Sešli jsme se na Baráčnické rychtě v Praze, kde uvádíte svůj divadelní debut Tolik hlav. Proč právě tohle místo?
Tenhle prostor má neuvěřitelné kouzlo a atmosféru. Mám rád Malou Stranu a tohle zákoutí je pro mě až magické. Když jsem hledal místo k realizaci svojí hry, bylo mi hned jasné, že jsem našel to pravé. Je to skvělé souznění.

Máte k Baráčnické rychtě i nějaké nostalgické pouto?
Nemám, protože jsem naplavenina z Teplic. Ale než jsem se tu zabydlel, zjistil jsem si hodně o zdejší historii. V dobách komunismu se tady hrál bigbít, hlavně nezávislá scéna. A Zdena Hadrbolcová, která v mé hře taky účinkuje, mi říkala, že se tu čtyřicet let hrálo divadlo. Ale nechci to zas tak vychvalovat, aby se sem pak nenahrnuli další divadelníci a neblokovali mi volné termíny! (smích)

Co se to stalo, že se populární zpěvák jako vy vrhne do psaní hry a její režie?
Vím, že je tahle informace pro hodně lidí dost překvapivá. Ale celé to vzniklo už dávno, v roce 1980, což je zároveň doba, ve které se hra odehrává. Tenkrát mi bylo kolem šestnácti, napsal jsem námět a rovnou si ho i představoval při filmovém zpracování. Začal jsem psát 8. prosince, to vím naprosto přesně. Zemřel John Lennon, rozešel jsem se se svojí holkou. Zvláštní večer!

Teď trochu odbočím. Vy jste měl v té době za sebou i kariéru vrcholového skokana na lyžích.
Skákat jsem začínal v pěti letech v Oseku u Duchcova a vydrželo mi to deset let. Sport mi dal do života hodně, byl a je to moje droga. Taky jsem se jím zocelil pro budoucnost – byl jsem v kolektivu, takže jsem se naučil jednat s různými lidmi. Ani trénink, vůle, odříkání, dril a trpělivost mi nejsou cizí.

Proč jste se skákáním na lyžích skončil?
Poslední rok, kdy jsem skákal, se mi docela dařilo a byl jsem vybrán do střediska vrcholového sportu, kde se měla sestavit juniorská reprezentace. Moc jsem se na to těšil. Mít českého lva na prsou byl můj sen. Náš trenér musel požádat o moje uvolnění ze školy. Tak jsem stál nervózní na chodbě, zatímco o tom jednal s ředitelkou. Bohužel se osud obrátil proti mně. Bylo řečeno, že člověk, který vyrušuje při vyučování, nemůže reprezentovat socialistickou vlast. Tak jsem nejel. Zaseknul jsem se, poznamenalo to i mou motivaci pokračovat. Ze dne na den jsem přestal skákat. Na druhou stranu jsem pochopil, že volný čas se dá trávit i jinak, už nebyl na programu dril. Chodil jsem s kamarády na pivo, randil jsem. A nakonec mě chytla muzika, které jsem propadl jako ničemu. Takže mi paní ředitelka paradoxně „pomohla“.

A svým způsobem tak pomohla i vzniku představení Tolik hlav! S jeho realizací jste si každopádně dost počkal.
Pětatřicet let jsem měl tohle dílo zasunuté vzadu v hlavě. A tajně jsem doufal, že ten film jednou vznikne. Ale neuvažoval jsem ani náhodou o tom, že bych si ho třeba sám natočil. Přišla hudební kariéra, měl jsem hodně práce a celé jsem to nechal spát. Až někdy v devadesátých letech se mi ten námět opět dostal na mysl, a dokonce jsem ho zkoušel nabídnout ve filmové branži. Tenkrát to ale bylo nezajímavé a nikdo neprojevil zájem.

Proč?
Do módy vždycky přicházejí různá retro období. A tenkrát asi nebyl správný moment vytahovat látku z osmdesátek. Asi jsem se trefil do nějaké černé díry. Až před dvěma lety jsem se na popud rodinné přítelkyně Dariny Korandové, která dělala přes dvacet let asistentku režie v Divadle Na Zábradlí, pustil do akce. Právě ona ve mně uviděla nějaký tvůrčí talent a tlačila mě, abych s tím vyrukoval. Pořád jsem přemýšlel, co tedy vlastně budu psát. Tak jsem se zase rozpomněl na svůj léta uložený námět. A protože se přes dvacet let pohybuji v hudebně-divadelním prostředí, přišlo mi přirozené ztvárnit ho jako divadlo, které znám nejlépe. Začal jsem se tedy o činohru více zajímat a chodit na představení.

Napsat hru je jedna věc, ale vy jste si troufl rovnou i na režii!
Být režisérem nikdy nebyla moje ambice. Udělal jsem to proto, že jsem zároveň i producentem celého projektu. Takže jsem musel vlastně co nejvíc ušetřit. Proč bych měl platit ještě režiséra? Ale vážně. Látka je z velké části autobiografická a já se bál, že by mi někdo zvenčí předělal moje představy podle svého. A s tím bych se ztotožňoval těžko.

Prostě jste si to chtěl pohlídat!
Ano. Jeden z důvodů, proč jsem se do toho pustil, byla i touha ukázat mým dcerám, kterým je přes dvacet, jak jsem žil a o čem jsem snil, když jsem byl v jejich věku. Když se totiž o něco takového rodič snaží verbálně, nepadne to většinou na úrodnou půdu – jde to jedním uchem tam a druhým ven. Zní jim to moc mentorsky.

Proč v tom představení taky nehrajete?
Kdybych v tom ještě hrál, asi bych to už úplně zabil. Všechno jsem se učil za pochodu. Hodně mi pomohla právě Darina Korandová, která má divadlo zažité a dva roky mě krok po kroku učila, jak na to. Byla trpělivá, milá, užili jsme si hodně legrace i přes to, že jsme na sebe taky křičeli. Bylo to fajn období. Dělali jsme to pro radost.

Je pravda, že si celé představení financujete sám?
Ano, nemáme žádné granty ani sponzory. Jedeme v opravdu hodně úsporném režimu a moc si vážím toho, že i profíci, které jsem do toho vtáhnul, hrají za symbolické honoráře. Já ještě stavím kulisy i židle, dělám si sám sobě uvaděče, stahuju oponu, vítám diváky. Nechci být na nikom závislý. Je to můj ostrůvek svobody, kde si duševně odpočinu, stejně tak mí kolegové.

Je vidět, že tím doslova žijete!
Je to moje hobby. Jako třeba rybaření - to by mě taky něco stálo – pruty, navijáky, háčky, židličku, termosku, baterku, holinky. Zatím, i když máme vyprodáno, na představení nic nevydělám. Zkusím si to do budoucna nastavit tak, aby mi to hodilo pár korun na pivo.

Vypadáte pořád stejně! Jak to děláte?
To jste hodná, že to tak vidíte. Nemám čas zabývat hloupostmi. Mám ten luxus, že dělám práci, která mě baví a naplňuje. A to se projeví nejen na psychice, ale asi i na zevnějšku. Hudba mě zajímala vždycky, už od pěti let. Hodně energie mi vracejí fanoušci, kterých si nesmírně vážím. Po koncertě mám pocit, že bych mohl zvednut celý "kulturák".

Fanoušci jsou velké téma. Měl jste v dobách největší slávy Ježíše problém s tím, že se na vás někteří z nich nezdravě upnuli?
To se stávalo, ale nešlo o život. Žádný fanatický obdiv jsem nikdy nezaznamenal, protože jsem si něco takového nepřipustil k tělu. Pamatuji si, že mě před dvaceti lety někteří lidé skutečně pasovali do role Mesiáše. Psali mi dopisy, svěřovali se mi se svými problémy, žádali mě o peníze. Nikdy jsem na nic neodpověděl, protože jsem hodně citlivý člověk a nemůžu sdílet tolik pohnutých osudů. To bych se sesypal. Někdo prostě neumí rozlišit, že jste člověk jako oni, máte svoje starosti. Ale chápu to, každý potřebujeme nějaký vzor, modlu, životní styl. Já mám muziku.

Vzpomenete si i na nějaký vtipný dopis?
Jasně, jednou mi před Vánoci přišel dopis od nějakého malého chlapečka, který mi poslal dopis určený do rukou Ježíška. To bylo roztomilé.

ZPĚVÁK KAMIL STŘIHAVKA (54) Narodil se 20. ledna 1965 v Oseku v okrese Teplice. Vystudoval střední školu elektrotechnickou. V roce 1986 začal zpívat s metalovou skupinou Motorband. V 90. letech uspěl s projekty B.S.P i No Guitars! V roce 1994 se poprvé vtělil do role Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar, později působil na muzikálové scéně Divadla Ta Fantastika. První sólovou desku Woo-Doo vydal v roce 2002. Před pár lety měla v pražské Baráčnické rychtě premiéru jeho hra Tolik hlav, kterou i režíroval.