Jitka Sedláčková začíná po padesátce nový život: Těší mě pohledy mužů

Prohlédněte si všechny fotografie (8)

Herečka Jitka Sedláčková má tolik krásné práce jako nikdy v životě. Připadá jí, jako by najednou stála na začátku. Zkrátka odměna za všechna ta hubená léta, která prožívala mezi čtyřicítkou a padesátkou.

Říká se, že pro herečky po padesátce nejsou role. Vy jste chodící důkaz, že to neplatí.

Pracuju víc než kdy jindy. Když jsem byla mladší, slýchávala jsem, bude hůř, role ubydou. A ony jsou! Jen si člověk musí umět práci najít, a když nepřijde sama, tak si ji vymyslet. U té mojí to naštěstí jde. Chápu, že kdybych pracovala třeba jako prodavačka v drogérii, tak si ji nevymyslím.

Mezi čtyřicítkou a padesátkou jsem na tom byla mnohem hůř. Proč?

Byla jsem sama se synem, který prožíval velmi problematické období. Ale zvládli jsme to. Jsem na něj pyšná a na sebe taky. Bylo to období neženskosti a nehezké tloušťky, kdy jsem nebyla ani doopravdy tlustá, abych to mohla využít pro nějakou roli, ani hubená. A nebyla jsem hezká. Vůbec, ani vnitřně, ani zvenku. Dostávala jsem role hospodských, řeznic, uklízeček. Rezignovala jsem na sebe jako na ženu, a to je konec. Teď to říkám s takovou vážností, že se mi chce brečet. Člověk má tendenci občas zabalit čas, který tu má, neuvědomuje si konečnost. Byl ve mně tehdy pocit promarněné doby, špatného výběru povolání. Práce moc nebylo a já přitom věděla, že ve mně je něco, co nikdo nechce vidět.

A pak přišla padesátka…

… a šlo to dál strmě dolů. Přišla jsem v Divadle pod Palmovkou o práci. Byla jsem ošklivá, nepříjemná, nepřátelská.

Co vás změnilo?

Vždycky jsem se nějak vzchopila, hlavně s pomocí přátel. Přišli ke mně lidi a šance, které mi pomohly. Velmi důležité bylo setkání s Dášou Zázvůrkovou, udělaly jsme Lidský hlas Jeana Cocteua a zase jsem se nadechla.

Jitka Sedláčková

Takže pomohla práce?

Myslím, že hlavně muž. Přála jsem si partnerský vztah a věděla jsem, že musím zhubnout, abych měla co nabídnout. Přišel, trval čtyři roky a skončil rozchodem, který je pro mě dodnes bolestné téma. Byl to jediný vážnější vztah, který jsem měla po rozchodu s otcem syna Filipa. Ke konci jsme přestali lásku zalévat. Možná on už věděl, že chce pryč, já si to nechtěla připustit. Předpokládám, že se se mnou rozešel, protože nebyl v tomhle vztahu šťastný. Bolelo to tehdy strašně, hodně času jsem probrečela, ale na kolena mě to nesrazilo. Zase mi pomohli přátelé. Navíc mi z toho všeho zůstala znovunalezená ženskost. Snažila jsem se vzdělávat, podařilo se mi zhubnout, začala jsem běhat. Najednou jsem zářila a lidé mi to začali říkat. Líbila jsem se znovu sama sobě.

Nebyl to zkrátka ten pravý, ale měl, zdá se, ve vašem životě velký význam.

Muže, ke kterému směřuju, jsem ještě nepotkala. Chtěla bych, aby mě měl rád takovou, jaká jsem. A chci fešáka! Ne takového, o kterém se říká „Hlavně, že se líbí mně“. Opravdu pěkného. Mí muži takoví byli a vždycky mladší než já. Navíc ti hezcí bývají i sebevědomí, a to je důležitá vlastnost. Protože ti, kterým sebevědomí chybí, mají tendenci vylévat si vztek na ženě. To jsem zažila a k tomu spoustu lží. A už nechci. Možná to zní troufale, ale proč bych měla slevovat.

Nezní to vůbec troufale. Víte zkrátka, co chcete a nebojíte se to říct otevřeně.

Taky jsem k sobě celkově ohleduplnější. Nejsem už na sebe zlá, že bych si nadávala, třeba když trochu přiberu nebo že mám někde špek. Cítím se o mnoho líp a mám i víc vnitřního sebevědomí, což je ohromně důležitá věc. Lidé mi občas říkají, že jsem hodně ambiciozní, ale na tom přeci není nic špatného, že chci něco dělat nebo nějak žít. Některé ženy v mém věku rezignují, je jim pětapadesát, sedí doma, přijaly roli babiček. Já mám pocit, že jsem na začátku. Klidně o sobě řeknu, že jsem začínající herečka. Začínám s tím, co jsem vždycky chtěla dělat. Snažím se dělat svoji práci, jak nejlíp umím. Ocenění mi dají diváci, a když dají, jsem přešťastná. A pořád se umím nadchnout. Umím se smát, že spadnu ze židle, brečet, že vytopím barák.

V čem jste ještě na začátku?

Pořád ještě věřím v lásku, pořád věřím v sexuální apetit. Nemyslím teď sexuální život seniorů. Když na sobě člověk aktivně pracuje, může být žádoucí i v tomhle věku. Nemám žádné úpravy, plastiky, botox, implantáty, nic takového. Moje ženské sebevědomí je sice trochu níž, než bývalo, na postavě je to také trochu znát, ale pokud potkám muže, který umí vidět za roh, tak by to se mnou mohlo být docela fajn. Cítím se zdravá, podstupuju kraniosakrální terapii a ta má na mě opravdu blahodárný vliv. Dodává mi energii a já jsem pak energizující pro své okolí.

Je vidět, že mužská síla je ve vašem životě důležitá.

Věřím na rovnováhu. I když ctím všechny menšiny, přála bych si, aby muži zastávali místo, které mají – aby ochraňovali ženy, aby byli hlavou rodiny, uměli udělat mužské práce, dokázali obejmout, držet za ruku a říct ženě, že je krásná. To totiž umí jen muž. Když mi kamarádky říkají, že mi to sluší, moc z toho nemám, ale když mi to poví chlap, tak mě to zajímá. Je lepší být ve dvojici. Znám zástupy osamocených žen, které mě neustále přesvědčují, že jim je takhle fajn. Mohou přesvědčovat i samy sebe, ale takhle je to zkrátka špatně. Okolo mě jsou samé ženské kruhy, mužské kruhy, ženské skupiny, mužské skupiny – mám ráda, když se ty kruhy propojí. Přitom jsem nikdy neměla před očima vzor takového soužití.

Jak to?

Vyrostla jsem sama s maminkou. Netušila jsem, že budu po partnerství tak toužit. Ale ke mně přicházejí v životě věci přirozeně a čistě, dám na přirozené instinkty, mám je odjakživa. Nemám v tomhle ohledu komplikované myšlení.

Co jste dělala, když vám bylo nejhůř?

Ani jednou jsem si neřekla, že už nemůžu dál. Jen jsem věděla, že to je ještě na hodně dlouho. Když mi bylo úplně nejhůř, ležela jsem na koberci smotaná do nějakého tvaru a hrozně jsem brečela. A když mi bylo úplně blbě, volala jsem maminku, maminko, prosím pomoz mi. Přestože už dávno nežila. Například na začátku synovy puberty jsem se chovala někdy hystericky, až časem jsem pochopila, že se to dá i jinak, že je třeba respektovat cestu toho druhého. Onehdy jsem si synovi stěžovala do telefonu, že mi chybí partner a on na to, maminko, užívej si tu svoji prací vydobytou slávu. Občas jdi s někým na večeři, třeba z toho nic nebude, ale užívej si to. Ptala jsem se, jakou slávu má na mysli. Odpověděl, že ne tu světskou, ale mám prý hezkou práci, kterou jsem neměla, ale protože jsem vydržela, zasloužím si ji. Najednou řekl něco hodně moudrého – že bych zase pro kraviny mohla zapomenout, že se mi dějí hezké věci. Protože my to hezké bereme jako samozřejmost a všímáme si hlavně toho blbého.

Možná je to slabost žen po padesátce. Vidí víc špatného a myslí si, že už jsou mimo hru.

Mají to těžké. Považují se za odepsané a já nevím proč. Nejsou ještě staré, ale už ne mladé. Ještě se chtějí udržovat, ale muži je přestávají vidět. Hormonální změna je v určitém věku znát a to se pak dohání vytetovaným obočím, nalepenými nehty s kamínky, nabarvenými vlasy, krátkými tričky a sukněmi. Já tomu říkám: Mládí neprchej. Myslím, že v tomhle období je potřeba hledat především kvalitu. Předpoklad je být zdravý, také nebýt zadlužený a sociálně vykořeněný. Já mám tyhle věci v pořádku a žije se mi dobře. Mám půjčku a auto na leasing, to ano, ale tak, abych mohla vše splácet. Když jsem natočila 13. komnatu a byla v pořadu u Karla Šípa, napsalo mi hodně žen, že jsem je inspirovala. Tehdy jsem si řekla, že je nedám. Že můžu ženy motivovat.

Co myslíte, že je pro ženy v tomhle věku důležité?

Jde o to mít své věci uspořádané a najít vnitřní klid. A nevzdat péči o sebe. Jde to, i když nejste zrovna bohatá. Díky tomu se cítím mladší, přestože vím, že jsem vstoupila do etapy, která míří ke konci. Ale je dobré jít tam s hlavou vztyčenou, makat na sobě. Nedoporučuju nakupovat na vietnamských tržnicích, ale mám své oblíbené řetězce, chodím do Zary, do Tesca, tam seženu bavlněné tričko za sto dvacet korun, svetřík za tři sta a kalhoty za pět set. A lidi se mě pak ptají, kde jsem se tak pěkně oblékla. Ráda nosím kecky značky, jakou má můj syn, a taky batoh. Snažím se vypadat mladistvě, je-li to potřeba i elegantně. Když se upravím, cítím, že se po mně muži ještě koukají a dělá mi to dobře, potřebuju to. Na tohle by ženy neměly zapomínat, přestože říkají, že jim je to už jedno. Taky běhám, zabalím si problematická místa igelitem a mažu. Když se vrátím, vypadám jako po pěti mrtvicích, ale je mi krásně. Dobře spím a mám po ruce dobré víno. Taky mám málo šperků i bot, ale za to jsou kvalitní. Jednu rtěnku, jeden krém, šampon, kondicionér, víc nepotřebuju. Spoustu věcí jsem ze svého bytu vyhodila, vyčistila jsem ho od zbytečností a stejně se vyčistila i moje hlava. A přemýšlím jednoduše. Když jsem unavená, jdu spát, když mám žízeň, napiju se, když mám chuť na sladké, dám si kvalitní čokoládu. Nic složitého nevymýšlím.

Působíte jako silná žena. Je to tím, že jste si sáhla na dno?

Jsem silná proto, že tak působím. Onehdy jsem kamarádovi trochu kňourala do telefonu a on mi říká, ty to zvládneš, ty jsi silná. Není to tedy tím, že bych si někam sáhla, spousta lidí si sáhne hlouběji. Ale poslouchám to už od základní školy. Vy, holčičky, vezměte tohle a jděte, a ty, Sedláčková, zvedni židle na lavice a vezmi ještě tohle, ty to uneseš. Možná jsem si nechala naložit, protože moje maminka to měla stejné. Řídila auto, vymalovala byt, upletla, pohladila, uměla několik jazyků… Nebyla jsem asi i proto schopná mít rodinu ve správném modelu. Jsem trochu po svém strýci, líbily se mu ženy, on se líbil jim, byl bonviván a živel. Mám to v sobě taky. A nechci se toho zbavit, nechci se zklidnit, říkám kraviny, směju se jim, a tak to bude. I když se mě někdy kolegyně ptají, proč říkám některé věci tak otevřeně. Proč ne? Víte, jak si představuju ideální konec života? Pít víno a hulit trávu, takhle bych to chtěla. Být trochu v rauši, abych si fyzicky příliš neuvědomovala konec. Protože se ho jako každý bojím.

Článek vyšek v pravidelné měsíční příloze Deníku ŽENY!

Autor: Klara Mandausová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky