Jedinečná Chantal Poullain

Když si ji v roce 1978 Bolek Polívka přivedl do normalizačního Československa, působila tu jako úkaz z jiné planety. S českou realitou srostla jen tak napůl – jedinečná a originální zůstává i po třiceti letech ve své nové vlasti.

Odjakživa vyčuhuje z davu. Jako cizinka. Jako Francouzka, která si i po letech ve své češtině hýčká typicky chrčivé r. Jako oslnivá blondýna, krásná a chladná ve stylu Hitchcockových hrdinek. A také jako dáma, která si od světa kolem sebe udržuje jistý odstup. „Asi vyzařuju něco divného a lidi si za mnou moc netroufají přijít,“ konstatuje. „Hned se zase rozloučí, na shledanou, a já nejsem typ, který řekne, zůstaňte, sedněte si.“ Po třiceti letech v Česku se už Chantal Poullain nicméně stala čímsi jako naší „národní Francouzkou“.

Šašek a královna

Když šlo o lásku, Chantal Poullain nikdy neuhýbala před rizikem a velkými činy. Jako studentka na divadelní škole chodila se svým profesorem, který vztahem se studentkou riskoval celou kariéru. Když pak ve dvaadvaceti letech potkala v maskérně ženevské televize Bolka Polívku, okamžitě jí bylo jasné, že s ním půjde kamkoli: „Kdyby mi řekl, pojedeme na Sibiř, určitě bych jela, a ráda.“ V té době řádila nejtužší normalizace a nejspíš by bylo pro obě strany schůdnější, kdyby se český mim přiženil do kapitalistické ciziny – jiní by po takové příležitosti nejspíš skočili. Ale Bolkovy kořeny vězely příliš hluboko v moravské půdě. A tak se exotický pár přestěhoval do Brna.

Chantal tam ostatně nikdy nepoznala tu nejodpudivější tvář normalizačního života: jejich denní rytmus neodměřovaly píchačky ve fabrice a fronty v samoobsluze. Žili v uzavřené umělecké komunitě kolem Divadla Na Provázku a na večírcích v jejich bytě se pravidelně srocovaly davy lidí: „Už jsem byla zvyklá, že neudělám jídlo pro dva, ale velké hrnce špaget nebo bifteky. Potom byly nádherné noci, a když nad ránem všichni odešli a Bolek usnul, tak jsem měla konečně ticho, klid. Dala jsem domácnost dohromady a odešla na trh koupit květiny, které jsem rozmístila po bytě, a měla jsem pocit, že tím všechno očistím. Dnes bych na to asi neměla sílu, ale bylo to krásný,“ vzpomíná. Polívka pro ni dokonce napsal hru Šašek a královna, ve které společně zazářili na jevišti (a později i před kamerou ve filmové adaptaci Věry Chytilové).

Neshody a nehody

Po revoluci se ovšem cesty postupně začaly mířit každá jinam. „Odborně se tomu říká dvoukariérové manželství,“ popsal Polívka důvod jejich rozchodu. Chantal říká v podstatě totéž: „Bolek potřebuje hospodyni, někoho, kdo žije jen pro něj. A vůbec ne někoho, kdo má chuť něco dělat,“ konstatuje a vzpomíná na devadesátá léta: „On budoval farmu v Olšanech, chtěl žít na vesnici a předpokládal, že se budu starat o koně, o hospodu a on bude hrát. To jsem nemohla přijmout.“ Zatímco on se stylizoval do ikony „valašského krále“, ona budovala nadaci Archa Chantal. Rozvod byl na spadnutí – došlo k němu v roce 2002.

Asi o rok později ji pak postihla další rána osudu: vyhlášená milovnice rychlé jízdy zavinila dopravní nehodu, při které těžce zranila dva malé lidi. U soudu dostala podmínku („Trest je na místě a já to tak beru,“ vyjádřila se.), horší ale byla reakce veřejnosti: „Změnilo to i můj vztah k téhle zemi, najednou jsem tu poznala neuvěřitelnou zlost. Nemyslela jsem, že by na mě lidi mohli být takovíhle.“

Odjedu kamkoli

„Vím jen jedno: že tady neumřu. Chybějí mi tu úsměvy, teplo a moře,“ říká, když přemítá o své budoucnosti. „Dovedu si představit, že až mě syn Vladimír už nebude potřebovat, odjedu. Stáhnu se do ústraní a budu si jen psát. Anebo zase s maringotkou potáhnu od vesnice k vesnici, vezmu si batoh a život mě nasměruje, kam bude chtít.“ Uvažuje i o tom, že by ještě adoptovala dítě z třetího světa: „V Česku to při svém životním stylu nemůžu bez partnera zvládnout, ale kdybych bydlela v Africe nebo v Indii, tak to udělám skoro jistě,“ říká.

A stále nechává dveře otevřené pro eventuální další osudovou lásku. Ačkoliv hrnce špaget a kotle bifteků ať nečeká: „Já můžu dávat spoustu lásky, ale nechci nosit batoh, na to jsem unavená. Potřebuju vedle sebe silného přítele, který bude chtít, abych byla šťastná.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek