Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Zvláštní vztah mladého Josefa Vinkláře a Jana Wericha: pivo, ryby a mariáš

Josef Vinklář byl jeden z nejobsazovanějších herců
Josef Vinklář byl jeden z nejobsazovanějších herců
Zdroj: Profimedia.cz

Jeden z nejobsazovanějších českých herců, který své povolání považoval za posedlost i prokletí – Josef Vinklář. Nedožité devadesátiny jsou příležitostí si připomenout zajímavé okamžiky jeho života, v němž jeho postavy hrály obrovskou roli.

Populární herec nasbíral na své herecké pouti hodně rolí – divadelních, filmových i televizních. Patrně nejvíc slávy získal paradoxně díky nesympatickému lékaři z nesmrtelného seriálu Nemocnice na kraji města. Podle webu Rozhlas.cz se bez jakýchkoli kliček vyznal: „Nevadí mi, že si mě lidé spojují s doktorem Cvachem, protože ta role byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo to, že scenárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka – kripla.“ 

Josef Vinklář rozhodně ale nebyl jen Cvachem z Nemocnice, do řady seriálových rolí jej režiséři obsazovali celý život. Stačí jen připomenout – Chalupáři, Sanitka (zaujal výraznou postavou ředitele záchranné služby), Náměstíčko, Náves, Příkopy a naposledy Hraběnky. Ještě předtím hrál v nezapomenutelném Byl jednou jeden dům, v němž představuje vrátného v baru, dříve bývalého boxera Ticháčka s pověstnou fintou: levá, levá, pravá! A pochopitelně Hříšní lidé Města pražského a inspektor Bouše!

Otazník s rodným listem

Jeho rodištěm byla vesnička Podůlší blízko Jičína, kde vyrůstal. Kdy se ale narodil? V hlavních dokumentech včetně rodného listu měl zapsán 14. listopad 1930, ale na svět přišel již 10. listopadu. Pan farář totiž, když mu vystavoval v roce 1946 duplikát rodného listu, omylem prohodil den narození jeho s bratrovým.

Byl ještě kluk, když se rodina přestěhovala do Prahy, protože shořel jejich pronajatý venkovský domek. Stal se členem Dismanova rozhlasového souboru, ve kterém se zadělalo na jeho hereckou kariéru.

Mezi věčně hladové mendíky v historickém filmu Nezbedný bakalář (1946) si ho vybral přímo Zdeněk Štěpánek, autor námětu a představitel titulní postavy. A když mladík zaskakoval v Divadle satiry, kam často chodil a znal dobře některé role, zaujal diváka Jana Wericha, který mu nabídl angažmá v Divadle V+W.

Nesporný talent kultivoval rovnou hraním. Trápilo ho, že má jen základní vzdělání, proto hodně četl, někdy dost bezhlavě. Do jeho četby vnesl řád i Jiří Voskovec, po válce ještě žijící v Praze, který mu půjčoval knížky. Jan Werich mu pak dal okusit jiné životní slasti: naučil ho rybařit, hrát mariáš a pít plzeňské pivo.

Škola na jevišti

Po dvouletém působení v Pardubicích se stal členem pražského Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Setrval tam třiatřicet let a tři měsíce. Pak za ním chodili diváci blíž k centru, do jím vysněného Národního divadla. Snad každého herce straší sen, že zmešká představení. Josefu Vinklářovi se to stalo celkem čtyřikrát. Nejvíc zaplatil za neodehraného Tartuffa – 28 363 korun! Ale to bylo ještě před zdražením vstupného.

Zpočátku hrával kladné mladé muže i milovníky (Romeo, Švanda), později si jej filmoví a televizní režiséři vybírali především pro postavy negativní – když ne přímo padouchy, tak muže psychicky labilní či narušené. Marně se zaškatulkování bránil. Až když v pokročilém věku jeho herectví vyzrálo, přehrál se do charakterních rolí.

„Každý herec chce hrát ve filmech, jejichž látka se zabývá tím, čemu říkáme, že je to film o něčem. Tím myslím, že by to měly být buď velké osudy společnosti, nebo jednotlivce, anebo jeden velký osud zajímavého člověka, který se dostává do neočekávaných situací. Musím říci, že mi film v posledních letech takové příležitosti poskytl,“ svěřil se herec v pozdějších letech života.

Populární herec nasbíral na své herecké pouti hodně rolí – divadelních, filmových i televizních Populární herec nasbíral na své herecké pouti hodně rolí – divadelních, filmových i televizních Zdroj: Profimedia.cz

Herecký přerod

To, že ho František Vláčil obsadil ve filmu Koncert na konci léta (1979) do hlavní role skladatele Antonína Dvořáka, považoval od režiséra za velkou odvahu. Pro něho to prý byla velká čest zpodobnit tohoto génia hudby. Řekl, že Antonína Dvořáka poznával skrze složitost režijního pohledu a složitou povahu právě Františka Vláčila.

Podle něj Dvořákův osud vzrušil diváky proto, že v jeho osobnosti se snoubí něco, co klade lidem otázku, jak je vůbec možné, že geniální skladatel je tak neobyčejně prostý. Práce na filmu ale byla nelehká. Herec měl vinou nemuzikálnosti velké problémy s dirigováním; musel se učit tyto partie téměř vizuálně – pohyb po pohybu. V rozhovorech, které v té době poskytl, hovořil až příliš přemoudřele: „Chtěli jsme natočit film o člověku, který je geniální a současně neobyčejně prostý, přičemž prostota neznamená prostoduchost, ale prostota je výdobytek neuvěřitelného usilování být prostý. To je stejné jako se skromností. Skromnost není dar. Skromnost je vydobytá hodnota postoje k velikosti života a umění.“

František Vláčil byl s Vinklářovým výkonem spokojen, neboť ho obsadil do hlavní role hned v následujícím filmu Hadí jed (1981). Herec o postavě inženýra geologického průzkumu Jana Veselého, žel notorického alkoholika, rovněž zaujatě hovořil, neboť i o ní byl přesvědčen, že ho posunula do oboru charakterních rolí. A jak se svěřil, problematika filmů ze současnosti ho zajímá především. Komorní psychologický příběh se začne odvíjet, když Veselého najde jeho osmnáctiletá dcera. Otci vyčte: „Ty nemáš nikoho rád.“ Ten opáčí: „Ty nevíš, co je to být sám.“ Při studiu role Josef Vinklář opakovaně navštívil protialkoholní léčebnu, kde studoval typy nešťastníků, jako byl Veselý. Do třetice byl herec v krátkém čase obsazen do hlavní role ve filmu Šílený kankán (1982). V příběhu o moci peněz a morálním marasmu, v němž se octla Vídeň po první světové válce, Vinklář vytvořil postavu rakouského vojáka Scholefa, z něhož se stane šmelinář, který dosáhne nekalými praktikami značného bohatství. Podle kritičky Evy Zaoralové se Vinklářův Scholef „doslova před našima očima proměňuje z upoceného chudáka, nuceného posluhovat významnějším a mocným, ve lstivého a prohnaného obchodníka trpícího jedinou slabostí – komplexem svého plebejského původu.“

Ohlédnutí

Herec vydal knihu vzpomínek s lákavým titulem Pokus o kus pravdy. Zvědaví diváci doufali, že budou moci nahlédnout i do zákulisí jeho soukromého života, což jim dílem umožnil. Třeba, že jeho první manželkou byla herečka Jana Dítětová a také podruhé že se oženil s kolegyní, Ivankou Devátou, s níž si společné ano“ řekli dokonce dvakrát.

Existuje televizní záznam představení hry Válka vypukne po přestávce, která je divadlem na divadle a odhaluje často složitá herecká nitra. Oldřich Daněk psal hlavní roli herce Bendy přímo pro Josefa Vinkláře. Dozvíme se tak bezděčně další kus pravdy i o něm. V představení zazní třeba věta: „Být neustále ve světlech, být neustále ve štychu, aby na mě bylo vidět…“ Dodejme: Jedno, že na úkor kolegů. Josefu Vinklářovi mnozí vytýkali, že kvůli kariéře je nekolegiální a mnohdy přitakávající.

Při poslední oponě se s ním loučila v Národním divadle i Iva Janžurová slovy: „Pokud nás někdy něčím rozčaroval, máme dnes příležitost mu to odpustit. Byl pokorný před textem, respektoval režiséry a publikum bylo pro něj modla nejpřednější. Šetřit se neuměl – hraní mu bylo celoživotní vášní.“ Josef Vinklář zemřel 18. září 2007 v nedožitých sedmdesáti sedmi letech.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU