Šimek s Grossmannem se seznámili za studií. Měli velké plány a chtěli se jako milovníci prvorepublikového Osvobozeného divadla věnovat umění. Museli s tím ale počkat - čekala je totiž povinná vojenská služba. 

Na vojně sloužil Grossmann u Armádního uměleckého souboru, se kterým objížděl posádky. Během toho se také seznámil se svou první manželkou Janou Bonhardovou. “Dělali jsme v létě spolu konkurz, já z civilu, on jako odvedenec. Dohromady jsme se dali v únoru, svatba byla v dubnu. Jirkova maminka na svatbě nebyla, protože jí to Jirka neřekl, tak se pak pochopitelně urazila,” vzpomínala.

Po roce služby se nechal Grossmann převelet na Ruzyni, aby mohl sloužit spolu se Šimkem. Při zdravotní prohlídce si ale lékaři všimli boulí na jeho krku. Nejprve to vypadalo, že jde o angínu, později se ale ukázalo, že jde o velmi vzácné nádorové onemocnění mízních uzlin. 

Po operaci byl propuštěn do civilu

Okamžitě byl odeslán k operaci do vojenské nemocnice a následně propuštěn do civilu. Své ženě ale o nemoci raději neřekl. K té se samozřejmě dostaly různé zvěsti, ale celou dobu se domnívala, že jde pouze o drby. Jejich vztah se ale po čtyřech letech stal spíše přátelstvím, Grossmann nechtěl mít děti, a tak se s ním manželka rozvedla. 

Komické duo Šimek a Grossmann bylo stále populárnější. Vystupovali tehdy v klubu Olympik s kombinací mluveného slova, kdy suše a monotónně přednášeli absurdní povídky, a populárních písní. 

Později si jich všiml Jiří Suchý a pozval je do Semaforu, kam s sebou zase oni přivedli řadu pozdějších hvězd. Například Naďu Urbánkovou, Pavla Bobka, Jiřího Halekala nebo Milušku Voborníkovou. 

Druhé svatby se Grossmann nedožil

V roce 1969 si Jiří Grossmann našel přítelkyni Mášu Polákovou. Chtěl se s ní oženit, ale bohužel už to nestihl. Znovu totiž udeřila jeho nemoc. Tehdy mu bylo osmadvacet let a stále častěji musel pobývat místo divadla v nemocnici. 

S onemocněním zvládl bojovat dva roky, ke konci už mu ale ubývalo sil a pravděpodobně velmi dobře věděl, že se jeho odchod neodvratně blíží. V tu dobu napsal píseň pro Naďu Urbánkovou Závidím, ze které byla jeho melancholie velmi patrná. 

“Všichni si mysleli, že je mezi námi erotický vztah, ale nebyla to pravda. Bylo mezi námi nějaké zvláštní pnutí, ale vždy jsme zůstali jen kamarády. Nikdy nás ani nenapadlo si spolu něco začít. Jirka pro mě složil nejkrásnější písničky, jaké jsem kdy měla, a já jsem mu za ně byla neuvěřitelně vděčná,” popsala Naďa Urbánková pro deník Blesk. V tu dobu prý její dobrý kamarád nemoc tajil, protože nechtěl, aby ho někdo litoval.

Na jeviště ho vyvezli zcela vychrtlého

Pouhý den před smrtí Jiří Šimek naposledy vystupoval v Semaforu na jevišti. “Lékaři ho opíchali injekcemi a přivezli ho do divadla. Spatřila jsem kostru potaženou kůží. Obložili jsme ho polštáři a odvezli ho na jeviště. Jak my herci, tak i diváci věděli, že to je představení pro něj. Jirka se chtěl evidentně rozloučit. Bylo to příšerně smutné. Jirka zemřel krátce nato,” řekla Urbánková smutně. 

Řada lidí tehdy věřila, že třicetiletý umělec podlehl leukémii, což ale nebyla pravda. Po jeho smrti byl Miloslav Šimek naprosto zničený a dokonce uvažoval, že umění pověsí na hřebík a vrátí se ke své původní profesi učitele. Nakonec začal spolupracovat s Luďkem Sobotou a Petrem Nárožným. Měl ale stále pocit, že už to není ono.

“Když umřel Grossmann, Šimek mi často říkával: Kdyby ten Jirka nekouřil, kdyby občas vyšel do lesa, vždyť on ani nevěděl, jak ten les vypadá. Kdyby sportoval, tak tady mohl ještě bejt. Slávek sportoval, nekouřil, prakticky nepil alkohol a skončil na stejném oddělení se stejnou chorobou jako ten Jirka,” vzpomínal Pavel Bobek po letech.

Zdroje: Lidovky, Blesk, Reflex

Související články