Jiří Bílek: Karel IV. byl docela proutník

Zdroj:

Ještě v době psacích strojů jsem se s Jiřím Bílkem (64) občas scházel nad jeho rukopisy a náměty. Měl jsem představu, že když odešel do důchodu, zvolní tempo a snadno si najde hodinku na rozhovor. Nezvolnil a říká: „Čas nemám na nic!“

Chtěl jste být archeolog, ale vystudoval jste archivnictví a pomocné vědy historické.

Už jako kluka mě bavila historie. Začalo to historickými romány a návštěvami hradů, pokračovalo odbornější literaturou. Nejvíc mě lákal středověk. Zkoušel jsem něco vykopat sám, nutil k pomoci kamarády, ale nějak se nám nedařilo. Chtěl jsem opravdu studovat archeologii, ale ta se otevírala jen jednou za několik let.

Přiznám se, že nevím. Cílem historie není jen zaplňovat ona bílá místa, ale také je hledat a nacházet. Někdy si myslíme, dokonce i odborníci, jak to či ono dobře známe, a pak přijde třeba všetečný záhadolog, který si všimne nějaké zdánlivé banality - a najednou si uvědomíme, že nám to opravdu zatím unikalo. A ptát se je vždycky první krok k odpovědi.

Letos vám vyšlo 5 555 rad pro šikovné hospodyňky. To je úplně mimo historickou mísu. Co vás vedlo k sepsání?

Ale to je jen podstatně rozšířená verze mé úplně první vydané knížky Malý domácí lexikon, která vyšla v sedmdesátých letech v několika vydáních v češtině i slovenštině. Sbíral jsem ty „babské“ rady dál po víc než čtyřicet let a občas si ověřil, že opravdu platí a pomůžou.

Je za vámi ohromné množství tvůrčí práce, kromě vědeckých monografií jste vydal přes 90 knih a jen shánění podkladů muselo zabrat spoustu času. Jak to lze stíhat?

Ono to číslo vypadá velké, ale když vezmete v úvahu, že má první knížka vyšla před téměř čtyřiceti lety, jsou to zhruba dvě knížky na rok. Někdo sleduje televizi, jiný chodí na ryby nebo na pivo, další sportuje. Mě bavilo bádat, hledat a psát.

Vždy píšu několik rukopisů, abych v případě, že mi jeden nejde nebo na téma nemám náladu, přešel na jiný. Téměř každý večer už víc než čtyři desetiletí ťukám do stroje a dnes do počítače obvykle do jedné nebo druhé v noci. Psaní je větší řehole, než většina lidí tuší.

Jak se jako historik díváte na dnešní nervózní dobu? Dostaví se časem zklidnění, nebo výbuch?

V historii tu už všechno nejméně jednou bylo, jen v jiných kulisách a s jinými herci i diváky. A současníci se ve svých předpovědích obvykle mýlili. Každý tlak budí protitlak a vlky z lesů žene hlad. Mizejí elementární slušnost i ohledy, majetky byly získány všelijak, stále slyšíme o podvodech a korupci, šetří se či spíš škudlí a pak se peníze až neuvěřitelně prošustrují a nikdo za to nemůže. Někteří lidé už nemají co ztratit, protože nic nemají… Někdy stačí k požáru jediná jiskřička, jindy ho nezažehne ani velký plamen.

Historie je učitelkou života. Vzal si někdy český národ poučení z vlastní historie?

Myslím že ne. Opakujeme stále stejné chyby, věříme slibům, které jejich autoři nemyslí vážně, jdeme od pangejtu k pangejtu, jak se říká. Bojíme se imaginárních nebezpečí a pro ně většinou nevidíme ta skutečná.

Za posledních 20 let se už vystřídalo 12 ministrů obrany, jen pár z nich mělo aspoň tušení, jak armáda funguje. Bylo tomu tak i v minulosti?

Za předmnichovské republiky byl sice ministr obrany většinou civilista, ale měl určité zkušenosti z vojenské a armádní oblasti a hlavně měl k ruce vojenské odborníky. Po roce 1945 byli ministry výhradně generálové, což vedlo k tomu, že zmizel prvek civilní kontroly a třeba za Čepičky se armáda stala státem ve státě. Říkám to nerad, avšak po roce 1990 jsem měl mnohokrát dojem, že už horší ministr obrany přijít nemůže. A mýlil jsem se.

Jako bývalý vědecký pracovník asi nemáte horentní důchod, takže předpokládám, že ve psaní pokračujete. Na co se můžeme těšit?

Na podzim vyjde třetí svazek Bílých míst české historie věnovaný devatenáctému století a rozšířené vydání Trojúhelníku záhad a legend neboli historie známého bermudského trojúhelníku. Chtěl bych dopsat román o knížeti Václavovi a konečně se pustit do knížky, na kterou už roky sbírám materiál; zatím jsem ji nazval Věk menhirů v Čechách.

Pokud vyšetříte volný čas, jak relaxujete? Snad ne chozením po archivech?

Na chození po archivech už opravdu nemám čas a vlastně nemám čas na nic. Nevěřil jsem starším kolegům a přátelům, kteří po odchodu do důchodu tvrdili, že nikdy neměli tak málo času. Dnes to říkám taky a vůbec nejde o frázi. Jako kdyby se čas najednou zrychlil, než se člověk naděje, je tu poledne, pak večer a půlnoc. A on zjistí, že nestihl, co chtěl… A když už relaxuju, tak fyzickou prací na chalupě. Krásně se při ní rovnají myšlenky.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky