háčky, židličku, termosku, baterku, holinky... Zatím, i když máme vyprodáno, na představení nic nevydělám. Zkusím si to do budoucna nastavit aspoň tak, abych si vydělal aspoň na to pivo.

Vypadáte pořád stejně! Jak to děláte?
To jste hodná, že to říkáte. Možná je to tím, že nemám čas se zabývat hloupostmi a mám ten luxus, že dělám práci, která mě baví a naplňuje. A to se projeví nejen na psychice, ale asi i na zevnějšku. Hudba mě zajímala vždycky, už od pěti let. A dělal bych ji, i kdybych měl jinou profesi. Taky mi hodně energie vracejí moji fanoušci, kterých si nesmírně vážím. Po koncertě mám pocit, že bych mohl uzvednut celej kulturák.

Fanoušci jsou velké téma. Měl jste v dobách největší slávy Ježíše problém s tím, že se na vás někteří z nich nezdravě upnuli?
Tohle se stávalo, ale nešlo o život. Žádný fanatický obdiv jsem nikdy nezaznamenal, protože jsem nedovolil připustit si to k tělu. Pamatuji si, že si mě před těmi dvaceti lety někteří lidé opravdu pasovali do role Mesiáše. Psali mi dopisy, svěřovali se mi se svými problémy, žádali mě o peníze... Nikdy jsem na nic neodpověděl, protože jsem hodně citlivý člověk a nemůžu sdílet tolik pohnutých osudů. To bych se sesypal. Někdo prostě neumí rozlišit, že jste člověk jako oni, máte svoje starosti a tak dále... Ale chápu to, každý potřebujeme nějaký vzor, modlu, životní styl. Já mám muziku.

Vzpomenete si i na nějaký vtipný dopis?
Jasně, jednou mi před Vánoci přišel dopis od nějakého malého chlapečka, kde stálo: Milý Ježíšku, pod stromečkem bych si přál mít... To bylo roztomilý.

ZPĚVÁK KAMIL STŘIHAVKA (51) Narodil se 20. ledna 1965 v Oseku v okrese Teplice. Vystudoval střední školu elektrotechnickou. V roce 1986 začal zpívat s metalovou skupinou Motorband. V 90. letech uspěl s projekty B.S.P i No Guitars! V roce 1994 se poprvé vtělil do role Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar, pak mj. působil na muzikálové scéně Divadla Ta Fantastika. První sólovou desku Woo-Doo vydal v roce 2002. Loni v dubnu měla v pražské Baráčnické rychtě premiéru jeho hra Tolik hlav, kterou i režíroval.
 

MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Hana Maciuchová: Nad vodou ji drží LÁSKA nebo Jolana Voldánová: Když mi bylo pětadvacet, smutek mi u pleti prošel. Teď by to šlo stěží

 

čtenářů si právě čte tento článek