Maminka Josefa Cardy si odjakživa přála, aby se stal lékařem, tatínek byl ale ochotník a vášeň pro umění přeskočila na synka už v dětství.

„Hrál jsem s ním už jako malý kluk. Byl to právě on, kdo mě divadlem nakazil,“ svěřil se herec v rozhovoru pro Idnes.

Cesta k umělecké kariéře ovšem nebyla bez překážek a chvilku to vypadalo, že Carda bude optikem.

„To byl výběr z nouze. Po maturitě jsem chtěl na JAMU, ale ředitelem našeho ústeckého gymnázia, kde jsem studoval, byl kovaný komunista a ten řekl, že na žádnou uměleckou školu mi doporučení nedá,“ zavzpomínal herec. Nakonec dostal nabídky na dvě školy, dlouho však u studia nevydržel.

„Mohl jsem si vybrat buď báňskou v Košicích, anebo textilní v Liberci. Chtěl jsem samozřejmě do Liberce. Jenže jsem přijímačky neudělal, tak co se mnou? Táta zjistil, že hledají budoucí optiky, a to v Brně. Jenže nám hned na internátu oznámili: „Budete uklízet podle abecedy!“ Takže hned první týden jsem měl rajony. Řekl jsem si, že tady nebudu, a vrátil jsem se do Ústí, kde jsem nastoupil na roční jazykovou školu, na němčinu. Tehdy jsem se seznámil s Pepou Náhlovským a s jeho partičkou začal hrát divadlo,“ popsal Josef své začátky.

Na vytouženou JAMU se nakonec opravdu dostal, opět to ovšem nebyla procházka růžovým sadem.

„Zkoušky jsem sice udělal, ale nevzali mě a bylo jasné proč – kvůli tátovi, z politických důvodů. Na oficiální zprávě o mém nepřijetí ale stálo tužkou napsáno: „Odvolejte se!“ A tak jsem se odvolal a přijali mě. Jak jsem se později dozvěděl, stalo se tak díky panu Oldřichu Vykypělovi, což byl šéf katedry a brněnský herec, který se za mě přimluvil. Měl jsem velké štěstí na úžasné lidi,“ přiznal Carda, že přišla zcela nečekaná pomoc od profesora.

Po covidové pauze jsme měli jisté potíže

Aktuálně účinkuje Josef v patnácti představeních na sedmi scénách včetně jednoho zájezdového a k tomu hraje také v Divadle Lucie Bílé.

Krizi zažil prý herec v době pandemie, respektive po jejím skončení, kdy díky dlouhé pauze měl problém vybavit si dlouhé a náročné texty z různých inscenací.

„Po covidové pauze jsme měli jisté potíže. Vezměte si, že jsme rok a půl nehráli. Což o to, text se vybaví, ale co se nevybaví, jsou akce – kdy a kam si máte stoupnout, kudy jít... Mozek je potvora – když neuděláte ten správný pohyb, nedostaví se ani text,“ postěžoval si Carda výše zmíněnému webu.

Ani ve volném čase, kterého nemá příliš, se umělec rozhodně nenudí a snaží se ho využít co nejvíce aktivně.

„Na starý kolena jsem zjistil, že jsem trochu workoholik. Ale když mám čas, nejraději chodím na procházky s naší fenkou louisianského leopardího psa. Je v pořadí už druhá. Tu první si vybrala moje žena, když zdědila dům v Českém středohoří,“ uzavřel Carda, který možná i díky pravidelnému pohybu vypadá dva roky před sedmdesátkou naprosto báječně.