Jde o roli ve filmu Ucho, který byl na mnoho let zakázán. V tomto velkolepém snímku si zahrála po boku svého tehdejšího manžela Radka Brzobohatého.

„Je pouze jedna role, ve které ani po letech nenacházím chybu. Nic, co bych zahrála jinak. Tou rolí je Anna, zhýčkaná a zároveň frustrovaná manželka vysokého stranického funkcionáře Ludvíka,“ napsala doslova ve své knize Jiřina Bohdalová.

S Brzobohatým ji čekalo peklo, hádky, facky i nevěra. Vlastně vše, co ve filmu musela zahrát. Šlo jí to tedy tak nějak samo. Truchlit poté, co ji opustil, ale dlouho nemusela, chlapi jí nadbíhali ostošest. Dokonce se líbila i našemu bývalému prezidentovi Václavu Havlovi, kterého ale nechtěla, protože byl tenkrát pouhým kulisákem. Zda svého rozhodnutí někdy litovala, však Jiřina nikdy neprozradila.

Brzobohatého velmi milovala

Jedno je ale jisté, Brzobohatého milovala celým svým srdcem. Byla s ním dlouhých osmnáct let a rozešli se až po jejích padesátinách. Nikdy se pak už nevdala. Nechtěla.

„S Radkem jsme prožili nejkrásnější roky života. Nechtěla jsem si tu vzpomínku a zážitek osmnácti společných let nikým kazit,“ prozradila pro Blesk.cz.

K divadlu Jiřina tíhla odmalička. Maminka ji brala jako dítě do ochotnického divadla, ale tatínek si přál, aby byla kloboučnicí. Myslel si totiž, že klobouky se budou nosit pořád, a jde tak o perspektivní a jistou práci. Jiřina naštěstí šla jinou cestou a i tatínek se s tím brzy smířil.

To, že Jiřina nežila v bohatých poměrech, ovlivnilo celý její život. Dodnes umí šetřit a není zvyklá žít na vysoké noze, i když by dnes dle svých slov už mohla.

„Je to ve mně zakódované. Počítat vždycky s nejhorším a schovat si něco ‚na pak‘. Dneska se mi to velmi hodí, nemusím snižovat svoji životní úroveň, i když už tolik nepracuju a nevydělávám.“

Úvahy o emigraci vzaly zasvé

Můžeme být rádi, že nám Jiřina vůbec zůstala v Čechách. Roku 1968 uvažovala spolu s Brzobohatým o emigraci. Dokonce zůstali tři měsíce ve Vídni, ale zjistili, že to není nic pro ně a že mají domov jen jeden.

„Oba jsme měli v Čechách rodiče a přátele a taky povolání, které bychom museli opustit, proto jsme se vrátili. Tušili jsme, do čeho jedeme, ale těch ztrát, kdybychom to neudělali, by bylo mnohem víc,“ prozradila pro Blesk.cz.

V životě si vypěstovala silný smysl pro spravedlnost. Nikdy si nehýčkala bolístky a vždy rozdávala zábavu a radost.

„Ale to neznamená, že si špatné zážitky nepamatuju, jen si ty rány neškrábu. Jedna z věcí, které v životě zásadně nechci, je být litována, to je snad to nejhorší, co by mě mohlo potkat.“