Odjakživa vyčuhuje z davu. Jako cizinka. Jako Francouzka, která si i po letech ve své češtině hýčká typicky chrčivé r. Jako oslnivá blondýna, krásná a chladná ve stylu Hitchcockových hrdinek. A také jako dáma, která si od světa kolem sebe udržuje jistý odstup. „Asi vyzařuju něco divného a lidi si za mnou moc netroufají přijít,“ konstatuje. „Hned se zase rozloučí, na shledanou, a já nejsem typ, který řekne, zůstaňte, sedněte si.“ Po třiceti letech v Česku se už Chantal Poullain nicméně stala čímsi jako naší „národní Francouzkou“.
Šašek a královna
Když šlo o lásku, Chantal Poullain nikdy neuhýbala před rizikem a velkými činy. Jako studentka na divadelní škole chodila se svým profesorem, který vztahem se studentkou riskoval celou kariéru. Když pak ve dvaadvaceti letech potkala v maskérně ženevské televize Bolka Polívku, okamžitě jí bylo jasné, že s ním půjde kamkoli: „Kdyby mi řekl, pojedeme na Sibiř, určitě bych jela, a ráda.“ V té době řádila nejtužší normalizace a nejspíš by bylo pro obě strany schůdnější, kdyby se český mim přiženil do kapitalistické ciziny – jiní by po takové příležitosti nejspíš skočili. Ale Bolkovy kořeny vězely příliš hluboko v moravské půdě. A tak se exotický pár přestěhoval do Brna.
Chantal tam ostatně nikdy nepoznala tu nejodpudivější tvář normalizačního života: jejich denní rytmus neodměřovaly píchačky ve fabrice a fronty v samoobsluze. Žili v uzavřené umělecké komunitě kolem Divadla Na Provázku a na večírcích v jejich bytě se pravidelně srocovaly davy lidí: „Už jsem byla zvyklá, že neudělám jídlo pro dva, ale velké hrnce špaget nebo bifteky. Potom byly nádherné noci, a když nad ránem všichni odešli a Bolek usnul, tak jsem měla konečně ticho, klid. Dala jsem domácnost dohromady a odešla na trh koupit květiny, které jsem rozmístila po bytě, a měla jsem pocit, že tím všechno očistím. Dnes bych na to asi neměla sílu, ale bylo to krásný,“ vzpomíná. Polívka pro ni dokonce napsal hru Šašek a královna, ve které společně zazářili na jevišti (a později i před kamerou ve filmové adaptaci Věry Chytilové).
Neshody a nehody
Po revoluci se ovšem cesty postupně začaly mířit každá jinam. „Odborně se tomu říká dvoukariérové manželství,“ popsal Polívka důvod jejich rozchodu. Chantal říká v podstatě totéž: „Bolek potřebuje hospodyni, někoho, kdo žije jen pro něj. A vůbec ne někoho, kdo má chuť něco dělat,“ konstatuje a vzpomíná na devadesátá léta: „On budoval farmu v Olšanech, chtěl žít na vesnici a předpokládal, že se budu starat o koně, o hospodu a on bude hrát. To jsem nemohla přijmout.“ Zatímco on se stylizoval do ikony „valašského krále“, ona budovala nadaci Archa Chantal. Rozvod byl na spadnutí – došlo k němu v roce 2002.
Asi o rok později ji pak postihla další rána osudu: vyhlášená milovnice rychlé jízdy zavinila dopravní nehodu, při které těžce zranila dva malé lidi. U soudu dostala podmínku („Trest je na místě a já to tak beru,“ vyjádřila se.), horší ale byla reakce veřejnosti: „Změnilo to i můj vztah k téhle zemi, najednou jsem tu poznala neuvěřitelnou zlost. Nemyslela jsem, že by na mě lidi mohli být takovíhle.“
Odjedu kamkoli
„Vím jen jedno: že tady neumřu. Chybějí mi tu úsměvy, teplo a moře,“ říká, když přemítá o své budoucnosti. „Dovedu si představit, že až mě syn Vladimír už nebude potřebovat, odjedu. Stáhnu se do ústraní a budu si jen psát. Anebo zase s maringotkou potáhnu od vesnice k vesnici, vezmu si batoh a život mě nasměruje, kam bude chtít.“ Uvažuje i o tom, že by ještě adoptovala dítě z třetího světa: „V Česku to při svém životním stylu nemůžu bez partnera zvládnout, ale kdybych bydlela v Africe nebo v Indii, tak to udělám skoro jistě,“ říká.
A stále nechává dveře otevřené pro eventuální další osudovou lásku. Ačkoliv hrnce špaget a kotle bifteků ať nečeká: „Já můžu dávat spoustu lásky, ale nechci nosit batoh, na to jsem unavená. Potřebuju vedle sebe silného přítele, který bude chtít, abych byla šťastná.“