Pískající chlapec

Rodina, ve které budoucí herec se dvěma sestrami vyrůstal, měla múzické geny šťastně namíchané. Otec finančně i společensky podporoval umělce, mezi které patřili třeba malíř Joža Uprka, sochař Jan Habarta, literáti, muzikanti... Maminka byla Slovenka, dcera evangelického faráře a dramatika Jozefa Hollého.

Z této větve je pak i herec a režisér Martin Hollý a jeho syn, filmový režisér Martin Hollý. „Naši byli nadšení ochotníci, měli vztah k múzám, otec hrál krásně na piano. Kdyby nezdědil po dědečkovi cihelnu, možná by se upsal nějaké umělecké profesi. Maminka měla výrazný talent, určitě by udělala hereckou kariéru, jenže se vdala, měla tři děti, všechno nám obětovala. Já jsem přitom o herectví moc neuvažoval, až když nastala doba politických posudků, jejichž kritéria jsem samozřejmě nesplňoval. Na uměleckou školu přece jen člověka vzali, když měl nějaký předpoklad. Proto je ze mě herec,“ vyprávěl Josef Abrhám.

Na svá dětská léta má jednu hmatatelnou vzpomínku. Jako kluk rád pískal, tak si ho rodinný přítel Jan Habarta vybral jako model ke své plastice Pískající chlapec. Určitě tehdy nikdo netušil, že to bude první „veřejný“ portrét jedné z nejslavnějších hereckých tváří.

Pepíček je vždycky nóbl

Herectví začal Josef Abrhám studovat na VŠMU v Bratislavě, kam se dostal až po peripetiích „kapitalistického synka“. Tehdy pro jeho přijetí mocně zvedl hlas rektor školy, herec a režisér Andrej Bagár. Jenže Abrhámovi přesídlili z Moravy do Prahy a adept herectví se ocitl na pražské DAMU, v ročníku prof. Miloše Nedbala. „Měli jsme krásná studia, výborné pedagogy a spoustu příležitostí. Už v roce 1962 jsem točil půl roku v Rusku, hrál jsem mladého Jaroslava Haška ve filmu Velká cesta, a ten půlrok jsem strávil ve společnosti Rudolfa Hrušínského. Potkal jsem se tam také s Jaroslavem Marvanem, Josefem Kemrem. To byl pro mě úžasný zážitek,“ líčil herec své začátky.

Na DAMU se sešla silná parta studentů (Čočková, Drbohlavová, Tvrzníková, Čepek, Kodet, Bednář, Krampol, Mrkvička…), mezi profesory pak byla elita českého herectví. Ročníkovému profesorovi posluchači říkali „tatíček Nedbal“. Své svěřence měl rád, byl na ně na všechny pyšný, ale jak prozradil Jirka Krampol: „Tatíček Nedbal nejvíc miloval Abrháma, pokaždé nám nadšeně říkal – Pepíček, ten je vždycky nóbl!“

Osobitý styl a šarm mladého herce brzy ocenili také filmaři. Už ve druhém ročníku natočil malou roli v detektivce Kde alibi nestačí a ve stejném roce se pak výrazněji prosadil ve snímku Strop.

Jeho první filmovou partnerkou se stala jedna z nejatraktivnějších krásek pražského společenského života, manekýnka Marta Kaňovská, která se pak proslavila v módním světě jako Pospíchalová. „Není pro mě těžké si připomenout, kdy mi osud dopřál potkat Josefa Abrháma. Bylo to v roce 1961 díky mé přítelkyni, později slavné režisérce Věře Chytilové, která tehdy točila svůj absolventský film. Ve filmu Strop (obě Věřiny filmové povídky se pak promítaly současně pod názvem U stropu je pytel blech) bylo z dnešního pohledu jedno hvězdné jméno vedle druhého. Hráli v něm Jiří Menzel a Miloš Forman, Věřini spolužáci, taky Jiří Brdečka a Miloš Kopecký, kromě Pepíka ještě Jaroušek Satoranský, Láďa Mrkvička... Můj profesní život se pak ubíral jinou cestou, ale chodila jsem stále do přeslavného Činoheráku, kde Pepík vždy exceloval, potkávali jsme se třeba na filmovém festivalu v Karlových Varech... Znám ho celá ta léta jako ojedinělého, přemýšlivého a hlavně slušného člověka s úžasným charismatem. Vím, že se svou ženou Libuškou a celou rodinou žijí v lásce, což je dnes velký dar. Oba jsou mými přáteli. Doufám, že budu mít možnost mu k narozeninám pogratulovat. Díky lidem, mezi které Pepík určitě patří, můžu popravdě říct, že jsem měla v životě štěstí. A ještě něco: vždycky, když ho vidím v některém jeho filmu, mám hned dobrou náladu!“

Brilantní hráč

Když natočil Jaromil Jireš v roce 1963 svůj první celovečerní film Křik a Josef Abrhám v něm vytvořil hlavní roli mladého otce, jeho popularita už byla nesporná. O čerstvého absolventa DAMU se hlásilo hned několik divadel – včetně „zlaté kapličky“ a vinohradského, jenže definitivně vyhrálo silnější lákadlo. V ulici Ve Smečkách vznikl Činoherní klub, který založili dramatik Jaroslav Vostrý a režisér Ladislav Smoček, z Ostravy přišla parta herců kolem Jana Kačera.

Josef Abrhám se stal jedním z pilířů nového souboru a Činoherák během jediné sezony pobláznil celou Prahu. Jako skvělý klavírista („Jsem jenom takový zapálený šumař. Poslouchám jazz, rád se v něm šťourám, ale nemám techniku, žádné odborné vzdělání...“ tvrdil v našem rozhovoru, ale není to pravda) přirovnával práci v divadle k jazzbandu, kde je důležité, aby celá kapela fungovala pospolu, a zároveň, aby každý hráč ovládal své sólové výstupy, při kterých mu ostatní fandí. Sám svá brilantní sóla předváděl na scéně Činoheráku 27 let.

Celou dobu u toho byl zakladatel a „guru“ divadla Ladislav Smoček: „Moje spolupráce s ním v Činoherním klubu je pro mě naprosto nezapomenutelná. Jeho stěžejní role v Gogolových Hráčích, stejně jako v O’Neillově Cestě dlouhého dne do noci, vydávají svědectví o jeho vrcholném herectví. Jeho vrozená noblesa z něj vyzařuje bez jediného odchýlení, ať už na jevišti, či v mnoha filmových i televizních rolích. A hlavně i v jeho životě. Za celá léta jsem nezpozoroval na jeho vzácné osobnosti sebemenší stopu vulgárnosti nebo hrubosti. Myslím, že tato vzácnost silně imponuje nám všem. Ať tato jeho osobní krása, stejně jako jeho umění, zasahuje ještě dlouho všechny lidi.“

Nejoblíbenější záletník

Pokud bychom chtěli vybrat klíčovou filmovou a televizní roli Josefa Abrháma, pak je to určitě falešný číšník a milovník žen Dalibor Vrána ve filmu Vrchní, prchni! a hned vedle něho svůdník a záletník, idol žen všech generací, primář Arnošt Blažej z Nemocnice na kraji města. Herec tento svůj divácky osvědčený úděl odmítal slovy: „Pár milovníků jsem sice hrál, ale v divadle i jinde jsem pak dostal desítky charakterních i komediálních rolí. A že by to byl dokonce můj osobní rys, to už vůbec ne. Rozhodně nejsem svůdník, jen jsem je zřejmě uměl zahrát. Já bych to slovo vůbec nepoužíval, já bych ho škrtal!“

Ačkoliv kdysi s přijetím rozsáhlé seriálové role váhal, dalším pokračováním se nebránil a bral je s humorem: „Smířil jsem s e s tím, že mám tuhle roli na doživotí.“ Práci lékařů v reálu velmi obdivuje a ctí: „Velice si jich vážím, protože v medicíně, když se něco nepovede, jde o život, ne o ostudu jako u nás. Je to královská profese, skutečně poslání v lidském životě. Mám mezi doktory přátele, jsou to hodně múzičtí lidé, nesedí jen v ordinaci u stolu. Mají rádi divadlo, hudbu, obrazy, je s nimi báječná zábava.“

Jak se jistě pamatujete, v Nemocnici na kraji města hrála jeho zakázanou lásku, krásnou sestřičku Inu, Andrea Čunderlíková. „Než jsme spolu začali točit, znali jsme se jen zběžně. Josef se vždycky choval jako dokonalý gentleman, říkala jsem si, že by se hodil do společenských salonů první republiky. Stejný byl i při práci – pozorný partner, který uměl naslouchat, měl nadhled, humor. Prostě galantní muž, žádný prvoplánový buldozer ženských srdcí. Právě to mu nejspíš zaručilo takovou oblibu u dámského publika. O Pepovi se nedá říct nic negativního, naopak můžu jen konstatovat, že se s léty vůbec nemění. Pořád miluje muziku, humor, stále je skvělý herec, trochu záhadný, tajemný, který si diváky podmaní a přinutí je, aby se domýšleli, co se vlastně za jeho postavou skrývá... Tenhle dar se nedá naučit, ten mu přidal Pánbůh jako bonus, když mu naděloval všechny jeho talenty.“

Děkujeme, pane Krbec!

Plejáda skvělých rolí 60. let (jen namátkou, zcela nedávno běžel v televizi herecký koncert Janžurové, Abrháma a Hrzána v Penzionu pro svobodné pány) pokračovala novou vlnou popularity s dvojicí Svěrák a Smoljak. „Když si mě vybrali pro Kulový blesk, byl to pro mě velký kompliment, že m ě vzali mezi sebe a uznali můj vnitřní smysl pro humor a nadsázku. Jejich humor se hraje s vážnou tváří, protože je tak dobře napsaný, že se nemusí hrát komicky. Kulový blesk a Vrchní, prchni! jsou nádherné herecké party,“ definoval herec své úspěchy.

Další sérii pak tvoří filmy nebo seriály, ve kterých hrál se svou ženou, Libuší Šafránkovou. Oba nepodbízivě a bez problémů zvládli nástup nových generací tvůrců, kteří si považovali za čest s nimi pracovat. Ostatně, jednoho z nich mají doma – syn Josef je režisér.

Když přišel v roce 2006 do kin film Kráska v nesnázích, ozdobený diváckým zájmem i cenami, režisér Jan Hřebejk nešetřil chválou nad výkonem slavného herce a připojil slova o celé jeho osobnosti: „Josef Abrhám je vzácný příklad člověka, který je nám obyčejně, lidsky blízký, stejně jako prchající vrchní Dalibor Vrána. Také byl zcela přirozenou morální autoritou, když při rozloučení s Václavem Havlem četl v chrámu sv. Víta z Bible, obdivně i závistivě sledován přítomným kolegou Alainem Delonem... Josef Abrhám není extrovert. Často se stydí i za druhé. Komunisti jeho rodinu okradli o majetek, a nás tím obdarovali. Zdvořilý chlapec se stal tím, čím by se asi nestal – hercem. Jedním z nejlepších v téhle zemi. Natočil jsem s ním dvě role. Obyčejného policajta Prokopa v Šakalích letech a noblesního emigranta Evžena v Krásce v nesnázích. ,Děkujeme vám, pane Krbec!‘ loučila se s Josefem Abrhámem Aňa Geislerová po natáčení. A myslela to ,večerníčkovské‘ poděkování tak, že Pepík nás prostě provází celým naším životem!"

Tak šel čas

1939 - Narodil se 14. prosince ve Zlíně, se dvěma sestrami vyrůstal v umělecky založené rodině.

1962 - Absolvoval DAMU, dostal angažmá v tehdejším Divadle čsl. armády, už za studií točil filmy.

1965 - Nastoupil do nově vzniklého Činoherního klubu. Tady se později seznámil se svou ženou, herečkou Libuší Šafránkovou.

1977 - Manželům se narodil syn Josef. Ve stejném roce se točil Dietlův seriál Nemocnice na kraji města, v němž hrál Arnošta Blažeje. Později vznikly další série.

1993 - Odešel z Činoherního klubu. Získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Jana Hřebejka Šakalí léta. „Otec hrál krásně na piano, maminka by určitě udělala hereckou kariéru.“

2009 - V sérii ČT Neobyčejné životy vznikl dokument Josef Abrhám, který natočil jeho syn. V jeho režii jsme viděli i další portrét Libuše Šafránková (2013).

2019 - Kromě filmů se teď v rodině Josefa Abrháma točí vše kolem čtyř vnoučat, kterým se s láskou věnují.

Autor: Jana Bednářová