Od doby, kdy Jitka vstoupila do povědomí široké veřejnosti jakožto zdravotní sestřička v televizním seriálu, uplynulo už několik let. Z osobního hlediska byl pro ni zlomový rok ten loňský, kdy se stačila vdát i porodit holčičku. Kvůli těhotenství přerušila zkoušení muzikálu Bídníci, kam se ale jen několik týdnů po porodu vrátila a svůj part zvládla s naprostou noblesou.
Co plánuje dál? „Odmítla jsem několik nabídek na dlouhodobé natáčení, odcházet teď od malé moc často mi přišlo brzo a ani se mi nechtělo, nemůžeme se jí nabažit. Takže točit začnu až na jaře, zatím jsem naskočila jen do několika představení na pár večerů v měsíci.“ Jitka se ale nevěnuje pouze dceři, manželovi a vlastní kariéře. Je patronkou charitativní organizace DebRA, která pomáhá dětem s nejzávažnějším dermatologickým onemocněním EB, takzvanou nemocí motýlích křídel, a je také velvyslankyní dětského fondu OSN UNICEF.

Na maminku desetiměsíční dcery se mi zdáte dost vytížená.
„Já prostě jen neumím být líná. Jsem pracovitý člověk, což se občas zaměňuje s workoholismem, ale tak to není. Jsem matka, která, když jí usne dítě, si nejde zdřímnout, ale sedne si k počítači a pracuje. S kolegyní z DebRy si telefonujeme třeba ve tři ráno.

Kolik hodin denně spíte?
„No, nic moc."

Tak jinak. Jak dlouho spát potřebujete a jak dlouho spíte doopravdy?
„Dřív jsem potřebovala spát osm hodin. Teď spím třeba tři čtyři. Na čemž má podíl i fakt, že ještě pořád kojím, a to asi pětkrát za noc. Ale za chvíli bude Elence rok, tak pozvolna přestanu. Myslím, že déle už to nemá velký efekt a hlavně to už déle opravdu nevydržím!"

Po narození dcery jste říkala, že byste s manželem nejraději byli pořád doma a dívali se na ni. To asi moc nevyšlo, ne?
„Teď to opravdu moc často nejde. Jsme spolu dohromady, jak jen to je možné. Ale teď jsme se spíš tak nějak střídali."

Petr teď pracoval na StarDance, to muselo být složitější.
„Ano, právě, bylo to náročné. A do toho ještě budoval svoji taneční školu, Tančírnu. Takže podzim, a zvláště prosinec nám dal skutečně hodně zabrat."

Proč potřebuje už tak dost vytížený tanečník ještě vlastní taneční školu?
„Protože není spokojený s úrovní existujících tanečních škol a s tím, jak se tady vyučuje tanec vůbec. Chtěl to udělat po svém, vysoce profesionálně, a myslím, že se mu to povedlo. Krom toho, že samozřejmě učí on sám, má na různé styly tance lektory, kteří mají tu nejvyšší úroveň. Když u něj například někdo učí step, je to několikanásobný mistr světa. Držím manželovi palce."

Tančíte ještě někdy spolu?
„Nestíháme, ale určitě budeme. Malá nám teď ještě nedovoluje, abychom si zašli někam zatančit, ale jen co to bude možné, vyrážíme."

Je v manželově škole dětský koutek?
„No jistě, úplně luxusní, „vymazlená“ školka. A probíhají tam i dětské hodiny."

Takže manžel myslel na všechno. Vy jste si tedy opravdu uměla vybrat. Čím vás okouzlil, když jste se poznali?
„My se s Petrem znali už několik let, pohybovali jsme se ve stejném okruhu přátel. Vždy jsem věděla, že je to skvělej kluk, ale že má ještě tolik kvalit, které mne stále ohromují, to jsem nečekala. Nebudu ho tady vychvalovat, má i své chyby jako každý, ale je to nejlepší chlap, jakého jsem kdy potkala."

A podle čeho si vybíráte ke spolupráci charitativní projekty?
Určitě vás jich musela oslovit s žádostí o spolupráci celá řada. „Vybírám si velmi, velmi pečlivě. Těch zkušeností je mnoho, jak úžasných, tak bohužel i negativních. A já mám jen jednu čest, takže pokud se pod něco podepíšu, musím si za tím stát jednak srdcem, ale také za to ručím vlastní hlavou. Nemůžu zkrátka hazardovat s tím, že ručím za něco, co nefunguje. S DebRou spolupracuji asi pět nebo šest let. Jsou to srdcaři a ryzí lidské charaktery, kteří to myslí skutečně vážně a skutečně nezištně. Takových lidí se potká opravdu málo."

Jak se dnes shánějí sponzoři?
„Není to snadné. Občas se to sbírá skutečně po padesátikorunách a nejchudší lidé jsou někdy nejštědřejší. Musím ale říct, že Češi mne velmi potěšili a překvapili. Hodně se zajímají, kam peníze jdou a kdo za ně ručí, ale když má projekt zřetelné zacílení, opravdu sáhnou do peněženky a mají chuť pomoci. Toho si moc vážím a je to skvělý pocit, být alespoň někdy nacionálně hrdý. Jen houšť!!!"

Uveďte konkrétní věc, z níž máte radost...
„Organizuji pro DebRu již třetím rokem osvětovou kampaň s názvem 12+12, což je výstava velkoformátových fotografií dvanácti osobností, které mají letos pod patronátem dvanáct konkrétních pacientů. Účastní se jí například Jiří Bartoška, Karel Schwarzenberg, Tomáš Klus nebo Aneta Langerová. Ty fotografie jsou zároveň i v nástěnném kalendáři a v diáři, které jdou do prodeje, a celý 100% výtěžek putuje k pacientům. A už za první tři dny přišly objednávky asi za tři sta tisíc. To je prostě fantastické! „Tak to byl moc pěkný předvánoční dárek.

Jak se Jitka Čvančarová chystá na Vánoce? To a mnoho dalšího se dočtete v aktuálním čísle časopisu Story.