Pravdou je, že u nás se pečení věnuje spíše něžné pohlaví, ale podle Maršálka tomu ne všude tak je. „Sladkosti u nás dělají především ženy, ale když jedete do světa, třeba do Francie, Španělska, Japonska a mnoha dalších zemí, tak tam je cukrařina především výsadou chlapů. Je to, ač se to někomu nezdá, fyzicky velice náročné řemeslo, takže všude jinde jsou mistry sladkostí především zástupci oné druhé, silnější poloviny lidstva. U nás se to totiž hlavně v době komunismu zvrtlo a my se teďka snažíme to znovu nastartovat. A dát sem zpět tu grácii a noblesu, protože je to skutečně náročná práce, ale na druhou stranu v podstatě vytváříme umělecká díla.“

Takže cukrařina se, podle vašich předpokladů, opět stane záležitostí mužů. Jak jste se vlastně k pečení dortů dostal vy?

„Já se k cukrařině dostal přes babičky. Od tří let jsem se motal kolem stolů, kde tvořily dobrůtky a ještě dřív, než jsem začal říkat máma a táta, tak bylo v mém dětském slovníku ono známé ham, ham nebo mňam, mňam. Babičky mě dávaly prostor, nevyhazovaly z kuchyně, nechaly sladkosti olizovat, uždibovat a míchat. Víte, já už jako prcek jsem měl o svém budoucím povolání od oněch let mladosti jasno. Věděl jsem, že prostě budu cukrář.“

Takže jak bývá u prcků zvykem, že chtějí být, až vyrostou, třeba kosmonauty, popeláři nebo politiky, vy jste byl světlá výjimka?

„Jasně, jak jinak, když jsem prošel babičkovskými kuchyněmi, nasával vůni cukroví, a jak říkáte, uždiboval, jiná budoucnost mě prostě nepřitahovala. Už řadu let o sobě tvrdím, že jsem prostě Josef Maršálek, CSc, tedy v mém případě ne kandidát věd, ale celkem spokojený cukrář.“

Vydal jste už čtyři knihy, ta poslední se jmenuje Sexy dorty. Člověk a spíše chlap si představí pod slovem sexy krásně se vlnící děvče, ale že by tak označil sladkost, proč tedy Sexy dorty?

„No, to je jasný. Jídlo jako takové není jen o spotřebě, tedy čím a jak si nacpat žaludek, ale je to o tom, si ho užít. A vlastně ty dorty, dezerty, sladkosti jsou nedílnou součástí našeho života, a když už lidé chtějí ty kalorie konzumovat, tak by se u toho měli cítit dobře a ne provinile a měli by si mlsání užít a mělo by to být tedy i smyslné. Nejen tedy plácnout si na talíř kus žvance, ale vychutnat si dobrotu na jazyku i očima.“

Přeci jen, a to mluvím za sebe, když bych tvořil umělecké cukrářské dílo, tak u plotny strávím jeho patláním mraky hodin. Je jednodušší hodit flákotu do papiňáku a udělat si guláš, než trávit u výroby sexy dortu celý den nebo dokonce dny.

„Chce-li se někdo stát mistrem cukrářským, musí nějak začít. Samozřejmě, že tvorba toho prvního dortu vám bude trvat dlouho, výroba druhého bude už kratší a třetí a ty následující už díky praxi a invenci zmáknete za dobu možná jen o něco delší, než u výroby toho guláše. Všechno chce svoje a žádný učený, jak známo, z nebe nespadl.“

No a na závěr ještě praktickou věc. Vy jste téměř ztepilé postavy, jak je možné, když se cpete dorty, uždibuješ a ochutnáváš, nedá se říci, ten Maršálek je ale cvalda?

„Ježišmarjá, díky, ale nasaďte si brýle. Nějaká ta kila nadváhy by se hravě našla. Když o mně někdo řekne, že jsem ztepilé postavy, tak se začnu rdít a jsem pyšný. Mrkněte se raději znovu, a ač jsem cukrář, nemažte mi med kolem…úst. Život je o rovnováze, ty dorty, jídlo, sem tam nějaký drink vyrovnávám prací na zahradě, aktivním pohybem, takže nevalím břicho před sebou, protože jen konzumuji. Je to balance, člověk si dopřává, ale musí i energii vydávat a o tom to je,“ přidal na závěr povídání Josef Maršálek svou životní filosofii.

Související články