S JITKOU ČVANČAROVOU (32) jsme se sešly před jejím odletem do Afriky. „Nesmím nic,“ oznámila mi v kavárně pošilhávajíc po mém grogu. „Nevadí, já to tak neprožívám. Pan doktor Refka ze střešovické nemocnice se o mě noblesně stará. Je přímý, rázný, perfektní. Vždycky se na něho obrátím, když někam jedu. Jen neměl radost, že jdu zase na poslední chvíli. Trvá deset čtrnáct dnů, kdy vakcína pracuje, aby vůbec měla nějaký účinek. Takže do odletu stíhám jen tak tak! Nebude to jednoduché, žádný výlet.“ Což také po návratu potvrdila.
Jitka Čvančarová
Měla jste tentokrát větší strach než z cesty do Tibetu?
Obavu… Ze všeho možného.
Z čeho nejvíc?
Před odjezdem jsem řešila nemoci. Proti spoustě z nich už jsem očkovaná. Dostala jsem tentokrát i vakcínu na žlutou zimnici, která je tak silná, že s ní nejde nic kombinovat. Jen když si čtete o vedlejších účincích, nastupuje děs. Antimalarika na radu pana docenta jsem jedla už před odletem, na rozdíl od Tibetu, kam jsme je jenom vezli pro případ nouze. Tentokrát jsem dostala za úkol je brát předem. Jsou taky pěkný dryák. Mám k lékům odpor. Užívám je jen v nejnutnějším případě. V africkém Mali je největší úmrtnost právě na malárii. Tak jsem byla naprosto disciplinovaná.
V Mali jste očkovali miminka?
Novorozence. Byla to velmi emotivní zkušenost. Pomoc, kterou jsme vezli, je velmi konkrétní, efektivní a zásadní.
Mimina… Jednou jsme se bavili, jak už vás děti dojímají.
Psychika dostala zabrat… Jsem člověk, který hodně snese, zpracuje si vše sám doma, ale tohle bylo náročné. Spoustu informací můžete načíst, nakoukat dokumenty, ale tváří v tvář realitě je to něco jiného.
Abyste si pak nechtěla jako Madonna přivézt nějaké dítě domů…
Já se nedivím, rozumím tomuhle typu poblázněných emocí a potřebě alespoň nějak pomoct. Po návštěvě afrického sirotčince to nikoho nenechá chladným… Vidět děti umírat na podvýživu… Pomoc může mít spoustu forem a podob, třeba adopce na dálku. Skvělý čin! Je důležité podporovat vzdělání, se kterým jde ruku v ruce mnoho souvislostí, které ani neumíme odtud ze střední Evropy domyslet.
A jak jste rozuměla tomu, že v Dokonalém světě produkční Vanda natolik toužila po dítěti, že byla rozhodnutá si ho pořídit, aniž by k němu měla chlapa….
V dnešní době, když se tak dívám kolem, se tenhle názor objevuje čím dál častěji, což mě děsí. Pořád věřím ve funkci rodiny v pravém slova smyslu, že ji má tvořit tatínek, maminka, děti, prarodiče. Normálně fungující rodina, která ráno vstává a dělá svačinu, společně snídá a večeří. Budu o ni bojovat ze všech sil. Aby jednou moje dítě mělo oba rodiče. Chápu zoufalství, kdy člověk nemůže najít partnera, tak chce aspoň dítě, protože u žen pracují hormony a po třicítce je všechno jinak, zblázněné. Ale podle mě má cenu bojovat o rodinu.
Tip KAFE.cz
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Story, které je právě na novinových stáncích.