Právě skončilo představení. Jak vám je, když diváci takhle nadšeně tleskají?

Báječně. Už to dělám tolik let, že je to pro mě droga.

Mění se ten pocit v průběhu let?

Určitě. Víc si toho vážím.

Jak se vám hraje takový lehčí kus, jako je Román pro ženy?

Užívám si dobrou muziku, plné divadlo, mladé šikovné holky Hanku Vagnerovou a Báru Polákovou i všechny ostatní. Mám to představení jako za odměnu. Přes léto jsem hrál Richarda III., to je setsakramentsky jiná práce. Tady neumřu, nikdo mě nezabije, já nikoho nezabiju…

To je v případě vašich postav neobvyklé.

Právě. A můžu hrát příjemného charizmatického chlapa, což je taky fajn. Jeviště snese kdeco, tak ho můžu hrát i já.

Oliver sice svede dceru své někdejší přítelkyně, ale v závěru sejde, stane se z něho alkoholik.

Tak to napsal Michal Viewegh. Myslím, že vidí rád, když se chlapi trápí kvůli ženským a ženské kvůli chlapům. Dělal jsem kdysi konkurz na film a moc jsem si přál Olivera hrát. Tehdy mi řekli, že jsem na tu roli mladý, ale myslím, že jsem na ni neměl, když si režisér Filip Renč představoval někoho typu Marka Vašuta. Teď v šestačtyřiceti nemám problém hrát pětačtyřicetiletého prostatického alkoholika. V mém případě je to souznění.

V představení se říká, že v pětačtyřiceti už chlap ví, co chce, už má zkušenosti a ještě sílu. Je to tak?

To byste poznala, kdybyste se mnou žila… Nechám si pro sebe, jak to funguje.

Během první poloviny roku jste měl čtyři divadelní premiéry. Znamená to, že operace pomohly a záda už máte v pořádku?

Nečtu je. Film jsem viděl jenom na předpremiéře v Bratislavě, kde na něj diváci reagovali vřele. Pak pro mě bylo důležité, co řekla moje starší dcera nebo třeba paní doktorka, ke které chodím. To jsou pro mě důležití lidé. Co kdo píše, mi je úplně jedno.

Takže nečtete ani divadelní kritiky?

Málokdy. Třeba na Richarda III. mi je kolegové zakázali, tak jsem na ně dal. Kritiky mi nic nedávají. Nabíjí mě, že je každý večer plno a jsem konfrontovaný s lidmi, kteří se dívají a reagují. Podle toho můžu růst, nebo ne. Ta interakce je v divadle fascinující.

Shakespearovské slavnosti měly letos rekordní návštěvnost.

Taky jsem to slyšel. Pro mě je důležité, že jsme na všech sedmatřiceti představeních měli plno, přestože je to velmi těžký kus, žádná řachanda. Shakespearovské slavnosti mají dobrou úroveň a tím pádem i návštěvnost.

Měl jste letos nějaké volno?

Plánoval jsem tři týdny v srpnu. Nakonec jsem je strávil v Ostravě s Robertem Sedláčkem natáčením detektivky. Po narkomanovi v Pravidlech lži mi dal za úkol vytvořit postavu kriminalisty.

Umíte vůbec zvolnit?

Zvolním tím, že jsem spoustu věcí odmítl. Bohužel jsem kvůli tomu několik lidí z branže nepochopitelně urazil. Je mi to moc líto, ale nemůžu se rozkrájet. Nepochopili, že odmítám proto, že už opravdu nezvládám psychicky ani fyzicky. Vím, že bych to nezvládl ani profesionálně. Hraní není o tom, že vylezu na jeviště nebo před kameru a něco jen tak řeknu. Na tuhle sezonu mám až do prázdnin plno. Teď jsem točil dvě věci pro Českou televizi: s Radkem Bajgarem pilotní díl projektu Neviditelní. Moc pěkný scénář, vtipný, bonusem je výborné obsazení. Těším se, že od května budeme točit dalších deset dílů. A dostal jsem hlavní roli v televizním celovečerním filmu Marmeládové sny, který režíruje můj kamarád Petr Zahrádka.

To taky nešlo odmítnout?

Nešlo, protože je to v rámci projektu Terezy Kopáčové Nevinné lži. Tereza mi nikdy nenabídla špatnou práci, naopak.

Neříkejte, že pojedete dvě sezony prakticky bez přestávky…

Vyšetřil jsem týdenní volno na potápění na Maledivách.

Potápíte se dlouho?

Tři roky, mám za sebou přes čtyřicet ponorů. Potápění mě baví, je to jeden z mála sportů, kde se snoubí adrenalin s nebezpečím a zároveň je to příznivé pro moje záda. Skákat s padákem už nemůžu, jezdit závody s autem taky ne. Do velkých hloubek bych se potápět ještě neměl, ale už jsem byl v šestačtyřiceti metrech pod hladinou. Je to velký adrenalinový zážitek, člověk musí dávat velký pozor, aby se něco nestalo.

Potřebujete adrenalin?

Ano. Navíc je krásný, že člověk je pod vodou sám. Pochopitelně s buddym, tedy parťákem, ale nemluví se. Ponory trvají od pětačtyřiceti do šedesáti minut a to je dlouhá doba na to být sám se sebou. A zároveň se koncentrovat na okolí.

Jak často se dostanete na kolo nebo na lyže?

Na kolo celkem často, po operacích jsem se na něj vrátil jako k prvnímu sportu. Mám výborné celoodpružené kolo. Připadám si jako v mercedesu. Na lyže se přes zimu dostanu, když mi něco náhodou odpadne: vyrazím ještě v noci ke kamarádům do Špindlu, přes den lyžuju a večer už zase hraju v Praze. Pokud chci jet častěji nebo na delší dobu než na jeden den, musím si to naplánovat hodně dopředu, což tento rok hodlám.

Dcerám nevadí, že na ně nemáte skoro čas?

Tereze je dvaadvacet, má svůj život. Můžu jí být pouze kamarádem, dejme tomu rádcem, případně někým, kdo jí pomůže s materiálním zabezpečením. Rozhodně už nejsem tím, s kým by jela na dovolenou. Neuvěřitelně úžasně se chová, učí, žije velmi ctnostně, takže kdyby se mnou chtěla jet třeba na Měsíc, pojedu s ní.

A Julie?

Je jí patnáct, což v jejím případě znamená, že prožívá velmi těžké období.

Jak to snášíte?

Moc se nevidíme. Když spolu jsme, nemám problém se s ní bavit o tom, co ji trápí a co by ráda.

S bratrem Lukášem hrajete v Divadle Palace. Jinak se ale při společné práci moc nepotkáváte.

S režisérem Tomášem Vondrovicem jsme připravovali představení do Violy jenom pro nás dva. Jenomže představa paní ředitelky byla natolik odlišná, že jsem to zrušil. Bohužel.

Nepřistihnete se občas, že ho berete jako malého brášku, když je o čtrnáct let mladší?

(Smích) Malého? Je o hlavu větší a asi o patnáct kilo těžší než já.

Co dělá sestra?

Markéta zůstala v Plzni. Je o čtyři roky mladší, má spoustu dětí a vyučuje angličtinu. Vídáme se málo, naposledy jsme se celá rodina sešli na pohřbu babičky.

Vy jste se dostal k herectví díky tátovi, tenorovi plzeňské opery?

Ke kumštu mě přivedl, naučil mě chodit do divadla. Ale jenom na operu, takže jsem si myslel, že v divadle se jenom zpívá.

Umíte ještě na housličky?

Virtuos nejsem. Teď na ně hraju v představení Adéla ještě nevečeřela v Plzni. Pikantní je, že dole v orchestru hraje moje první profesorka.

Konzervatoř byla jasná volba?

Táta viděl možnost, že na hudebně-dramatickém oboru bych se mohl chytit, hudebně jsem na tom byl velmi dobře. Dramatičnost jsem pochytil až od kamarádů v Praze. Nevzpomínám ale, nebilancuju, mám spoustu práce a starostí s tím, co bude.

Už poněkolikáté se objevily informace, že se rozvádíte kvůli Adéle Gondíkové...

Komentovat to nebudu. Platí, že jsem ženatý a mám dvě dcery.

Jak odpočíváte?

Tím, že si s nikým nepovídám, nikomu na nic neodpovídám a dělám, co mě v tu chvíli napadne.

Jste vlk samotář.

Zatím jo. Buď hraju, nebo jsem většinou sám. A začínám zase cvičit. V posilovně si člověk vyčistí hlavu a navíc pro sebe něco udělá.

Co váš baráček za Prahou?

Stojí. Snažím se tam jezdit co nejčastěji.

Zvelebujete ho?

Kutilství nemám v krvi. Hrabu se v hlíně, vytrhávám plevel, občas něco zasadím, ale že bych položil dlažbu nebo novou podlahu, to neumím.

Co vás těší?

Maličkosti, ale nerad bych o nich mluvil.

A naopak štve?

Že mě toho tak málo těší.

Máte přece spoustu práce, dvě skvělé dcery…

Ano. Dcery mě těší ohromně, můžu na ně být jen hrdej. A když vidím, že něco těší mé děti, mám z toho samozřejmě potěšení i já.

Jiří Langmajer (46)

  • Už během konzervatoře ho režisér Karel Smyczek obsadil do seriálu Třetí patro a filmu Proč?.
  • V roce 1999 získal Cenu Thálie pro herce do 33 let, dvakrát byl nominovaný na Českého lva (Návrat idiota, Pravidla lži).
  • Má pověst dříče, který svým postavám dává tolik, že má problém žít v reálném světě. Dodnes bojuje s následkem zranění zad, jež si způsobil při natáčení filmu Filipa Renče Na vlastní nebezpečí.
  • V současné době hraje v Divadle pod Palmovkou (Mefisto, Král Oidipus) a Divadle Palace (Líbánky, Pohleď a budeš udiven, A do pyžam!) v Praze, v Divadle J. K. Tyla v Plzni (Adéla ještě nevečeřela) a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Racek).
  • Dcery Tereza (22) a Julie (15).