Rozhodně se nedá říct, že by herec JIŘÍ DVOŘÁK (43) trpěl averzí vůči televizním seriálům. Pojišťovna štěstí, Světla pasáže, Ďáblova lest, Dokonalý svět, Ulice... tam všude se nám líbí...

V Ulici hrajete novináře - taky je z Brna jako vy - který vychovává dvě dcery, vás zase od čtrnácti vychovával táta, že?
Naši se rozvedli a už se nikdy nedozvím, jakým zázrakem jsem za totality zůstal s otcem. Nebyl jsem nikdy u žádného psychologa ani u soudu. Nejdřív jsme měli sedmkrát v týdnu rizoto, táta se učil vařit… Svým způsobem to byl takový test našeho vztahu, i když my jsme ho měli vždycky moc hezký. S mámou jsme se nějakou dobu neviděli, pak jsme začali komunikovat. Před třemi roky se vše stabilizovalo a jezdím za ní i s Ančou (dcera - pozn. red.). Ale musím říct, že až po smrti táty. Zřejmě to chtělo nějakou dobu a jisté okolnosti, aby se to vrátilo někam, kde to má být.


Byl jste zvyklý na mužskou domácnost. Byl byste schopný sám vychovat ty dvě holky jako v seriálu?
No jasně, vždyť mám Andulku. A Ondřej Kraus na ty holky není sám, má k sobě ženskou. Problém nevidím, já vařit umím, možná bych se měl víc doučit matematiku pro druhou třídu. Anička chodí do Montessori školy, kde se dbá na kreativitu, tam o klasický případ jako 1 + 1 moc nezakopnete.Takže se učíme navzájem.


O schopnosti vychovávat nepochybuju, já jen narážím na to, že ty dvě seriálové dcery jsou dost děsné. Byl byste tak benevolentní?
Ještě nevím, teprve uvidím. Anče je osm. A okolní svět je jiný. Co fungovalo dřív, tedy alespoň nějaká základní úcta k jistým hodnotám, moc dnes neplatí. A do malého človíčka, který v tom žije, se to musí promítnout. I ten pocit nadřazenosti, který někdo má. Myslím, že třeba něco do sebe mají školní uniformy, nalajnujou stejnou startovací čáru. Čímž nehlásám rovnostářství. Uvidíme, co mě čeká v Ančině pubertě, ale nepředpokládám žádné hrůzy, protože má dobrý základ. Asi bych byl špatný tatínek, kdybych tohle neřekl. Docela se těším, až s ní budu probírat chlapy. I když ty už trochu řešíme teď. Víte, kdo je nejlepší? Michael Jackson. To je velká láska.


Seriálové dcery vás také zaskočily nadhledem v otázce sexu…
Bára (Munzarová, bývalá manželka – pozn. red.) říkala, že už nějaká debata proběhla, a Anička se tváří, že je vše jasné. Já jsem zastánce toho, že se dětem nemá lhát, pak se do toho zamotáte a vypadáte jako blbec.


Jak dalece jste mlžili, než jste jí s Bárou řekli, že se rozcházíte?
Řekl jsem jí to v podstatě hned, když se ptala, proč spolu nebydlíme. Že jsme se přestali mít rádi a budu bydlet jinde a ona bude každý sudý týden od středy do neděle u mě. Začátky nebyly jednoduché pro nikoho, ale už fungujeme v klidu.

Bylo těžší do té herecké rodiny vstoupit než z ní vystoupit?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Rozhodně nebylo jednoduché vstoupit mezi takové legendy (Bářini rodiče jsou herci Jana Hlaváčová a Luděk Munzar – pozn. red.).


Říkal jste mi jednou, že za Prahu vděčíte své první ženě.
Ano. Když jsem dostal nabídku na Vinohrady, ptal jsem se: „Ivet, tak co? Máme v Brně byt, ty jsi tu v angažmá.“ Říkala, že taková nabídka, zvlášť když už je podruhé, se nemůže odmítnout. Poprvé jsem lano dostal těsně po škole. Souhlasil jsem, že potřetí rukavice nepřiletí. A v tomhle baráku mě přijali tak, že jsem měl fakt po třech týdnech pocit, že jsem se tu narodil. Vždycky jsem zastával heslo: Štěstí přeje připraveným. Tu se dařilo míň, tu víc. Rozhodně jsem nezažíval co zeměměřič v Zámku, který se chce za každou cenu někam dostat.


První ženě vděčíte za to, že vás přesvědčila odejít do Prahy, za co vděčíte té druhé?
To je evidentní, že máme Anču. A za pár let zázemí, které mi poskytli. Že to dopadlo, jak to dopadlo, je život. Jsou horší věci na světě než rozvod, zvlášť, když dítě příliš nezasáhne.


Paradoxně jste v Pojišťovně štěstí hráli dvojici, která si rozvod pěkně „užila“.
V mnohém případě byla Pojišťovna nadčasová.