Jitka Molavcová, která nedávno oslavila šedesáté narozeniny, je zkrátka pokladem každého jeviště – toho nejmenšího i toho největšího.
„Osmnáctého května roku 1970 v sedmnáct hodin odpoledne jsem předstoupila v minisukních a s kytarou jako velmi slušné děvče a spustila jsem,“ vzpomíná Jitka Molavcová na den, kdy se – už napořád – stala součástí inventáře divadla Semafor. Zpočátku se zařadila mezi semaforské dívky, jejichž úkolem bylo zpívat a zdobit představení půvabným zjevem. Brzy se ale ukázalo, že Jitka Molavcová umí ještě něco jiného: na semaforském jevišti se začal rodit velký komediální talent. Nečekaně se jí podařilo to, v co nejspíš nedoufal ani sám principál Jiří Suchý: nahradila po jeho boku zemřelého Jiřího Šlitra. V roce 1985 pro ni Suchý napsal postavu Žofie Melicharové, nevzdělané hospodyně platonicky zamilované do stárnoucího kabaretiéra Jonáše. Nesmrtelná komická dvojka byla na světě…
„Semafor je můj druhý domov, prožila jsem tam chvíle různobarevné, setkala se s osobnostmi, které ovlivnily můj život, vyučila jsem se tam jevištní praxi, všechny úrazy, které jsem kdy měla, se staly právě na jevišti divadla Semafor, odtud mě odnášeli do sanitky s přetrhanými vazy a výronem v kotníku, tady jsem si pochroumala vše, co se pochroumat dá,“ konstatuje Jitka Molavcová. „Semaforská poetika mi od první chvíle byla jasná a blízká.“
Dítě s potemnělou duší
Zpívat začala už jako malá holčička. Ve dvou letech jí tatínek nechal nahrát první gramofonovou desku (v nákladu jednoho kusu) a ve čtyřech letech se, v rámci mikulášské nadílky, konalo první veřejné vystoupení. „V jedné chvíli pan konferenciér vyzval přítomné děti: Kdo z vás zazpívá písničku nebo zarecituje básničku, dostane oříškovou čokoládu! Ve mně se zatajil dech, protože oříšková čokoláda, to byl můj sen,“ vzpomíná. „A i když jsem byla dítě velmi plaché, přilezla jsem na to jeviště, oni mě vysadili na židli a já spustila „mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná“… Maminka omdlela, tatínek utekl, ale já si nesla vítězoslavně z jeviště tu oříškovou čokoládu.“
Jitka Molavcová
V té době ovšem rozhodně nepomýšlela na kariéru ženského klauna. Právě naopak: jako dítě se s oblibou kochala dramatickými osudy operních hrdinek: „A čím to bylo dramatičtější, čím to bylo potemnělejší, tím to bylo lepší. Třeba když Cio-Cio-San spáchala harakiri, že jo. Nebo Tosca, Aida, všichni špatně skončili. No to bylo pro tu moji duši úplně něco úžasného, zázračného a vždycky jsem si přála v takových dramatech hrát.“
Na jevišti se cítím jako dítě
Osud jí sice nedopřál kariéru operní divy, vyzkoušela si ale mnoho jiných žánrů. V roce 1996 se stala hvězdou muzikálu Hello Dolly jako „Dolly Levilová, rozená Geligerová, společenský průvodce po všech životních situacích, prostě sebevědomá dáma, která tam přijde, rozsvítí se slunce.“ Roli, za kterou získala cenu Thálie, prý získala jen díky přesvědčení Ladislava Županiče. „On to byl, on mně uvěřil a tuhle skvělou roli, kterou by mi nikdy nikdo nenabídl, tak on mi ji nabídl a uhájil ji, protože vím, že na něj byly různé tlaky, že proč zrovna já bych měla hrát Dolly?“
Stejně tak ovšem zazářila ve středověkém představení Oráč a smrt, jako vypravěčka v rozhlase či autorka pohádek pro děti. Hned několik dětských generací ji poznalo díky Malému televiznímu kabaretu: „Při televizních kabaretech jsme si všichni hráli jako malé děti, dost často jsme zlobili a měnili scénáře k obrazu svému. Režisér nás nechal, vznikaly humorné situace − nejen pro děti − ale i pro dospělé, vznikl vlastně takový rodinný pořad,“ vysvětluje.
Přes to všechno, co umí a čím se v životě stala, ovšem Jitka Molavcová zůstává v civilu překvapivě tichá a skromná: „Já už od dětství byla taková nesmělá a i ve škole jsem se klepala strachy, když mě paní učitelka vyvolala, a taková jsem byla vždycky, nejistá,“ přiznává. Jen na jevišti se to změní: „Na jevišti se cítím jako malé dítě na pískovišti a je mi tam teplo a mám velké oči…“
A přestože díky jejím mnoha talentům se jí určitě v životě naskytlo mnoho příležitostí, které nestihla využít, nijak se tím netrápí: „Já jsem ale v Semaforu byla vždycky tak zaneprázdněná, zavalená tolika úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, „co by bylo, kdyby“. Je to otázka, ale já už si tyhle otázky nepokládám. Jsem spokojená, že kráčím po cestě hudby, humoru a poezie.“