Jen pár týdnů poté, co se stala jednou z hvězd taneční soutěže StarDance aneb Když hvězdy tančí, vydala se Jitka Čvančarová do Mali. Je totiž jednou z tváří projektu Pampers UNICEF, který si klade za cíl vymýtit nebezpečný mateřský a novorozenecký tetanus. Možná vás to překvapí – zvlášť pokud jste Jitku viděli jen na tanečním parketu nebo jako Michelle, arogantní vedoucí módního magazínu v seriálu Dokonalý svět, ale ona není žádná křehká květinka nebo princezna na hrášku. Dokáže zatnout zuby, leccos vydržet a svých snů být lidem prospěšná se nepustit. Jen upozornění: tento rozhovor je z velké míry o hodně vážných věcech. Protože i my v redakci si myslíme, že je důležité o nich mluvit. A navíc – potřebujeme vám říct, že každá z nás může snadno pomoci. Stačí například kliknout na internet, přidat se ke skupině pampers.cz na Facebooku a jedno africké miminko získá vakcínu.

Do Mali jste odlétala začátkem roku z pařížského letiště. Jaké byly vaše úplně první dojmy, když jste se ocitla v téhle africké zemi, počítané k nejchudším vůbec?

Připadá vám skoro neuvěřitelné, že ty dva světy dělí pouhých šest hodin letu. Nebo když to vezmu ještě z pražské Ruzyně, ze které jsme odlétali do Paříže, tak u nás na letišti vidíte v trafice časopisy, které zrovna řeší, jak zhubnout po vánočních svátcích. Za dvě hodiny potkáte Paříž a dýchnou na vás croissanty v letištní hale a pak stačí dalších šest hodin, abyste se ocitla v zemi, kde je tak neuvěřitelná chudoba, že skoro ani nevím, jak bych o tom mohla vyprávět, abyste si udělali alespoň přibližný obrázek o realitě.

Vy jste viděla hodně chudoby nejen v Mali, ale také během své předchozí loňské cesty do Tibetu. Jak dlouho vám po návratu vydrží pocit, že se tady máme vlastně dobře, obklopuje nás blahobyt a žijeme v bezpečí země, kde nebyla víc než šedesát let válka?

Nějakou dobu si to samozřejmě uvědomuju hodně ostře. Tentokrát se po Mali u mě dostavila skoro až „depka“, protože dojmy byly opravdu nesmírně silné. Sice jsme tam byli pouhý týden, ale ukázalo se, že pro mě týden stačil až až. Přemýšlela jsem o tom a hlavně psychické zátěže bych možná ani víc už nesnesla. Myslím, že to platilo pro celou naši pětičlennou skupinu, že jsme se tentokrát statečně drželi v terénu, hodně pracovali, dělali, co je potřeba – a že se velká únava projevila až zpětně. Vrátíte se do svého prostředí a všechny ty dojmy k vám přijdou zpátky, musíte je znovu prožít ve své hlavě, nějak je zpracovat a vyrovnat se s nimi. Ale s některými se stejně nevyrovnáte nikdy... Zůstanou ve vás.

Třeba?

Třeba když vidíte popatnácté těhotnou maminku, které zůstalo naživu jen pět dětí. To nejmladší nese v náručí a je podvyživené, takže vlastně už bez šance na normální život, protože když je výživa zanedbaná v prvních třech letech života, už se to nikdy nedožene. Tak na pohled té maminky nezapomenu nikdy. Měla opravdu neskutečně smutné oči.

Tip KAFE.cz

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Vlasta.